Vrtkavý a neurčitý svět

Francouzský spisovatel, scenárista a ­kritik Didier Decoin si pro svůj román Úřad pro zahrady a rybníky (Bureau des jardins et étangs, 2017; česky 2018) vypůjčil téměř pohádkové schéma. Amasuka Mijuki, mladá vdova po rybáři z vesnice Šimae, se po smrti svého muže Kacuróa vydá s jeho posledním úlovkem vzácných kaprů na císařský dvůr. Pokusí se tak dostát slovu svého muže, který slíbil dodat do chrámových rybníků ty nejkrásnější ryby, a udržet tak privilegované postavení pro svou vesnici. Během náročné, mnohasetkilometrové cesty do hlavního města Heiankjó, na niž se vydává ve slámových sandálech, obtížená džbery s kapry a vybavená jen hrstkou lepivé rýže a několika bankovkami, čelí mnoha nepříjemnostem. Na jednu noc se dokonce stane „ženou, která tluče rýži“, júdžo, prostitutkou. Nakonec se přes všechna úskalí dostane do cíle své cesty, vypustí kapry do posvátných rybníků spravovaných Úřadem pro zahrady a rybníky, zahlédne císaře (který ji ovšem považuje za přelud) a znovu obtěžkána nákladem, tentokrát však obsahujícím bohatou odměnu za poskytnuté služby, se vrátí zpět do vesnice.

Chutě milování

Mijuki však není pohádková bytost – Popelka, která by se na konci příběhu proměnila v princeznu. Tuto ženu, která nikdy nepřekročila hranice své vesnice, zdrtila smrt milovaného muže, ač to ostatní obyvatelé vesnice ani nezpozorovali. „Vůbec ho nenapadlo, že by Kacuróova smrt mohla způsobit Mijukinu naprostou lhostejnost, například i k cestě do Heiankjó. Vůbec netušil, jaký ji sžírá smutek a že z ní zbývá pouze prázdná, jako popel šedá schránka.“ Mijuki tou prázdnou schránkou možná byla po celý svůj dosavadní život, nebo, lépe řečeno, smyslem ji plnil a prázdnoty ji zbavoval její muž. „Za všechno, co ví, vděčí Kacuróovi. To on ji poučil o hlučném a chladném světě řeky…“ A cokoli, co její život s Kacuróem přesahuje, je zbytečné. Když si úředník v Heiankjó povzdechne, že se snad Mijuki nechce od něho dozvědět nic nového, pomyslí si vdova, že „co se dozvíme, není tak důležité, jako člověk, který nám to říká“.

Ostatně i k nebezpečné cestě s nejistým výsledkem Mijuki svolí jen proto, že tak může ještě nějaký čas pobývat v pomyslné manželově přítomnosti. Prochází místy, jimiž on tolikrát kráčel, dívá se na svět kolem sebe jeho očima. A v jejích vzpomínkách také znovu ožívají chvíle společných dotyků, laskání a milování. Vztah Mijuki a Kacuróa byl velmi tělesný, ovšem nikoli v nízkém, vulgárním slova smyslu. Prožívali jeden druhého všemi smysly a stejně tak se oba vztahovali ke světu. Jejich manželský život i sexualita jsou silně spojené s přírodou, která je neustále obklopovala. „Když byl Kacuróův úd ještě živý a v Mijukiných ústech dozrával, chutnal po syrové rybě, po mladých a vlahých bambusových výhoncích, a nakonec z něj vytryskla šťáva s příchutí čerstvých mandlí. Teď mladá vdova pod jazykem cítila jen pohlaví mdlé, bahnité jako nádrže u chrámů v Heiankjó.“

Tělesnost a vnímání světa a sebe samých skrze tělo se projevuje u všech postav. Vysokého úředníka Úřadu pro zahrady a rybníky Nagusu Watanabeho trápí detailně líčené neduhy stáří, často přemýšlí o tom, že jeho tělo se brzy rozpadne na prach a beze zbytku zmizí ze světa. Mijuki se při svém pobytu v hlavním městě chrání před útokem ptáků tak, že okolo své rohože na spaní močí, císařova velkolepost se projevuje mimo jiné tím, že vydrží hodiny bez hnutí sedět.

Co víme o vůních

Decoinův román nabízí snový svět plný barev, vůní i jiných, méně příjemných odérů, kde představivost inspirovaná smysly hraje hlavní roli. Zachycuje jej porostlý vzácnými květinami, obydlený cizokrajnými ptáky, někdy zahalený do tajemných mlh, jindy prozářený barvami. Krajina, jíž Mijuki prochází, připomíná japonský akvarel, lidé v hlavním městě na sebe vrství kimona ve složitých a divukrásných barevných kompozicích, účastníci takimono awase, soutěže parfémů, dokážou vyvolat svými vonnými kadidly obdivuhodně živé představy plné poezie. Smysly jsou branou k poznání sebe sama a celého světa a starý Nagusa to dobře ví: „ Co vůbec o vůních víme? Říkáme, že něco voní anebo páchne, ale dál nejdeme. V podstatě ale nevíme o líbezných a odporných odérech víc než o dobru a zlu. Při cestě životem poskakujeme od jedné neznalosti ke druhé. Skáčeme sem tam jako žáby.“

Jenže jako Mijuki není pohádkovou bytostí, tak ani její svět není pouhým exotickým žánrovým obrázkem. Dojem naprosté idyly, na první pohled tak svůdný, totiž kalí všudypřítomná smrt. Do příběhu vstupujeme scénou, kdy se Mijuki očišťuje „od jednoho z nejvážnějších pošpinění, totiž smrtí lidské bytosti“. Rituál však nestihla dokončit a odchází ze Šimae nečistá. Nemá strach, že by po cestě přišla o život, její život pro ni už nemá žádnou cenu, bojí se jen, že by kvůli své smrti nesplnila úkol. Smrt se jí ukazuje velmi nevybíravě – zapáchajícími hlavami kuchařky a sluhy, které po útoku na hostinec vyloví z rybníčka, aby nezkazily vodu, mrtvolou mladíka, jehož řitní otvor vypadá jako roztržený vodním démonem kappou, ohlodanými kostrami šesti z jejích vzácných kaprů.

Když Mijuki po všech strastech Kacuró­ovy kapry vypustí, kouzlo vyvolané přesvědčením, že její muž kráčí po jejím boku, doprovází ji a chrání, mizí. „Až se kapři zavlní a zmizí v hlubinách rybníka, Kacuróův přízrak odpluje s nimi. Naposledy zazvoní jeho smích – ten dětský smích, který Mijuki dával naději, že její muž nikdy nezestárne – načež se rybář vrátí ke smrti, na věčnost, ona tu zůstane sama, sama bude křičet zoufalstvím.“ Mijukiina cesta je tedy do jisté míry iniciací – zasvěcením do pustého života zaplněného samotou bez lásky. A takový život není k žití…

Vítr, co mrazí stromy

Román Úřad pro zahrady a rybníky tak přináší i zprávu o konci světa. Tedy o konci světa, jaký znají ti, kdo v něm žijí. Je to do značné míry harmonické místo, v němž dodržování starých rituálů zaručuje klid a mír. Kacuró­ova smrt ohlašuje další katastrofy, zprvu nenápadné, nicméně neomylně signalizující rozpad. Vpády loupeživých samurajů stejně jako skutečnost, že císař, jedinečný, vždy vítězící, tentokrát nedokázal přesvědčit porotu v soutěži parfémů, nahlodávají jistotu. A autor znovu použije metaforu spojenou s přírodou – hlavní město ještě zkraje podzimu přikryje sněhová pokrývka, „ze severu se mezi horami Hiei a Atogajama prodral silný vítr, kogaraši, ten, co mrazí stromy, vtrhl do města, hnal před sebou nánosy sněhu a ze stromů odral poslední listy. Pár rarohů, který si na chámu Saidži zabral staré kavčí hnízdo, se smutným křikem vzlétl. A snesla se noc.“

Svět je pomíjivý a jediné východisko představuje smíření s jeho konečností. A tak úředník Nagusa i Mijuki nakonec docházejí k poznání, že „svět neřídí přítomnost, ta není jeho završením: tím je prázdno, nepřítomnost, pusto, zánik. Všechno je nic. To, že zpočátku věříme, že žít znamená něco ovládat, je nedorozumění, protože tak to zkrátka není, svět kolem nás je stejně oproštěný, nejasný a nehmatatelný jako závan… Svět vrtkavý a neurčitý.“

Didier Decoin, nositel prestižní Goncourtovy ceny z roku 1977, pracoval na románu dvanáct let. Provedl nesčetné rešerše, zkoumal historické prameny, knihu doplnil vysvětlivkami použitých japonských slov. Ačkoli někteří znalci historie upozornili na to, že autor předvádí spíše svou poetickou, vysněnou představu starého Japonska, iluze je opravdu přesvědčivá, k čemuž jistě přispěl i kongeniální překlad Jovanky Šotolové.

Autorka je romanistka.