Dekomunizace je velká mystifikace

Je teď ve východní Evropě těžké být historikem?

Celkově je situace náročnější proto, že se – i kvůli sociálním sítím – objevila spousta lidí, kteří by historikům rádi vysvětlili, čím se mají zabývat. Poněkud mi to připomíná sovětské doby, kdy nám to říkala strana, vládní orgány a nadřízení. Teď se k vládě připojila i ulice. Na druhou stranu je to také větší legrace.

Volodymyr Vjatrovyč, ředitel Ukrajinského ústavu národní paměti, má pod každým svým statusem na Facebooku stovky lajků. Dá se z toho vyvozovat, že se o historii začali zajímat i běžní lidé?

Já bych o Vjatrovyčovi nemluvil jako o profesionálním historikovi. Je to propagandista. Lidé, jimž se líbí to, co píše, v něm vidí v první řadě člověka, který nabízí „správnou“ verzi historie – oproti té „nesprávné“. S profesionální historiografií to nemá nic společného.

Ona „správná“ verze historie má ale podporu státu…

To ano. Tato podpora na nejvyšší úrovni se objevila v době, kdy byl prezidentem Viktor Juščenko a iniciátory této politiky byli titíž lidé jako dnes. To, co se odehrává teď, je jenom druhý díl seriálu, který bychom mohli nazvat „Nacionalistický narativ a jeho propagace“. Je to záležitost malé skupiny lidí, která odráží politické zájmy určitého, nepříliš širokého segmentu společnosti. Získali přístup ke státním zdrojům, kterých využívají k tomu, aby nacionalistický narativ rozšířili po celé Ukrajině. Dělají to v první řadě z ideo­logických důvodů a k tomu přistupují i kariérní a finanční ohledy – někteří z toho pochopitelně mají hmotný prospěch.

Má to nějaký vliv na profesionální historiky, například na ty, co přednášejí na univerzitách?

Většina historiků na univerzitách se výzkumem příliš nezabývá. Jsou rádi, když dostanou pokyny, co mají dělat. Ideologická funkce historie tu bude pochopitelně vždycky, jenže přívrženci nacionalistického narativu historii redukují na její ideologickou funkci a dělají si nárok na to, že jejich verze je jediná správná. Prosazují ji i na politické úrovni, jak o tom svědčí zákony o dekomunizaci z roku 2015, které z dějin de facto vymazaly celá období. Podle jednoho z těchto zákonů je zločinem dokonce i pouhé šíření citátů či zobrazení spojených s komunistickým režimem. Abych uvedl příklad, ve Lvově chtěli nedávno odsoudit nějakého studenta na dva roky za to, že na Facebooku šířil Leninovy výroky. Je to podobné tomu, co se dělo za Sovětského svazu, jen s opačným znaménkem. Vjatrovyč a spol. říkají přibližně toto: „Nic sovětského nemá nárok na existenci. Nic dobrého tehdy neexistovalo. Všechno bylo špatně, Ukrajina trpěla atd.“

Dekomunizace na Ukrajině trvá už minimálně čtyři roky. Vy jste ale nedávno napsal, že pořád zůstává jen na povrchu…

Ta dekomunizace, která u nás probíhá, je jedna velká mystifikace. Reálná dekomunizace nastane, až se soukromé vlastnictví stane posvátným, až začne fungovat volný trh s půdou, až alespoň části obyvatelstva na západní Ukrajině vrátí majetek z doby před rokem 1939. Na Ukrajině samozřejmě soukromé vlastnictví existuje, chrání ho soudní moc, ale podívejte se na Ihora Kolomojského, kterého stát připravil o banku. Sebebohatší oligarcha, ale i člověk, který žije na svém nepatrném kousku země, se může dočkat okamžiku, kdy přijde někdo jiný a řekne: „Tohle je moje.“

Říkáte, že nejste protivníkem nacionalistického narativu, ale v závěru své knihy píšete, že tento narativ vede k archaizaci diskursu.

Nositelé nacionalistického diskursu představují hrozbu pro profesionální historiografii. A další riziko spočívá v tom, že se snaží rozšířit vliv nacionalistického narativu i do těch regionů Ukrajiny, kde byl dosud okrajový. Vnucují ho občanům a vyvolávají ve společnosti konflikt. Pokud chcete, aby byl Bandera národním hrdinou, nejdřív dokažte, že je pro lidi – třeba v Kyjevě, kde je Banderova třída – hrdinou. Ale oni prostě řeknou, že je to hrdina a hotovo. A vy ho pak nemůžete kritizovat, protože to je podle zákona protiprávní. Výjimkou je vědecký výzkum: pokud napíšu v monografii, že Bandera byl vrah, protože nařizoval vraždy Ukrajinců, bude to v pořádku. Když to ale prohlásím na veřejnosti, mohu za to čekat postih.

Jak došlo k tomu, že se Ukrajinský ústav národní paměti (UINP) z akademické instituce změnil v „ústřední orgán výkonné moci pro uskutečňování státní politiky ve sféře obnovení a uchování národní paměti“?

Jeho ředitel Vjatrovyč je příznivcem banderovské Organizace ukrajinských nacionalistů. To samé se týká třeba Ivana Patryljaka, vedoucího katedry historie na Ševčenkově univerzitě v Kyjevě. Tento proud přitom na Ukrajině představuje nepatrnou menšinu. Ultrapravicové strany získávají ve volbách kolem jednoho procenta hlasů, do parlamentu se jejich zástupci také zpravidla nedostávají, tedy kromě Svobody v roce 2012. V oblasti historické politiky si ale získali vliv a využívají státní zdroje k tomu, aby svou stranickou ideo­logii prosadili na úrovni celé země.

Jak se jim to povedlo?

Díky vlně událostí, které se obvykle označují jako Revoluce důstojnosti. Není tak těžké najít souvislosti. Vjatrovyč byl za Juščenka ředitelem Archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny a Porošenko měl na Juščenka bezprostřední vazbu – byl během jeho funkčního období posledním ministrem zahraničí. Lidé, kteří za Juščenka zastávali důležité pozice, se na ně za Porošenka znovu vrátili. Když Vjatrovyče po vítězství Majdanu jmenovali ředitelem UINP, byla to část všeobecného konsensu. Pravice v tu chvíli hrála ve státě důležitou roli a vláda jí prostě hodila kost v podobě této funkce.

Občas to vypadá, jako by jedním z cílů současné historické politiky bylo vytvořit dojem, že Ukrajina byla jakousi kolonií SSSR.

Paradigma kolonialismu, které se v této souvislosti objevuje, je naprosto sovětské, je to marxistická varianta kritiky kolonialismu. Dnes se tvrdí, že Ukrajina byla pro impé­­rium prostě jen zdrojem surovin a lidských sil. Je tu však několik problémů: za prvé, Ukrajina získala současné hranice teprve tehdy, když se stala součástí SSSR; za druhé, až v sovětské Ukrajině se utvořily současné elity, které také vyvolaly rozpad SSSR; za třetí, až v Sovětském svazu se Ukrajina stala průmyslovou, urbanizovanou společností. To všechno ovšem příliš neodpovídá představě o kolonialismu. Všechna ta „antikoloniální“ hesla a rétorika nemají s vědou nic společného, jsou to jen ideologická klišé, sloužící k politické mobilizaci.

Některá nedávná rozhodnutí ukrajinské vlády, například poskytnutí statusu veteránů někdejším vojákům Ukrajinské povstalecké armády, vyvolala bouřlivou reakci v Polsku. Lze tento „konflikt pamětí“ mezi Ukrajinou a Polskem v dohledné době nějak vyřešit?

Nic takového jako „konflikt pamětí“ mezi Ukrajinou a Polskem neexistuje. Panuje jen mezi určitými skupinami, které jsou si v obou zemích k nerozeznání podobné. Mezi pravicí, pravicovými populisty a konzervativci u nás a v Polsku. Tyto dvě skupiny mezi sebou zápasí a mají zájem na tom, aby tento zápas prezentovaly jako celonárodní konflikt, jako zápas mezi dvěma národy a státy.

Jak hodnotíte vývoj na Ukrajině za posledních pět let?

Dá se říct, že při takzvané Revoluci důstojnosti skutečně šlo o důstojnost – lidé tehdy opravdu povstali. Nemohu ale souhlasit s tím, že to byla revoluce, spíš bych řekl, že šlo právě o povstání. A změny za posledních pět let? Přišli jsme o Krym. Přišli jsme o část území na východě země. Probíhá tam válka. Ekonomika zažila úpadek. Společnost je v obtížné situaci, čelí neustálému stresu. Máme půldruhého milionu vnitřních přesídlenců a deset tisíc mrtvých. Druhá část seznamu obsahuje pozitivní změny: asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou, bezvízový režim. To je asi vše.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Ukrajina by měla zrušit funkci prezidenta a přejít na model parlamentní republiky. Myslíte, že by k tomu skutečně mohlo dojít?

V současnosti takovou možnost nevidím. Ale v principu si pořád myslím, že by to bylo správné. Prezident je dnes paralelní struktura, kterou nikdo nepotřebuje a která vnáší nesvár do společnosti. Ať prezident přestřihává pásky, představuje zemi navenek a vyrábí sladkosti [ukrajinský prezident Porošenko založil firmu Roshen, jež je největším výrobcem cukrovinek na Ukrajině – pozn. překl.].

Ale i ukrajinské politické strany jsou závislé na svých lídrech, neboť obvykle postrádají vlastní ideovou základnu…

Je v tom určitý rozpor. Ukrajinci mají rádi silné vůdce, přitom jsou ale sami velice anarchističtí. Nejdřív si zvolí vůdce, za půl roku ho ale začnou polévat špínou. A dobře dělají.