Kultura není nástroj politiky

Proč se Ukrajina se založením svého kulturního institutu tak opozdila?

Myslím, že to způsobil nedostatek politické vůle. Na Ukrajině dlouho nebyl mezi různými osobnostmi a vládními orgány, které o podobných věcech rozhodují, konsensus, zda skutečně podobnou instituci potřebujeme. Na druhou stranu teď přišla ta nejlepší doba pro její vznik, protože na Ukrajině po Majdanu proběhla neuvěřitelná kulturní revoluce. Ohromné sociální změny vedly k tomu, že sféra kultury začala usilovat o to, aby těmto událostem dala výraz prostřednictvím umění.

Máte představu, s kterými ukrajinskými umělci budete spolupracovat?

Na Ukrajině se celá desetiletí diskutuje o tom, jak bychom měli naši zemi prezentovat navenek. Zaznívají hlasy, které říkají, že máme být hrdí především na tradiční, lidovou kulturu a folklor. Bylo to dobře vidět i během Majdanu v letech 2013 a 2014. Lidé, kteří měli potřebu nějak projevit svou sounáležitost s Ukrajinou, si oblékali tradiční vyšívané košile, zpívali lidové písně a podobně. My samozřejmě tradici neupíráme hodnotu, ale chápeme, že v 21. století, navíc v zemi, kde se intenzivně rozvíjí současná kultura, musíme pracovat právě s ní. Proto Ukrajinský institut navazuje spolupráci s kulturními institucemi, jako jsou vydavatelství, galerie, muzea či archivy. Leckdo na to hledí skepticky. My jsme si ale jisti, že musíme postupovat stejně, jako to dělají zahraniční kulturní instituce, které působí na Ukrajině – České centrum, British Council, Goethe­-Institut či Polský institut – spolupracovat přímo s těmi, kdo kulturu vytvářejí. A nejrychleji se na Ukrajině rozvíjí performativní umění, současné divadlo a tanec, literatura a výtvarné umění.

Kde se chystáte otevřít první pobočky?

Chtěli bychom je postupně zřídit v Polsku, ve Francii a v Německu. Tyto tři země mají pro Ukrajinu velký politický význam, ale také tam díky práci našich velvyslanectví, diplomatických orgánů i Ukrajinců, kteří v těchto zemích žijí, bylo už v kulturní oblasti lecčeho dosaženo. Zeměpisné směřování naší činnosti konzultujeme s ukrajinským ministerstvem zahraničí, pod jehož gesci de facto spadáme. Nemusíme ale všude otevřít svou pobočku, abychom tam mohli působit. To lze i prostřednictvím partnerských institucí či tamních ukrajinských komunit.

Koho chcete oslovit?

Jedním z hlavních důvodů pro vznik institutu bylo to, že příslušníci jiných národů toho o Ukrajině obecně moc nevědí. Nebudeme tedy upevňovat image Ukrajiny mezi Ukrajinci, ale především mezi lidmi, kteří o Ukrajině nevědí nic nebo mají jen pár stereotypních představ. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí ostatně má samostatné oddělení, v jehož kompetenci jsou kontakty s ukrajinskou diasporou. My se máme věnovat zahraničnímu publiku.

V listopadu minulého roku se zdálo, že institut neobdrží potřebné finanční prostředky k tomu, aby v dalším roce mohl vyvíjet plnohodnotnou činnost. Situaci se nicméně na poslední chvíli povedlo zachránit.

K takovým situacím by nemělo docházet. Ukrajinská vláda rozhodla o založení institutu, ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo, že kulturní diplomacie je jednou z důležitých složek ukrajinské zahraniční politiky, přitom ale ne všichni zainteresovaní hned pochopili, proč Ukrajinský institut potřebujeme. K tomu, abychom potřebné prostředky nakonec přece jen dostali, nám pomohl jednak ministr zahraničí, jednak přímluvy desítek představitelů kultury, politiků a poslanců, které jsme doslova zmobilizovali, aby se vyslovili v náš prospěch. Velice jim za to děkuji.

Co bylo nejdůležitější – bezprostřední kontakt s politiky a umělci, vliv médií, nebo tlak občanské společnosti?

Těžko říct. Bojovali jsme jak na politické úrovni, tak na úrovni osobních styků, ať už s umělci, médii či občanskou společností. Ovšem to, že jsme na tento rok obdrželi určitou částku, bohužel není zárukou, že stejný nebo dokonce vyšší rozpočet budeme mít i v příštím roce. Ukrajinský rozpočtový systém funguje tak, že mnoho kulturních institucí je nuceno rok co rok hájit své právo na existenci. Úspěch bude samozřejmě souviset i s celkovou makroekonomickou situací.

Nevzniká určité nebezpečí, dáme­-li rovnítko mezi kulturní diplomacii a kulturu?

Máte na mysli dilema, jestli má být v kulturní diplomacii víc kultury nebo diplomacie? Já si myslím, že hlavní je pochopitelně kultura – ona tvoří obsah, kdežto diplomacie je jen forma, nástroj, který umožní, aby se naše kultura šířila do zahraničí. Kulturu ovšem nevy­­užíváme jako prostředek, který by nám umožnil dosahovat těch či oněch politických cílů – to by bylo krátkozraké. Máme za to, že právě sféra kultury v širokém smyslu, kam zahrnuji například i školství či společenské vědy, může napomoci tomu, aby se ve světě vytvořil příznivější postoj k Ukrajině.

Jedním z vašich prvních projektů má být Rok ukrajinské kultury v Rakousku. Proč právě Rakousko?

Rok kultury byl vyhlášen na úrovni nejvyšších politických představitelů Ukrajiny a Rakouska u příležitosti zářijové návštěvy rakouského kancléře v Ukrajině. Je to výsledek dlouhého úsilí ukrajinského velvyslanectví v Rakousku. Pro nás to bude závažná zkouška našich schopností. Ukrajina ještě nikdy v zahraničí nepředstavila tak bohatý kulturní program. Plánujeme sérii koncertů současné ukrajinské vážné hudby – pro některé skladby to bude jejich světová premiéra. Dále bychom chtěli do Rakouska přivézt výstavu o revolučních událostech, která je interpretuje zcela novým způsobem a ukazuje, jak mohou podobné náhlé sociální změny společnost posílit, ale i traumatizovat. V rámci filmového programu počítáme kromě současných hraných a dokumentárních filmů také se snímky z dvacátých a třicátých let, zejména s němými avantgardními filmy. Důležitá pro nás je i geografická rozmanitost, chceme, aby v programu byly zastoupeny instituce z různých částí Ukrajiny.

Oblastí literatury, například účastí Ukrajiny na mezinárodních knižních veletrzích, se bude nadále zabývat Ukrajinský institut knihy?

To je v současné době předmětem diskusí. Podle mého názoru bychom v budoucnu mohli těsně spolupracovat – my bychom zajišťovali organizaci a komunikaci, dejme tomu s velvyslanectvími a ukrajinskou komunitou v zahraničí, zatímco Ukrajinský institut knihy by se věnoval konkrétnímu obsahu, vybíral by spisovatele, sestavoval program a tak dále. Institut knihy zajišťuje ukrajinskou účast na některých velkých mezinárodních veletrzích, ale i tam se jistě můžeme doplňovat.

Se zájmem sleduji činnost Bulharského kulturního institutu v Praze. V roce 2015 například zorganizoval výstavu Síla občanské společnosti o osudu Židů v Bulharsku v době holocaustu, nedávno zase uspořádal promítání filmu Ať žije Bulharsko! o nebezpečí ultrapravicových hnutí. Bude se Ukrajinský institut také věnovat podobným citlivým tématům?

Myslím, že není důvod se takovýchto témat obávat. Jsme například už několik měsíců v kontaktu s Royal Ontario Museum, které chystá v Kanadě na konec roku výstavu o posledních dvou stech letech historie ukrajinských Židů. Pomáháme jim navazovat kontakty s ukrajinskými muzei a institucemi, od nichž chtějí zapůjčit díla. V roce 2020 bychom výstavu chtěli přivézt i na Ukrajinu. Právě umění dokáže dát obtížným tématům podobu, která je pro společnost stravitelnější. V Ukrajinském institutu jsme přesvědčeni, že Ukrajina je velice pestrý občanský stát, kam patří představitelé různých kultur a etnik. Na Ukrajině žili a žijí Poláci, Židé, Řekové či Gruzíni. Naším úkolem je ukazovat i takovou Ukrajinu, a nesoustředit se jen na umění a kulturu jednoho etnika.