Politický systém ve slepé uličce

Podle průzkumů je favoritem letošních ukrajinských prezidentských voleb komik Volodymyr Zelenskyj, který nemá sebemenší politickou zkušenost. Jak je to možné?

Společnost je nespokojená s establishmentem a hledá nové tváře. Jde o zákonitý proces, důsledek politické krize. Smířil jsem se s tím, že výsledek voleb mě nepotěší. Není to žádná katastrofa, vždyť po nich přijdou i parlamentní volby, které toho mohou hodně změnit. Celkově je ale politický systém ve slepé uličce. Může za to především oligarchie, jejíž vliv je ohromný. Přitom za Zelenským stojí jeden z nejhorších nepřátel ukrajinské společnosti, oligarcha Ihor Kolomojskyj.

Ukrajina si 20. února připomněla páté výročí vítězství Majdanu. Přinesl podle vás nějaké změny?

Revoluce, která na Majdanu začala, bohužel prohrála už 27. února 2014, když ruské jednotky obsadily administrativní budovy na Krymu. Majdan měl i předtím své slabiny, kontrolovaly ho z velké části opoziční politické strany, ale až ruská intervence způsobila, že kontrarevoluce zvítězila, nebo přinejmenším vítězí. Kvůli událostem na Krymu jsme přišli o možnost demokratických změn. Začala otevřená vojenská agrese, která donutila vedení země zamyslet se nad tím, co je důležitější – bezpečnost, nebo svoboda? A tak politici začali přijímat opatření vedoucí k omezení svobody a demokracie. Agrese pokračuje a pokračuje i omezování svobody.

Proč na Ukrajině neexistuje žádná levicová strana?

Všechny levicové síly, které na Ukrajině existovaly od devadesátých let, se po roce 2000 zdiskreditovaly. Platí to jak o Komunistické straně Ukrajiny, která před Majdanem spolupracovala s Janukovyčem, tak o Socialistické straně Ukrajiny, která s Janukovyčovou Stranou regio­nů spolupracovala v letech 2006 a 2007. Na Ukrajině nejsou ani silné odbory. Většina levicově orientovaných lidí dává přednost nějakému jinému druhu aktivismu – zakládají třeba organizace, které pomáhají přesídlencům, obětem války nebo politickým vězňům v Rusku. To všechno se z mnoha dobrých důvodů zdálo důležitější než politika. Problém je v tom, že kdybychom část tohoto úsilí vynaložili na politický boj, vedlo by to v podmínkách zastupitelské demokracie pravděpodobně k lepším výsledkům. Netýká se to jenom levice, ale i centristů nebo liberálních demokratů.

Odborníci tvrdí, že některá ustanovení, jež obsahuje projednávaný zákon o státním jazyce – například nepodmíněné tresty vězení za jeho porušení –, nemají ve světě obdoby. Proč je na Ukrajině jazyková otázka tak akcentována?

Protože se ji ještě nikomu nepovedlo vyřešit. I když ten zákon teď přijmou, za půl roku přijde nový parlament a diskuse začnou znovu. V roce 2012, za Janukovyče, nabídla své řešení jazykové otázky tehdejší vláda. Vedlo to k ohromným protestům. A po Majdanu bylo jedním z prvních kroků nové vlády zrušení zákona o regionálních jazycích z roku 2012, což se stalo impulsem k nepokojům na Krymu a na Donbasu. Skutečnost, že se o novém zákonu jedná právě před volbami, svědčí o tom, že to je téma, na němž lze získat politický kapitál. Současný prezident Petro Porošenko se zaměřil na konzervativní agendu: náboženství, armádu a jazyk. Podle mě to vypovídá o tom, že nedokáže najít opravdu významná a silná témata. Prezident se přitom může pochlubit i zcela reálnými úspěchy. Hodně toho udělal v oblasti diplomacie, pět let vyvíjí tlak na Rusko. Dosáhl také zavedení bezvízového režimu, který skutečně ulehčil život spoustě lidí včetně milionů ukrajinských gastarbeiterů. Pro kampaň si ale zvolil témata, která jako by ani nepatřila do 21. století.

Je na Ukrajině více mediálních projektů, jakým je nezávislá internetová televize Hromadske.TV, kde jste působil?

Hromadske je nejvýznamnější a v každém případě nejkvalitnější. Dále tu máme třeba Ukrajinskou Pravdu, která se snaží být komerčně úspěšná, a přitom nezávislá. Celkově je ale ukrajinský mediální trh k nezávislým médiím a svobodě slova nepřátelský – to proto, že na něm dominují oligarchové, jejichž média určují pravidla hry. A ostatní, pokud chtějí přežít, na ně musí přistoupit: vyplácet peníze načerno, zaměstnávat novináře protiprávním způsobem, přetěžovat je, ignorovat závažná témata a podobně.

Vznikající ukrajinská veřejnoprávní média narážejí na různé překážky, na konci ledna třeba hrozilo odvolání Zurabu Alasanijovi, řediteli televizního kanálu UA:Suspilne.

Byl to pokus některých politiků získat větší kontrolu nad veřejnoprávními médii, který naštěstí zafungoval jako varovný signál. Zajímavé je, že Alasanija se snažil politickým tématům vyhýbat – nebo mu to aspoň vytýkali. Obecně je problémem vznikajících veřejnoprávních médií to, že všichni by hned chtěli založit BBC. Ale to je pochopitelně nereálné. Znám spoustu kolegů, kteří do UA:Suspilne nastoupili celí nadšení, ale po půl roce zklamaní odcházeli. Další věc je, že Alasanija propustil tisíce lidí. Někdy to ovšem byli zaměstnanci, kteří se tam dvacet let vrtali šroubovákem v nějaké předpotopní kameře a teď mluví o sabotáži. Je to složité.

Sledoval jste dění kolem protiromských pogromů, které na Ukrajině probíhaly na jaře 2018. Co podle vás bylo jejich příčinou?

Páchali je členové ultrapravicových organizací, kteří hlásají nenávist k národnostním menšinám a všechny Romy považují rovnou za zločince. Vzhledem k tomu, že podle svého mínění mají právo s takovými „zločinci“ bojovat, napadli 22. dubna loňského roku v parku na Lysé hoře v Kyjevě romský tábor a spálili ho. Ve Lvově byli útočníci mladší a radikálnější. Při útoku na romský tábor 23. června jednoho z jeho obyvatel, mladého Roma Davyda Papa, zabili. Upřímně řečeno ale nechápu, co ten nenávistný výbuch doopravdy způsobilo.

Myslíte, že nenávist k Romům sdílejí i běžní občané?

Ukrajincům není podobná xenofobie vlastní. Samozřejmě, někdo prostě ve svém okolí nerad vidí chudé lidi nebo se stal obětí pouliční kriminality, do níž jsou Romové občas zapleteni. Není ale normální rozšířit nenávist na celou etnickou skupinu. Dokud jsem byl v Kyjevě, četl jsem děsivé komentáře na sociálních sítích, výkřiky, že „si to s těmi cikány musíme vyřídit“, a podobně. Když ale ve Lvově zavraždili toho mladého Roma, jel jsem tam a bavil se s lidmi na ulicích. Byli v šoku, nechápali, jak se v jejich městě mohlo něco takového stát. Problém je však v něčem jiném: nikomu nepřipadají nebezpeční lidé, kteří jsou schopní spáchat zločin jen proto, že se jim nelíbí, jak někdo vypadá nebo žije. V Kyjevě útočili příslušníci takzvané Obecní stráže, zřízené městem. A například Obecní stráž Holosijivského obvodu se skládá z lidí blízkých ultrapravicové organizaci C14. Útočníci se navíc vyhnuli trestu, protože C14 má silnou podporu v bezpečnostních složkách.

Co si myslíte o případu Arkadije Babčenka, kterého na konci loňského května údajně zavraždily ruské tajné služby, ale vzápětí se ukázalo, že je naživu?

To je příběh o boji tajných služeb proti novinářům. Kdo zinscenoval jeho vraždu? Ukrajinské tajné služby. Poskytla ale Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU) reálné důkazy o tom, že ho Rusové skutečně chtěli zavraždit, čímž ukrajinská strana vysvětlovala nezbytnost celé operace? Když sleduji tyhle intriky tajných služeb, říkám si, že morálka novinářů je rozhodně lepší.

SBU prý svou akcí překazila plánovanou sérii atentátů…

Reálně ale zatím odsoudili jenom jednoho člověka a proces s ním byl navíc tajný. Jediný člověk, který byl potrestán, tedy zůstává v utajení. Během vyšetřování prý uvedl jméno další osoby, ta se ale skrývá v zahraničí. Třetího zadrženého osvobodili, protože se ukázalo, že s tím nemá nic společného. Pokud může SBU u soudu dokázat, že ruské tajné služby opravdu chtěly zavraždit našeho kolegu Arkadije Babčenka, ať to dokáže. Třeba mě to na rozdíl od většiny ostatních ukrajinských novinářů pořád ohromně zajímá a Deutsche Welle, kde teď pracuji, mě v tom podporuje. V nejbližší době by měl v jeho nepřítomnosti začít proces proti druhému podezřelému. Podle jeho advokáta ale vyšetřovatelé nezískali dostatečné důkazy ani o jeho vině, natož o tom, že ve věci měla prsty ruská Federální bezpečnostní služba. Ovšem je to jeho advokát…

Jak se lidé ve světě dívají na Ukrajinu?

O tom, jak Ukrajinu vidí ostatní Evropané, moc nepřemýšlím. Když ale pozoruji některé tendence, které jako by se v poslední době šířily z východu na západ, třeba omezování demokracie nebo cenzuru médií, řekl bych, že Ukrajina je v mnohém napřed. Mám infernální šarm východní Evropy – postsovětský, polokriminální a militarizovaný – v něčem rád. Pozitivní je, že na tom po pěti letech války s Ruskem nejsme ještě hůř, než na tom jsme teď. Ani po pěti letech války jsme se nestali totalitním státem. To je úspěch.