Cactus Marcescens Hitler

Dát jich tak spousty Němcům pod zadek, myslí si Frič, když přesouvá veliký květináč – ten kaktus je nějakých osmdesát centimetrů vysoký, o průměru jeden a půl metru – do kouta své velké místnosti přeplněné bednami, na to nejméně vlhké místo, ale také chráněné před poledním sluncem, které Echinocactus nemá rád.

Třicet beden plných trofejí, per, kožešin, shnilých exotických rostlin, cestovních deníků, fotografií z Mata Grossa, které nikdo nechce, to byl jediný jeho nábytek v bytě v Náplavní ulici. Přítel Kafka mu ho pomocí těch beden zařídil, natáhl mezi nimi hamaky na spaní, protože na postele nebylo místo, a dokud tam byl ještě Čerwuiš, přespávali tu občas i další kamarádi, v té zapakované mrtvé džungli, nebo možná jen podřimující pod starými razítky c. a k. pošty na bednách. V každém případě ty velké povadlé kaktusy, které všude možně vyčuhovaly a pořád ještě píchaly, vycpané pumy se skleněnýma očima, ale i tak na číhané, zvlášť v noci, pokud na ně člověk šlápl, když v polospánku slézal z hamaku. Nejhorší bylo, když někdo náhodou potřeboval bednu, vešel dovnitř rozvrzanými dveřmi a za jeho nepřítomnosti si jednu prostě vzal, obsah přitom vysypal na podlahu – kůže z guanaka nebo jaguára, slovníčky šestatřiceti indiánských jazyků v sešitech, shnilá rajčata, všechno rozházené mezi velikými uschlými šarlatovými květy, v kaluži pokojné sražené krve.

Od té doby, co je Čerwuiš pryč, visí tu už nad džunglí kaktusů jen jedna houpací síť, ta jeho. Když provazy povolí, jak se občas stává, zvlášť v noci, bodne ho pichlavý vrcholek kaktusu Cereus giganteus do zad nebo do hýždě. Probudí se, svěsí paži ze sítě dolů a tápavě se snaží utrhnout malé červené, velmi chutné plody. Když trochu vykloní hlavu, vidí Copiapoa cinerea, válečnou kouli s ostny propletenými do neskutečných klikyháků. Zářezy oddělující jednotlivá žebra jsou sečné rány, je to medúza stočená do klubíčka v nočních vodách.

Není špatné žít v akváriu, když Prahu okupují Němci. Kdyby ty ostny byly opravdu jedovaté a nevyvolávaly jenom lehké zanícení kůže, stačila by jedna jediná Opuntia se svými miliony ostnů na zničení třetí říše. Už mnoho let, od dob, kdy tu býval Čerwuiš, je ta místnost plná kaktusů a sešitů, do nichž Frič zapisoval své monumentální dílo o čeledi kaktusovitých. Některé kvetou ve dne, jiné v noci. Květy se otevřou a zavřou, zavlní se ve větru, zakomíhají a změní barvu, zelené květy s červeným nádechem kaktusu z rodu Cereus se obrátí naruby, bílá v jejich vnitřku je zpěněný hřeben vlny, hebká vatová Cephalocerea senilis se noří do hlubin jako bělovlasá hlava starého námořníka pohlcená vodami. Echinoce­­reus pentalophus je trhlina ve tmě, z níž prýští krev, několik sluncí zaplane, ale hned následuje kolaps, šiky pavéz proťatých šípy, kopí napřažená na obranu lodě uvízlé u pobřeží, hvězdy vybuchují, černé díry pohlcují květní koruny, měkké chomáče mračen se svinují a najednou se z toho mlžného chmýří vysunou jemné drápky a hluboko se zatnou.

Válka nebo láska, čarovná krása velkých manévrů, nečekané rány dýkou do srdce. Galaxie se rozpínají a smršťují, osel chce žrát opuncii, nopalnocheztli, jak jí říkají Mexičani, ale po listech lezou červíci, bílí zvenku a rumělkoví uvnitř, zanechávají za sebou slizkou stopu a odradí drsný jazyk osla, ten couvne a nechtěně přitom zašlápne pár dalších kaktusů snažících se vyrašit ze země, v noci shoří meteorit. Ženská vajíčka, chlupaté falické stonky, chmýří v podbřišku ukrývá bodliny jako zubatá vulva Čamakoků, Euphorbia aeruginosa se vypíná jako hnízdo hadů, Hoodia gordonii je motýl, který dosedl na ostny, ale je tak lehounký, že ho to nezraní, Astrophytum asterias dorůstá do výšky čtyř centimetrů a Cephalocereus až do patnácti metrů. Některé žijí pár roků, jiné desítky let, další celá staletí, jako Carnegiea gigantea. Rakouské mocnářství taky přežilo staletí, květy královny noci, Slenicereus grandiflorus, jen pár nočních hodin. Jak dlouho vydrží třetí říše?

Fričovi se moc nevede, spíš to jde čím dál hůř. Těch sto padesát korun, které dostal od Náprstkova muzea, přijal – spíš nevolky než volky, on, který skolil jaguára v boji tělo na tělo (víceméně) a jednal jako rovný s rovným s náčelníky největších kmenů – jako zálohu na mlhavou příští spolupráci, přičemž dobře věděl, že je to fakticky almužna, ale neměl tu kuráž odmítnout energické paní Náprstkové, která si nejspíš říkala, že ve městě plném kamenných světců a bezbožníků nalitých pivem se jednou za čas může udělat dobrý skutek. Ale ani když mu těch sto padesát korun docházelo, nepřestal se směle pouštět do úctyhodných otců rodin, když mu předhazovali indiánskou manželku jménem Lora­-y, Černá kachna, a dceru Hermínu, které zanechal na březích Paraguaye, a přitom sami měli milenku v Modřanech. Anebo poukazovat na různé pavědce a pisálky, kteří líčili západní Indii, kde jakživi nebyli. Nakonec mu nejenom Prager Tagblatt, ale i Národní listy a farní věstníky přestaly otiskovat články, jichž si naopak vážily vědecké akademie v polovině Evropy a poskytovaly jim prostor ve svých publikacích, aniž mu za to zaplatily groš, protože akademie, a zvlášť ty nejvěhlasnější, nemají peníze na vyhazování, naopak je potřebují. Stejně jako žebráci na Karlově mostě, kteří možná hrají na housle líp než členové orchestru Smetanova divadla, ale za to, co od kolemjdoucích vyberou do nastaveného klobouku, nemají ani na nový klobouk, zvlášť když nedokážou odolat Staropramenu, nebo taky burčáku v těch pár týdnech po moravském vinobraní, kdy se sežene i v některých pražských vinárnách. Od té doby, co už ani neměl přednášky ve Spolku žurnalistů, protože bez Čerwuiše nikoho nepřitahovaly, to šlo od desíti k pěti.

A oni mají tu troufalost se mě zeptat, proč jsem tenkrát přivezl s sebou Čerwuiše a dceru Hermínu tam nechal? No protože jí je tam dobře, stejně jako její matce Lora­-y, Černé kachně. To byste chtěli, abych je přivezl do Prahy, kde budou vyplašené jak noční ptáci za slunce, které se zčistajasna zbláznilo a vychází o půlnoci – dei­-č, slunce, je nepřítel Čamakoků. Aby se po nich sápali opilci? Byly opuštěné? Takhle jsou aspoň v bezpečí před tím lesem hákových křížů, který je mnohem horší než džungle tam u nich. Spíš co bude s námi…

Profesor Viktor Krahulík z Karls­-Universität, nejstarší německé univerzity, píše monumentální dějiny Čech, od Libuše – tedy od Přemyslovců, přičemž kritizuje Boleslava I. za připojení Čech k říši – až do přítomnosti. Píše je už léta, chtěl je mít hotové v prvním desetiletí svobodné republiky, ale jednotlivé příběhy jsou komplikované, navzájem propojené, monografie měla dospět až k událostem dne, kdy ji odevzdá nakladateli – ten nápad mu byl povzbuzením. Když člověk sepíše celý svůj příběh, může být spokojený, už se v životě nemusí dál lopotit, má to za sebou. Jenže ve chvíli, kdy ho ráno 15. března dopisoval a pak si chtěl zajít do kavárny přečíst noviny, stály už v 10.42 německé tanky a kanony seřazené na Václavském náměstí pod sochou svatého patrona země. V Praze je klid, hlásaly noviny. Advokátní a lékařská komora doporučovaly svým židovským členům, aby si našli árijské zástupce, Kde domov můj, zpívá se v české národní hymně. Krahulík nedokončí historii Čech, ta už skončila, není potřeba ji uzavírat. To Frič svého díla o kaktusech – O kaktech a jejich narkotických účincích – nenechá. Ani on neví, jestli jde o léčivé látky nebo jedy, velký rozdíl v tom není. Opium, jímž si trpící ubožák, se kterým je stejně amen, ulevuje od bolestí a chce přivodit konec dřív, je jed, nebo lék? A tak píše. Dějiny kaktusů, na rozdíl od Čech, nikdy nekončí.

Ktož jsú boží bojovníci, pěje dav, který se vyhrnul z protestantského kostela svatého Mikuláše a z kostela Nejsvětějšího Salvátora, všichni míří na náměstí k pomníku Jana Husa, legionáři v civilu a děvčata v krojích – pravdy každému přejte, je napsáno pod pomníkem buřiče. Pravda se obrací. Tenkrát němečtí křižáci prchali ozlomkrk pod svistem šípů a mečů a za chraplavého zpěvu chorálu, kdežto teď článek na první stránce Prager Tagblattu, který se několik týdnů nedal, končí Heil Hitler. Šéfredaktor Rudolf Thomas se už na to nestihl podívat, se ženou si pomocí prášků sáhli na život. Ještě štěstí, že Hus už byl upálen, teď by to měl horší.

Na letenském stadionu porazí Praha Bo­­russii 2:0, první české vítězství nad Němci po pěti stech devatenácti letech. Jan Žižka, jednooký husitský vojevůdce, porazí císaře Zikmunda na Vítkově. Je pěkné vidět brankáře Borussie na zemi a míč v síti, na Vítkově se tyčí kopí a koulejí se hlavy, Češi na stadionu tleskají, i děvčata v krojích, Němky tu jsou v dirndlech, Češky jsou koketnější a elegantnější. Na Letné to skončí 2:0 pro Čechy, Máchovy ostatky vyzdvihli před měsícem a uložili do hrobu největší čeští básníci století Halas, Hora, Seifert a Holan. Poezie má svou váhu už jen na pohřbech, spouští máry do hrobu, klesá do hrobu.

Ten gól, hlavně ten druhý, byl mistrovský, Prušáci na to vyjeveně koukali s pusou dokořán nad dresem i pod přilbou. Mezitím už od ledna devětatřicátého jsou Židi vyháněni z veřejných institucí a jiných státních zaměstnání, německá univerzita už před rokem vyloučila židovské studenty a profesory, u Bumbrlíčků a v kavárně Technika si čeští fašističtí studenti vykládají, jak udatně zakročili proti synagogám a židovským obchodům. Jan Vrzalík, jeden z jejich vůdců, nenávidí Němce, Židy, marxisty, zednáře, liberály, socialisty, komunisty, katolíky, zkrátka všechny. Když se dostane k moci Hitler, volá i on nadšeně Heil Hitler a zjistí, že Němce miluje, ale ne ty v Čechách, to jsou samí Židi. Kdo ví, jak by skončilo utkání mezi Němci a pražskými německými Židy.

Cedulka Opuntia – Opuntia bigelovii, abychom byli přesní –, zavěšená na jedné z větví, spadla už dávno, možná ji ohryzaly myši. Ty jsou ve starém bytě v Náplavní ulici čím dál početnější a drzejší od té doby, co už skoro nezametá podlahu a nechává tam válet kůrky chleba a sýra, které chroustá vleže v hamaku nataženém mezi bednami a čím dál uvadlejšími rostlinami, ani ty moc často nezalévá. To má udržovat byt v čistotě, když po městě chodí SS, gestapo, Klipo Kripo a Kruppo Kriminalpolizei a podobně a odprásknou, koho je napadne? Houby, kdyby to šlo, tak ať je z něho radši obrovské smetiště – apokalypsa shnilých odpadků, tuny zbytků jídla, výkalů, které vystupují ze stok, řinou se z klozetů a naplňují místnosti, přepadají z oken, tečou po silnici, hromadí se a stoupají strmými ulicemi Malé Strany, smrdutá láva překrývající vše. V Praze ani nikde v Čechách nejsou sopky, ale to, co lidé snědí a vyloučí, a prach z předmětů, které se opotřebovávají, a drolící se suť ze zdí a mrtvoly v rozkladu by mohly působit jako láva a všechno zaplavit. Kupole Svatého Mikuláše se tyčí nad mořem sraček jako ostrůvek, až taky zmizí, kříže se propadnou do hlubin a s nimi i vyhlazovači a jejich svastika. Všichni jsou tam dole, hnijí a smetiště se zvětšuje.

Vojtěch je připravený shnít, aby rozmnožil tu bahnitou potopu, to jediné, co snad může zkrotit triumfující bestii, která drží v drápech protektorátní Prahu jako jaguár pásovce a tu jí urve tlapu, tu zas kus tváře. Ležet v houpací síti a čekat. Už celé týdny, měsíce nevychází z domu, jí staré suchary a maso z konzervy, občas mu něco donese sousedka, které kdysi vyléčil infekci, chtělo to jen malinko vyříznout, jako to dělal mockrát v pralese s Čamakoky, nic to nebylo, ale ona mu zůstala vděčná. On čeká, zatímco jeho kaktusy usychají. I ostny Opuntie zčernaly, to znamená, že větve zestárly. Z červenofialových květů jsou už jen tmavé skvrny, kdysi to byla Venušina poupata, korunka Lora­-y, která se rozvíjela sladká, vlahá a žhavá, teď jsou to cákance zaschlé krve, suchá, už léta nemytá vulva.

Dějiny jsou jeden velký strup zaschlé krve, odškrábnout ho už nejde, ale možná že pod tím výrůstkem je ještě život, voda, která teče, srdce, které miluje a nebojí se Nor Yo Ri, nestvůry, jež dokáže ochromit pohledem. Čamakokové říkají, že vypadá jako kajman a žije v okolí Fortín Bogado, místa, odkud není návratu, v bažinách neznáma a smrti. Pod hamakem je hnisající kaktus, který jako by měl oči, odpudivé houbovité otvory, jako jsou oči Nor Yo Ri. Budu mu říkat Hitler, jsem přece slavný tvůrce názvosloví kaktusů, Jan Křtitel novotvarů, kterého uznávají vědecké akademie celé Evropy, i teď, kdy Evropa už neexistuje. Ten sliznatý kaktus zaplavil místnost, jako Opuntia zaplavila svými semínky a pichlavými plody Austrálii, třicet milionů hektarů přeměněných na ježaté neúrodné houští. Opuntia microdasys má miliony ostnů, miliony bajonetů probodávají Evropu skrz naskrz, krev odkapává jako z cedníku. Zanedlouho už žádná nebude, o konečném řešení bylo rozhodnuto na konferenci ve Wannsee, z valné části díky Heydrichovi, našemu Reichsprotektorovi, který ho zvlášť zapáleně prosazoval. Třeba nenáviděl Židy, protože se mu ve škole posmívali a říkali mu Žid Süss, a tak ze vzteku, že se stal obětním beránkem celé třídy, jakmile to šlo, dal průchod své zlosti a chtěl vyvraždit všechny Židy, všechny obětní beránky naráz a jednou provždy. Kdo ví, proč ne všechny Němce, všechny ty, co po něm plivali a volali na něj „Süss, Süss“. Třeba se právě z některých z nich – krásných, blonďatých a stur – stala později v Praze jeho tělesná stráž a on se nevědomky pomstil tím nejkrutějším způsobem, když z nich udělal bestie a nechal je ušpinit se krví.

Ostny bodají do krve, ale i když jsou hrozny v kádi řádně vymačkané a žádné víno už nevytéká, nejradši by člověk dusal dál. V tisícileté říši nebude ani kapka krve, možná už teď ji všechnu vycedili. Všechno je suché, ztrouchnivělé, lidstvo vysušené jako tresky na slunci, ztuhlé jako brouci zapouzdření v kameni. Vyhrávají, protože je už nejde zastavit, nemají žádnou krev, kterou by mohli prolít. Náš pan prezident Hácha běhá kolem stolku a pláče, jako tenkrát v Berlíně, a Hitler s Göringem běhají za ním s listem papíru, kde je už všechno pěkně sepsáno – bezpodmínečná kapitulace –, i s perem, aby podepsal, a on jim utíká kolem stolu a pláče a pak podepíše, aspoň si mohl otevřít žílu a podepsat se krví, tak se to dělá s ďáblem.

Ale dobrá, štědrá krev, připravená být prolita, když bude potřeba, aby to zastavilo zlé duchy, tu pořád ještě je. Například Tři králové jí mají na rozdávání, jen těch atentátů proti Němcům kolik napáchali, nejenom v Praze, ale taky v Berlíně. Byli by zabili i Himmlera, protože měli všechno pečlivě připravené, však taky bomba vybuchla ve správnou chvíli, jak bylo naplánováno, na vteřinu přesně. Jenže vlak s Himmlerem měl zpoždění, přijel až po výbuchu. Ano, ještě se dá pít na zdraví člověka, existují­-li lidé jako Václav Morávek – právě on založil odbojovou skupinu Tří králů. Když vyhodí do vzduchu most nebo nádrž, pošle Heydrichovi pohled podepsaný celým jménem, na němž mu sděluje, že to byl on a že ho zdraví.

Němci dokonce, aby ho dopadli, vytvořili speciální skupinu, kterou řídil důstojník gestapa Oskar Fleischer, a když se Václav jednou večer dozvěděl, že Fleischer sedí v hospodě – nejspíš u Bumbrlíčků nebo v Technice, jedné z těch, kde se už dříve scházeli fašisti –, trochu se zamaskoval, zašel tam a nechal si od Fleischera připálit cigaretu, náležitě mu poděkoval, pak se odporoučel a pár minut nato našel Fleischer v kapse lístek, na kterém ho král – Kašpar, Melichar nebo Baltazar? – pozdravoval a psal mu, že ho mohl zabít. Určitě by ho sejmul jednou ranou, ten pobožný pistolník, jak Václava nazývali – protože v kapse nosil neustále Bibli a pistoli, nikdy neminul, věřím v Boha a ve svou pistoli stejně neomylnou jako on, říkal –, jenže v hospodě bylo moc německých vojáků a ti by ho okamžitě odpráskli, to by nestálo za to, padnout a zabít přitom jenom jeho. Jsem připravený zemřít, pane inspektore, ale za cenu alespoň deseti Němců – z SS, z Kripa, z Gestapa, to je fuk –, jen jeden je málo, vy nestojíte za jednoho ze Tří králů, a tak vám já, král, dávám milost nebo přesněji řečeno odkládám popravu, brzy na shledanou. Fleischera málem trefil šlak, když si ten lístek přečetl, jakoupak milost, Václav si skoro mohl ušetřit kulku. S řevem vyletěl na ulici, zastavoval každého, kdo šel kolem, byl z toho mazec, to my Češi máme rádi, když popíjíme ve vinárně a po čase začnou lítat skleničky. Fleischer dokonce chytil za flígr jednoho vysokého, váženého pána, německého oficíra v civilu, a ten mu vlepil pár facek.

Ne, krve je pořád ještě dost v zemi Žižky, jednookého husitského vojevůdce, jemuž i jedno oko stačilo na to, aby rozprášil císařská vojska. Jenom já už žádnou nemám, jen tu vylehávám v hamaku obklopen pavučinami, těmi jemnými bílými vlasy bez krve. Dokonce i pavouci je opustili, už tu skoro žádné nevidím, taky je ty jejich máry omrzely… Jediné, co každý den udělám, je, že vyhodím pár kaktusů z nejkrásnější sbírky v Evropě. Není to snadné, protože je jich spousta. Píchají mě ze všech stran, sundám nohu ze sítě a do paty se mi zabodne trn, kdysi jsem je uměl brát do rukou, ale teď se vždycky popíchám, jsem samá bodlina, je ze mě taky kaktus, radši se ale nijak nepojmenuju, nejsem součástí sbírky ani svého názvosloví, pro potomky nebudu Echinocereus rigidissimus nebo kulovité Astrophytum.

Z italského originálu Non luogo a procedere (Garzanti, Milán 2015) přeložila Kateřina Vinšová.