Chcete děj? Projeďte se autobusem

Proč zrovna Runa? Musím se přiznat, že takový název bych čekala u nakladatelství zaměřeného spíš třeba na nordickou literaturu než na hispánskou a jihoslovanskou.

Jan Doležal (JD): Hledali jsme krátký název ženského rodu, který by byl mezinárodně srozumitelný, právě vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na překladovou literaturu. Název navrhl kolega grafik Radek Macke, který je autorem obálek a sazby jihoslovanské řady a s nímž se oba známe už ze studií na poděbradském gymnáziu. Osobní vazby jsou pro nás podstatné: nakladatelství je i příjemný důvod, proč se scházet a klábosit o knihách. Je to vášeň a koníček; oba knihy překládáme, jen tu časově náročnou část s vyjednáváním s autory a sháněním a vyúčtováváním grantů na pokrytí nákladů bychom si mnohdy rádi odpustili.

Své aktivity tedy financujete především z grantových zdrojů?

JD: Ano, ale s granty je potíž – když naše úspěšnost u českých grantových komisí klesla pod dvacet procent, vzdali jsme to… Naše nakladatelství je založeno hlavně na entuziasmu, lásce ke knihám. Ekonomický kalkul nám chybí. A ze začátku jsme měli vlivem nadšení pravda trochu nereálné touhy, například že vydáme Saerova Pastorka v tisíci kusech. Museli jsme se brzy umírnit, aby knížky nekončily navždy uložené ve sklepě.

Která kniha byla ve vaší produkci zatím nejúspěšnější?

JD: V jihoslovanské řadě, kterou mám na starost já, jsme v minulém roce vydali román Dixieland asi nejznámějšího chorvatského spisovatele Pavaa Pavličiće, čímž jsme navázali na soubor povídek Loď z vody z předchozího roku. A letos hodláme ve vydávání Pavličiće pokračovat – chystáme vydání Školy psaní. Měli jsme dojem, že je to jméno, které tu chybí – od Pavličiće u nás vyšel před dvaceti lety v nakladatelství Ivo Železný jeho nejoceňovanější román Večerní akt, ale pak ve vydávání jeho překladů nikdo nepokračoval.

Je tedy hlavním důvodem výběru knih z vaší produkce pocit, že český čtenář o něco přichází?

JD: Kniha musí mít nějaký nadregionální přesah, a nikoli jen provinční téma, které by tu nikoho nezaujalo. Tematicky se nijak nevymezujeme. Nepouštíme se ovšem například do experimentální tvorby typu francouzského nového románu, protože to je podle mého slepá ulička. Třeba v Srbsku existuje ze šedesátých a sedmdesátých let spousta autorů podobného zaměření, ale kdo by to dnes četl? A koncentrujeme se na prózu, protože poezie se zkrátka nečte – jedinou výjimkou u nás je sbírka Taxus Baccata baskické básnířky Julie Otxoy. Vůbec se ne­­orientuji podle literárních cen ani podle množství překladů do jiných jazyků, takže naše tituly jsou často prvními překlady daných děl. Platí to i pro knihy Janka Poliće Kamova, Zorana Ćiriće či Ivana Kozarace, které jsem prostě musel hned v začátcích vydavatelství přeložit. Musel jsem je českým čtenářům zprostředkovat.

Ale roli při výběru může sehrát i úplná náhoda. Třeba překlad Čarodějovy zahrady od maďarského modernisty Gézy Csátha… Když jsem totiž sháněl literaturu Bunjevců [chorvatská etnografická skupina na pomezí Maďarska a Srbska – pozn. red.], navštívil jsem Subotici a tam jsem narazil na jeho bustu – byl to totiž místní rodák. Půjčil jsem si tedy knihu jeho povídek. Zdály se mi výborné, a protože jsem tehdy učil srbštinu na fakultě a jedna žákyně měla jako druhý obor maďarštinu, oslovil jsem ji s překladem.

Jan Machej (JM): Je to jedna ze tří knih, kterou v Runě přeložil někdo jiný než my dva… Další jsou Montevidejci Maria Benedettiho, přeložené Hanou Bortlovou­-Vondrákovou, která k překladu přistupovala s podobným nadšením jako my. Já jsem si před nedávnem uvědomil, že děláme v podstatě hlavně exilové autory – nebyl to ale prvotní záměr, spíše to vyplynulo z toho, jaký typ literatury nám připadá zajímavý.

Narážíte při výběru knih na nějaké překážky?

JD: Samozřejmě. Negativní roli při výběru hrají třeba autorská práva – s některými autory, kteří mají přehnaná očekávání ohledně honoráře, se prostě v našich podmínkách nemůžeme dohodnout. Srbové mají představu, že Česko je bohatý Západ. A vzhledem k tomu, že grantová podpora ze strany Srbska není závratná, a přitom byrokraticky náročná, na Jihoslovany z těchto důvodů prakticky nenarazíte ani v edičních plánech velkých a středních českých nakladatelství.

JM: Překlady románů Lešení a Jaro s rozbitou tváří Maria Benedettiho také vznikly v nějaké posedlosti a z ohromného nadšení, aniž bychom si ověřovali, zda se to ekonomicky pokryje – nakonec se ukázalo, že Uruguay žádný grant neposkytne, ale že existuje Benedettiho nadace. Když jsem je však oslovil, zda by nechtěli financovat vydávání jeho díla, vyjevilo se, že je to přesně naopak – oni především inkasují za autorská práva… Ale přesto jsme se do toho pustili.

Proč má ve španělskojazyčné řadě tak výrazné zastoupení Juan José Saer?

JM: Pro mne byl zjevením – byl to před námi v podstatě nepřeložený autor. Argentinská literatura mne láká jako celek tím, čím se zabývá: charakterizuje ji zkoumání identity a posedlost hledáním pravdy. Právě to je v Saerovi velmi poeticky a obrazně zpřítomněno. Saer spojuje poezii s reflexí reality a jsem přesvědčen, že každé jeho dílo je zajímavé.

Lze podle vás nějak obecněji charakterizovat dobrou literaturu?

JM: Pokud spisovatel, potažmo překladatel neručí svým životem, výsledek nikdy není dost dobrý. Literaturu nejde ošidit. A pokud se stane, že tvůrce nehraje fér, hned se to pozná – upřímnost, ryzost, čistota se vytratí. Dobrá literatura vypovídá nejen o objektivní zkušenosti, ale i o člověku jako takovém a vede k sebepoznání. Literatura by měla odrážet něco daleko hlubšího než pouhé příběhy. Prostředky vyprávění musí být bohaté a různorodé. Když chcete děj, stačí se projet autobusem…

JD: Atmosféra, lyrika, to je koření děje.

A jak poznáte, že se vám povedlo trefně přenést do češtiny to, co měl autor na mysli?

JM: Na konci Pastorka je geniální scéna, v níž Indiáni vycházejí ze svých příbytků pozorovat úplněk. V době, kdy jsem román překládal, jsem se jednou vracel z hospody, při cestě po horském hřebeni jsem zahlédl úplněk a začal brečet. Říkám si v tu chvíli: Ano, to je přesně ta scéna! Přeložil jsem ji už? Nebyl jsem si jistý, ale bylo mi to jedno – hlavní byla jistota, že jsem se v tu chvíli zcela ztotožnil s vypravěčem, s tím osamoceným, vykořeněným člověkem hledajícím identitu, který se vypravil v polovině 16. století ze Španělska do Ameriky. To je mimochodem pro argentinskou literaturu typické – střet jiných civilizací a kultur. Argentinská literatura přitom není nic exotického – žádný nazdobený Márquez. Všichni znají Márqueze, ale Saer – ten to má prožité! To je skutečná literatura.