Dívky a obrazy

Poněkud pozapomenuté jméno ­německé fotografky Gerdy Taro se roku 2007 vrátilo do obecnějšího povědomí v souvislosti s nálezem takzvaného mexického kufříku. V pozůstalosti bývalého velvyslance Franciska Aguilara Gonzáleze byly totiž tehdy nalezeny tři krabice negativů pořízených Robertem Capou, Gerdou Taro a Davidem Seymourem na bojištích španělské občanské války. Filmy, považované od roku 1939 za ztracené, upevnily pověst všech tří autorů coby zakladatelů moderní válečné fotografie, zároveň však ale znovu přitáhly pozornost také k odkazu Gerdy Taro, již sice na pohřbu vyprovázely desítky tisíc lidí, ale jejíž dílo bylo velmi záhy poté zastíněno proslulostí obou výše zmíněných kolegů.

Gerda Taro (1910–1937) se narodila ve Stuttgartu, v židovské rodině, jako Gerta Pohorylle. Roku 1934 byla kvůli svému původu, ale i politické angažovanosti, donucena emigrovat do Paříže, kde se seznámila s mužem obdobného osudu, maďarským fotoreportérem Endrem Friedmannem, který nejenže se stal jejím partnerem, ale přivedl ji také k fotografii. Společně se pak rozhodli využívat v práci pseudonym; z Gerty se stala Gerda Taro a z Friedmanna Robert Capa. Od roku 1936 se věnovali především tématu španělské občanské války, přičemž podporovali snažení Lidové fronty. Gerdě se však její působení stalo roku 1937 osudným, když ve městě Brunete, nedaleko od Madridu, spadla během republikánské ofenzívy z vozu pod tank. Stala se tak první fotoreportérkou smrtelně zraněnou na válečném bojišti.

Francouzská komunistická strana jí z obdivu k její odvaze i politické angažovanosti vypravila honosný pohřeb a zaplatila také náhrobek z dílny Alberta Giacomettiho. Gerdin odkaz však i přesto brzy upadl do zapomnění, zatímco z Roberta Capy se stal zakladatel agentury Magnum a jeden z nejslavnějších válečných fotografů vůbec. Teprve nález mexických negativů podstatněji připomněl rozsah i kvalitu Gerdiny práce a její pozůstalost začala být opět zásadněji zkoumána (roku 2007 se konala velká výstava jejích prací v New Yorku, objevily se biografie, dokumentární filmy i beletristická díla).

Fascinace Gerdou

Pozoruhodná postava tragicky zemřelé fotografky zaujala také italskou spisovatelku německého původu Helenu Janeczek, která jí věnovala svůj poslední román La ­ragazza con la Leica (Dívka s Leicou, 2017), s nímž v roce 2018 dosáhla mimořádného kritického úspěchu, když získala dvě prestižní ocenění za nejlepší knihu – Premio Bagutta a Premio Strega. Výjimečná byla i skutečnost, že cenu Strega získala jako první spisovatelka od roku 2002, kdy vyhrála Margaret Mazzantini, a že svůj titul publikovala u relativně malého nakladatelství Guanda, zatímco předtím vítězily především publikace velkých zavedených domů, jako Einaudi či Mondadori.

Osobnost Gerdy Taro objevila Helena Jane­czek roku 2009, kdy v Miláně navštívila výstavu jejích a Capových fotografií. Zaujaly ji paralely mezi politickým klimatem, v němž žila Taro, a soudobou situací, ale i samotná neuchopitelnost Gerdiny osobnosti, která se podle ní vymykala veškerým standardům své doby. V následujících letech se proto věnovala rozsáhlým rešerším, které pak zúročila právě v románu Dívka s Leicou.

Formálně je román rozčleněn na pět částí: prolog; první část, odehrávající se v americkém Buffalu roku 1960 a vyprávěnou Willym Chardackem; druhou část, odehrávající se v Paříži roku 1938 a vyprávěnou Ruth Cerf; třetí část, odehrávající se v Římě roku 1960 a vyprávěnou Georgem Kuritzkesem; a konečně epilog.

Hypotetické osudy

Samotné vyprávění spouští telefonická gratulace k jedné z prvních úspěšných implantací kardiostimulátoru, kterou vedl bývalý Gerdin nepříliš úspěšný nápadník Willy Chardack, ze strany jeho druhdy šťastlivějšího soka, Georga Kuritzkese. Hovor oba muže přivede ke vzpomínkám na ženu, která je kdysi propojila a zanechala v jejich životech významné prázdno, když se nakonec rozhodla pro Roberta Capu. Jejich pojetí Gerdiny osobnosti pak doplňuje Ruth Cerf, která Gerdu s Endrém/Robertem vlastně seznámila.

Pro vyprávění jsou neméně důležité i prolog a epilog. V prologu se Helena Janeczek nad snímky Gerdy a Roberta zamýšlí nad nejednoznačností výkladu a možnostmi interpretace fotografií. V epilogu vyjeví důvod tohoto zamyšlení. Z určitých indicií, zřejmých i ze snímků, vyplývá, že by spolu Gerda a Robert zřejmě nezůstali. Autorka si však nemohla nevšimnout, že mnozí jejich vrstevníci, snad díky prožité válečné zkušenosti, ve vztazích přes veškeré obtíže nakonec většinou vydrželi až do smrti, jako tomu bylo i u autorčiných rodičů, v lecčems Gerdě a Robertovi tak podobných. Proto by se jí líbilo, kdyby Gerda a Robert spolu nakonec zestárli.

Dívka s Leicou je kniha, která ve čtenáři vzbuzuje respekt. Je zjevně podložená výzkumem, promyšlená ve své struktuře, bohatá kulturními referencemi. Nebojí se důležitých témat (španělská občanská válka, levicová angažovanost, konstruování identity, paměť, možnosti interpretace), neváhá propojovat události minulé s dneškem (status uprchlíků, ekonomická nejistota mladé generace, specifika evropské kultury) a zároveň dynamickou výstavbou nutí k pozornému čtení, protože jinak se lze ve vyprávění snadno ztratit. Je proto pochopitelné, proč se kniha dočkala takového kritického úspěchu.

Líbivé iluze

Zároveň však román zrazuje neukázněnost a určitá banalita pohledu. Vyprávění je zbytečně tříštěno odkazy, s nimiž se dál nepracuje (epizoda s Maxem Ophülsem), ne vždy funkčním užíváním slov z jiných jazyků a utíkáním se k myšlenkovým klišé („Podívejme se na ni, na tuhle ženušku, která přitahuje všechny pohledy; toto ztělesnění elegance, ženskosti, koketérie, od něhož by nikdo nečekal, že bude myslit, cítit a jednat jako muž.“).

Knize chybí odvaha soustavného výkladu, jenž by vysvětlil, proč se dnes k osobě Gerdy Taro vracet. Gerda je definována především svým mládím, drobným tělem, radostí ze života a líbivostí. Opakovaná tvrzení o její výjimečnosti a odvaze jsou v popisech činů ohlazována (Gerdina mravní „lehkost“, oportunismus) a pocházejí spíš z úst mužů, potěšených pohledem na sympatickou svéhlavičku, jejíž kuráž ulehčuje situaci, ale nepodrývá status quo. Nejasnou polemiku o osudu žen­-múz, jejichž samostatnou existenci lze zpětně jen velmi obtížně rekonstruovat a které známe jen díky mýtům o jejich milostném vztahu k velkým tvůrcům, nepřesvědčivě doprovází zamlčení dalších Gerdiných milostných aktivit.

Skutečnou dívkou s Leicou je v románu sama autorka. To ona hledí na obrázky a přes poučené povědomí o mezích interpretace ukazuje jen to, co je zjevné, anebo může být jako takové odhaleno. V rozhovorech Helena Janeczek naznačila, že ji na Gerdě zaujala její schopnost vytvářet skrze vlastní zjev iluze. Je však smutné, že schopnost vypadat za každé situace „glam“ může být i dnes považována za sebevysvětlující klíč k osobnosti. Nejde o to, že nelze Gerdu úplně poznat. I nepsané příběhy mohou mít dalekosáhlý dopad. Proč je však omezovat na kategorii líbivosti?

Autorka je italianistka a komparatistka.