Eroze demokracie

Italská politoložka Nadia Urbinati se ve své práci Znetvořená demokracie. Mínění, pravda a lid (Democracy Disfigured. Opinion, Truth, and the People, 2014) zabývá otázkami fungování demokracie a její kritiky, která podle ní může vést až k erozi demokratického systému. Reflektuje nejrůznější příklady historické kritiky, ať už jde o Platónovy a Aristotelovy názory na antickou demokracii, renesanční a osvícenské státoprávní myšlení či nynější podoby opozice vůči reprezentativní demokracii. Za hlavní ohrožení demokracie v současnosti autorka považuje trojí druh fundamentální kritiky, který nazývá znetvořením.

Populismus proti pluralismu

Urbinati vychází z názorové pozice takzvaného proceduralismu, politologického proudu kladoucího důraz na formální podobu demokracie, která má být nejlepším omezením mocenské zvůle. Jádrem jejího přístupu je diference mezi vůlí, jež je projevem rozhodování státní moci na základě volebního práva, a sférou mínění jako pluralitního názorového spektra občanské společnosti. Přednosti reprezentativní demokracie nespočívají podle autorky v nejlepším způsobu dosahování prospěšných cílů, ale spíše v procesuálním charakteru demokracie, jenž umožňuje permanentní korekci politického rozhodování i rozložení moci.

Ve své práci se vyrovnává se třemi typy kritiky demokracie. Epistemické pojetí (sahající až k Platónovi) vidí v demokracii nebezpečí podléhání demagogii a tyranii a v současnosti klade důraz na expertní rozhodování nebo nezávislou soudní moc. Dalším typem „znetvoření“ je populismus, který může klasický demokratický model rozleptat. Cílem populistických hnutí je, tvrdí autorka, polarizace společnosti na „většinu“ a „menšinu“ a bezprostřední uchopení státní moci prostřednictvím napadání reprezentativní demokracie a jejích mechanismů. Populismus implikuje pojetí „lidu“ jako jednotného tělesa, které vede k umlčování minorit i politického pluralismu. Třetím probíraným druhem kritiky demokracie je plebiscitarismus s jeho důrazem na přímou demokracii, a ten Urbinati považuje za triumf antiliberální politiky, vedoucí k rozšiřování demagogie a posilování autorit vůdců. V přímé demokracii je tak občanstvo paradoxně redukováno na „okulární veřejnost“, tedy nediferencovanou masu, jež stvrzuje demagogii prosazující se moci.

Meze reprezentace

Jakkoli nelze zlehčovat mnohé problémy, které Urbinati nastínila a které jsou i potížemi tuzemské politiky, její analýza témata, jež se soudobou „krizí demokracie“ souvisejí, ani zdaleka nevyčerpává. Některá jen letmo naznačila v pojednání o hrozbách koncentrace mediální moci ponechané napospas tržním principům. V rámci své proceduralistické koncepce příliš neřeší otázku nerovnosti přístupu různých společenských tříd k vytváření veřejného mínění. Stejně tak opomíjí tázání po příčinách vzestupu populistických hnutí s výjimkou obecných konstatování a historických paralel. Tuto přezíravost projevuje například i ve své analýze athénské demokracie, kde téměř nezmiňuje sociální nerovnosti, na nichž byla postavena. V populismu i plebiscitarismu tak vidí spíše nadhistorický fenomén, který lze popsat obecnými kategoriemi sociologie politiky. Dále pokládá zobecňující rovnítko mezi populismus a přímou demokracii, jíž tak upírá legitimitu, ačkoli právě ona může být bariérou proti onomu „epistemickému znetvoření“. Inspirativní je naopak důraz na rozvíjení občanské společnosti mimo institucionální struktury, které může také výrazně formovat společenskou diskusi.

Znetvořenou demokracii lze konfrontovat s názory postmarxistického politického teoretika Ernesta Laclaua, s nímž Urbinati ve své práci ostatně polemizuje. Laclau na rozdíl od italské politoložky chápe populismus jako ambivalentní jev, který může být legitimním vyjádřením politického protestu, stejně tak ale i živnou půdou radikální pravice. Z autorčina textu je patrná určitá defenzivní a apologetická pozice, když se snaží reprezentativní demokracii za každou cenu hájit. Její varování před erozí zastupitelské demokracie sice nelze brát na lehkou váhu, ale chybí zde uvažování o možnostech prohloubení modelu klasické demokracie. Otázka, jak se dostat ke kořenům problémů, potažmo k demokracii radikální, která by akcentovala i opomíjená sociální práva, zůstává stále nevyřešena.

Autor je historik.