Jazyk od kultury oddělit nejde

Je třeba společně s jazykem milovat i jeho kulturu? Jak je pro vás náročné „překládat“ do českého kontextu italskou kulturu?

Nevím, zda je třeba ji milovat, ale pokud chcete z dotyčného jazyka překládat, je určitě třeba ji znát. Vazba jazyka a jeho kultury je těsná, jsou vnitřně provázané, a když je oddělíte, váš obraz skutečnosti bude neúplný. Platí to pro znalce kultury, kteří by neznali její jazyk, i pro znalce jazyka postrádající přehled o kultuře, k níž se ten jazyk váže a jejímž je výrazem. Řadu významů pouhým nahlédnutím do slovníku nepochopíte. A překladatel – už z podstaty své práce, která nespočívá v prosté výměně slova za slovo – by si měl umět poskládat obrázek co nejcelistvější, měl by vědět, jak se v tom jazyce žilo a žije, měl by se umět zorien­tovat v kontextu díla: v kulturním, historickém, politickém, ideologickém… Už třeba jen proto, aby dokázal zachytit ironii, sarkasmus, aby naladil správný tón. A samozřejmě platí, že pokud má danou kulturu rád, je motivovanější si prohlubovat znalosti. Ale zároveň je dobré snažit se udržet si kritického ducha, aby se z lásky ke konkrétní zemi a její kultuře nestala zaslepená adorace.

A co se náročnosti převodu týče, v první řadě je tu problém s definováním italské kultury. Itálie vždy byla prostorem setkávání mnoha kultur, které se ovlivňovaly a mísily, ale nikdy nevznikl úplný amalgám, takže je to stále země mnoha kultur, které si uchovávají svůj „regionální“ základ. Překladatel z italštiny se proto musí orientovat ve velkém množství odlišných kontextů. Překládat kulturu je náročné vždycky, protože musíte neustále balancovat mezi srozumitelností a autenticitou. Takže testujete, kam až je čtenář ochoten se vydat, abyste ho neztratili, protože já proces kulturního převodu nechápu jako pokus o transplantaci cizí kultury do domácího kontextu, ale jako zprostředkování cesty domácímu čtenáři do cizí kultury.

Zřejmě nejvíce otázek dostáváte v souvislosti s tetralogií Eleny Ferrante. Předpokládám, že překladatel miluje každou knihu, kterou překládá, ale přesto se nejde nezeptat… Je podle vás Geniální přítelkyně skutečně tak výjimečným románem a projevem radikálního myšlení? Zaslouží si (v kontextu dalších románů současné italské literatury) pozornost, které se jí dostává?

Myslím si, že překladatel má spíš často stavy, kdy knihu, kterou právě překládá, naopak nenávidí… Ale je to nenávist stejně tak intenzivní, jako pomíjivá a má původ v počáteční čtenářské zamilovanosti do textu, postav, příběhu, ze které se při procesu překladu může vyvinout boj.

Pokud jde o tetralogii Geniální přítelkyně, zpočátku jsem váhala, zda se do ní pustit, Ferrante nebyla moje láska na první pohled, ale pak to přišlo a zrodil se silný cit. Neapolská sága je podle mě výjimečná, hlavně když ji posuzujeme jako celek: tout se tient! A to je v dnešní programové roztříštěnosti obdivuhodné. Fascinuje mě, jak je tam přirozeně propojena intimita života s jeho veřejnou, angažovanou dimenzí, jak osudy jednotlivců nenásilně prorůstají do osudů poválečné Itálie. Každý díl navíc vyjadřuje styl, náladu, výraz nejen života, ale i umění jednoho desetiletí (ve čtvrtém díle jsou to pak desetiletí dvě). Od neorealismu k postmoderně. Sága má silný étos, ale je sympatické, že není ideologická, každý, kdo na ni přikládá nějakou ideologickou mřížku, čte text selektivně a zaslepeně. Takže ano, zaslouží si pozornost, už jen proto, že Ferrante dokonale splnila zadání „lidového románu“, o nějž usilovala už Elsa Morante v Příběhu v historii, vydala se vstříc širokým vrstvám publika, a přitom neopustila území vysoké literatury.

Hodně se mluví o tom, jak se na úspěchu knihy podílí anonymita autorky. Asi není potřeba vést debatu o tom, zda se jedná spíše o promyšlený marketingový tah, nebo o literární strategii, jak odvést pozornost od empirického autora. Do jaké míry je ale pro překladatele důležité osobně znát autora překládaného textu, komunikovat s ním?

Překladatel autora vždycky „osobně“ zná, nebo by aspoň měl, a tím myslím implicitního autora. S ním v duchu komunikuje a žije po čas práce nad překladem. Empirického autora znát netřeba. Co ostatně překladatelé děl autorů dávno zemřelých, děl anonymních? Měli by rovnou hodit flintu do žita? Troufám si říct, že Elenu Ferrante znám, i když nevím, kdo to je.

Neapol, kde se romány Eleny Ferrante odehrávají a v jejímž místopisu se dokonce pátrá po identitě autorky, je velmi výrazným literárním toposem. V čem spočívá její literární genius loci?

V Itálii je více měst, jejichž genius loci ovlivnil literaturu, a nejen tu domácí… Benátky, Řím, Florencie, Terst… Neapol se těšila zájmu umělců od antiky a už jen seznam literárních děl, která z ní těží, by byl velice dlouhý. Já se mohu pokusit zamyslet nad tím, v čem spočívá její magická síla dnes. Z mého pohledu tryská z její vrstevnatosti, stylové různorodosti, ze všudypřítomného kontrastu krásy a ošklivosti, života a smrti, úpadku a modernity, z její trvalé nehotovosti. Neapol není úhledné muzeum uměleckých exponátů, Neapol je velice starý, ale stále živý organismus. Nádherně je to vyjádřeno právě v závěru posledního dílu Geniální přítelkyně.

Český čtenář si „současnou“ italskou literaturou spojuje zřejmě s autory jako Umberto Eco, Claudio Magris či Sebastiano Vassalli. Všem jim je mimo jiné společný zájem o historická témata. To ale pozorujeme i u aktuálně publikujících autorů. Například v Hmatatelném čase Giorgia Vasty. Liší se jejich pojetí historie? A jaká historická témata či traumata v současné italské literatuře rezonují?

Neřekla bych, že zrovna Giorgia Vastu v Hmatatelném čase – důsledně vyprávěném v prézentu – zajímá historie. Především neměl ambici napsat historický román a s faktografií nakládá velmi volně, což není případ Eca ani Vassalli­ho. Hlavním tématem jeho románu je jazyk. Po­užil rok 1978, jímž v Itálii vrcholí tzv. olověná léta, plná levicového i pravicového extremismu a násilí, aby mohl své dětské hrdiny konfrontovat s nákazou zlem, která se šíří slovy: hlavní hrdinové jsou tak okouzleni komuniké rudých brigád, že neváhají zabít člověka.

Nicméně zvýšený zájem o reflexi zejména domácích novodobých dějin je v současné italské próze patrný. Autoři jako třeba Antonio Pennacchi, Francesco Piccolo se vracejí v autobiografickém klíči k tématům, jež byla dlouho tabuizována: fašismus, extremismus, terorismus, organizovaný zločin a jeho počátky. Letos je mezi nominovanými na cenu Strega Antonio Scurati s osmisetstránkovým románem M. Syn století, který vypráví zrod fašismu skrze postavu Benita Mussoliniho.

Některé literatury, například německá, se zabývají problémem migrantské literatury, ať už se jedná o témata vystěhovalectví, utečenectví nebo jazykový status tzv. migrantských autorů. Řeší něco podobného i současná italská literatura?

Italská literatura to řeší už dávno, jelikož emigrace, a to nejen vnější, zejména do USA a zemí Jižní Ameriky, ale i ta vnitřní, z jihu země na sever, je téma staré jako Itálie sama (jednotný stát vznikl v roce 1861). V současné literatuře najdeme zvučná jména z řad italsky píšících autorů, kteří přišli do Itálie až v dospělosti: Igiaba Scego, Amara Lakhous, Anilda Ibrahimi nebo třeba Helene Paraskeva. Čtenářský úspěch zaznamenaly romány Nicolaie Lilina, které vyšly i česky, loni získala cenu Strega za román Dívka s Leicou dcera polských Židů Helena Janeczek, jejíž mateřštinou je němčina. O tomto tématu by vám ale mnohem víc řekla moje kolegyně Chiara Mengozzi.

Vypravěč Vastova Hmatatelného času o sobě mluví jako o „mytopoetickém zajatci“. Není to tak trochu metafora pro situaci překladatele?

Řekla bych, že to je metafora pro situaci všech, kdo mají co do činění se slovy a příběhy. A v současnosti to platí dvojnásobně.

Řada překladatelů současné literatury říká, že kvůli podobám a proměnám literárního jazyka musí sledovat i aktuální českou literaturu. Je v současné české produkci něco, co z tohoto hlediska stojí za pozornost?

I já se snažím současnou českou literaturu číst, ale přiznám se, že zdaleka nestíhám všechno. Čtu ji nesystematicky, chmátnu po tom, co mám zrovna po ruce. Pokud jde o práci jednotlivých autorů s jazykem, je pro překladatele určitě přínosná a inspirativní, v tomto ohledu bych uvedla třeba Pavla Göbla, Petru Soukupovou nebo Petra Stančíka. Spíše tématy než jazykem mě loni zaujala Pánkova Láska v době globálních klimatických změn, chystám se na Probudím se na Šibuji od Anny Cimy. Vyloženě oblíbeného autora ale nemám.