Ačkoli měla Velká Británie již 29. března odejít z Evropské unie, britští zákonodárci se na podobě brexitu dosud nedohodli. Premiérka Theresa Mayová není schopna dosáhnout kompromisu nejen s labouristickou opozicí, ale ani uvnitř vlastní strany. Jak v takové situaci hledat vůli lidu?
Britský parlament se stále nedokázal shodnout na podobě odchodu Velké Británie z EU. Patovou situaci mělo pomoci vyřešit takzvané orientační hlasování v dolní sněmovně, které proběhlo ve středu 27. března a v pondělí 1. dubna. Taková hlasování nejsou právně závazná, mají nicméně naznačit, jakým směrem má smysl se ubírat.
Zmatek vládne
Jednalo se celkem o osmi variantách brexitu. Výsledek ovšem nepřinesl výrazný posun, protože ani jeden z návrhů nezískal většinu. Volba tak spíše potvrdila převládající zmatek ohledně toho, co přesně brexit znamená. Jednotlivé varianty totiž patrně značí zcela odlišné ekonomické a politické představy o tom, jak by měla Británie po odchodu z EU fungovat.
Skutečnost, že se ekonomický dopad jednotlivých způsobů odchodu často fundamentálně liší, zjistily ostatně už studie London School of Economics (LSE) z roku 2016. LSE popisuje také ekonomické dopady jednotlivých verzí brexitu podle příjmových skupin ve společnosti. Při hledání mandátu k uskutečnění neustále zdůrazňované „jednoznačné vůle lidu“ je tedy velmi problematické určit, kdo vlastně v referendu zvítězil a jaké jsou jeho zájmy. Navíc mnohé výzkumy předvídají, že okrajové části země – místa, kde lidé hlasovali pro brexit – budou tratit na odchodu nejvíce.
Rozdílnost variant dokládá i krátký pohled na jednotlivé návrhy. Populární „common market 2.0“ staví na přičlenění Británie do Evropského sdružení volného obchodu, které tvoří Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Island, a dále na připojení k Evropskému hospodářského prostoru (EHP). Předpokladem je poplatek, jejž země platí za to, že jsou součástí společného trhu. Norsko za členství utratí jen o něco málo méně, než Británie v současnosti odvádí Unii. Významným argumentem pro brexit přitom bylo, že Británie nebude muset platit 350 milionů liber, které dosud posílá každý týden do rozpočtu EU. Země, které jsou členy EHP, pak mají sice některé ekonomické výhody plynoucí ze společného trhu, ale musí také implementovat veškerou evropskou legislativu upravující trh EU. Británie by tak přišla o poměrně velkou politickou moc spočívající v ovlivňování společného trhu.
Nejblíže ke schválení měla v obou kolech varianta „měkkého brexitu“, spočívající v zachování celní unie a velmi těsné spolupráce s EU. Není ale vůbec zřejmé, co vše by EU od Británie za poskytnutí celní unie požadovala. Pro schválení tohoto návrhu chybělo nejprve osm a následně jen dva hlasy. Mezi jeho hlavní nevýhody patří, že Británie by neměla možnost vyjednávat své vlastní obchodní dohody. V této souvislosti je docela překvapivé, že například labouristé, kteří kdysi významně problematizovali přijetí obchodní dohody TTIP mezi EU a Amerikou, nyní podporují návrh, jenž by Británii nejspíše znemožnil podílet se na tvorbě velkých obchodních dohod mezi Unií a dalšími zeměmi.
Mimo realitu
Pokud tedy existují takové rozdíly v představách o brexitu mezi samotnými politiky, je patrné, že výsledek referenda je poněkud neaplikovatelný, protože parlamentu neukládá, co přesně má vyjednat a čeho dosáhnout. Vzpomeňme na zveřejněné statistiky společnosti Google, z nichž vyplývá, že druhou nejhledanější frází byla den po referendu otázka „Co je to EU?“. Lze se vůbec divit tomu, že je těžké najít „vůli voliče“ a stanovit, zda je pro něj daná dohoda akceptovatelná? Přesně to zdůrazňovala také skupina poslanců v čele s Peterem Kylem a Philem Wilsonem z Labour Party, kteří volali po novém hlasování, v němž by veřejnost musela odsouhlasit konkrétní dohodu s EU v celostátním referendu. Tomuto návrhu k většině chybělo sedmadvacet a následně jen sedm hlasů. Byl tak druhý nejpopulárnější.
Labouristé byli také během volby „nuceni“ nepodpořit návrh, jenž by pomohl Mayové prosadit její dohodu. Je zřejmé, že Labour Party by uvítala předčasné volby, část strany ovšem stále volá po novém referendu.
Nyní se premiérka pokouší o schválení své verze odchodu již počtvrté. Pokud bude úspěšná, dojde k prodloužení zákonné lhůty podle Článku 50 do 22. května a Británie bude moci odejít s dohodou. Pokud však nezíská souhlas většiny poslanců, nedojde ani na přechodné období jednadvaceti měsíců, které má sloužit k dosažení konkrétní dohody a přípravě na odchod. Hned 12. dubna by se tak uskutečnil takzvaný tvrdý brexit, při němž by se postupovalo podle pravidel Světové obchodní organizace. Jelikož uzavření nové obchodní dohody trvá velmi dlouho, nepřejí si tuto verzi ani ti, kteří by jinak pro tvrdý brexit hlasovali. Lze tudíž očekávat, že Mayová bude při dalším prosazování dohody zdůrazňovat právě to, že odchod bez dohody by byl katastrofou. I kdyby se dohodu premiérce nakonec podařilo prosadit, bude to spíše ze strachu z alternativ než z důvěry v její návrh. Ten výstižně shrnul řecký ekonom Janis Varufakis, když řekl, že takovou dohodu může uzavřít jen země, která právě prohrála válku. Jen někdo, kdo se pohybuje mimo realitu, může tvrdit, že takto vypadá vůle lidu.
Autor je právník.