Komunisté školou povinní

Americká historička Tara Zahra se ve své práci zabývá bojem českého a německého národního hnutí o duše dětí – ukazuje, jak důležitá role byla přikládána vzdělávání mladých: „Mezi lety 1900 a 1945 čeští a němečtí nacionalisté prosazovali politickou kulturu, podle které děti náležely právoplatně spíše národním komunitám než jejich rodičům.“ Nejinak tomu bylo u hnutí, které místo boje národního vedlo boj třídní. Meziválečná Komunistická strana Československa kladla velký důraz na organizaci mládeže včetně dětí.

Výchova revolucionářů

Nejmladší členové hnutí se sdružovali v organizacích jako Rudí průkopníci (později pionýři) nebo Spartakovi skauti práce, které byly organicky napojeny na Komunistický svaz mládeže. Zatímco starší komunisté byli formováni utrpením první světové války, pro dětské členy hnutí byla zásadní zkušenost s odvrácenou tváří meziválečného Československa. Po skokovém nárůstu nezaměstnanosti ve třicátých letech absence stabilních struktur sociálního státu odsoudila většinu nezaměstnaných do otevřené bídy. Tyto problémy se však mísily s leskem technologických zázraků masového konzumu. I dětskému světu se otevíraly nové, téměř nekonečné možnosti, které se rozhodně ne­­omezovaly pouze na technicky dokonalejší, sériově výráběné hračky. Uznávaní teoretici vzdělávání, jako Ellen Key, ohlašovali již před první světovou válkou příchod „století dítěte“. Tyto pomyslné dveře však pro sociálně slabší zůstávaly nadále přibouchnuté. Děti z dělnických periferií byly vychovávány převážně v kolektivu vrstevníků, musely pomáhat svým rodičům v obstarávání základních materiálních potřeb rodiny, s čímž byla někdy spojena i drobná kriminalita. Děti z nejchudších dělnických rodin zažívaly například loupežné výpravy za uhlím a bramborami. Takto vzpomínala pamětnice z pražské dělnické kolonie Slatiny na své drobné krádeže: „Na Žižkově pod vrchem je tunel, kterým vyjížděl nákladní vlak, říkali mu bufačka, jel pomalu a dělal furt buf, buf. Naskákali na vlak, naházeli uhlí do pytle a na zem, druhý to sbírali a utíkali, než je chytnou.“

Není tedy překvapivé, že rukavici hozenou „stoletím dítěte“ zvedla KSČ, podobně jako téměř všechny dobové politické strany a sociální hnutí. Zvláště ty etablované na krajních pozicích politického spektra viděly mladou generaci jako klíč k naplnění svých vizí o ideální budoucí společnosti. Aktivisté vedoucí komunistické dětské hnutí se vůbec nesnažili zakrývat hlavní cíle svého působení: „naše výchova jest výchovou nepokrytě třídní, její smysl i obsah jest dán zájmy dělnické třídy a všech vykořisťovaných. A více. Cílem naší výchovy jest dáti dělnické třídě uvědomělé revolucionáře.“ Dětské komunistické organizace byly tedy nesporně založeny na určité formě indoktrinačních praktik vedoucích ke zpolitizování dětí a mládeže. Toto konstatování však nemůže vysvětlit jejich překvapivou oblibu. Odhady o počtu dětí, které byly nějakým způsobem zapojeny do činnosti hnutí, se značně liší, pohybují se od několika tisíc po několik desítek tisíc. Skutečnost, že dětské hnutí nebylo v rámci stranických struktur okrajovou záležitostí, naznačuje silné personální složení jeho vůdců. Například redaktorem časopisu Kohoutek byl Antonín Zápotocký a na vzniku pionýrského hnutí se významně podílela Emmi Döllingová, která po válce pokračovala ve stranické kariéře v NDR.

Do dětského světa

Potenciál oslovovat rodiče a děti z nejchudších vrstev spočíval v neotřelém využití nových mechanismů i starých osvědčených vnadidel dětské imaginace. Hnutí nabízelo pravidelnou péči spojenou se sportovními aktivitami a vzděláním, ale také poskytovalo ospravedlnění pro zpochybňování autorit, drobné vandalství a jiné „klukoviny“ dětí z předměstí. Za členský příspěvek dvacet halířů měsíčně mělo dítě získat členství v kroužku fotbalistů, ručních prací nebo kreslení, pravidelné vedení od staršího vedoucího, většinou aktivního člena komunistického svazu mládeže, a v neposlední řadě také přístup k dětské literatuře. Ve dvacátých letech nabízelo Komunistické knihkupectví a nakladatelství ediční řadu Dětská knihovna, v níž vycházely dětské romány popularizující levicové skautské hnutí nebo události revoluce a občanské války v Rusku. V Liberci byly zároveň prodávány brožury i časopisy z Německa, jež grafickou úrovní často mnohonásobně převyšovaly českou komunistickou produkci. Navzdory skutečnosti, že tiskoviny produkované KSČ svou kvalitou neustále zaostávaly za dobovou brakovou literaturou, mohla být role tisku v propagaci hnutí klíčová. V době, kdy bylo čtení už poměrně běžnou volnočasovou aktivitou dělnictva, nabízeli komunisté levnou variantu populárních dětských časopisů. Česky psaný časopis Kohoutek obsahoval například návod na domácí výrobu hraček, křížovku nebo jednoduché povídky, zatímco pro autory byl nástrojem, jak vstoupit do dětského světa za účelem budování třídní identity u těch nejmenších. Německojazyčný měsíčník Der Junge Kamerad nepublikoval stejné pohádky jako jiné časopisy. Nešlo o krásné prince a zakleté princezny, o zámky a křišťálové paláce, ale především o „bídu vašich rodičů a o to, jak ji ukončit, neboť vy jste děti dělníků“, upozorňovala redakce mladé čtenáře. Šípkovou Růženku její zachránce z řad antimilitaristického dělnictva odmítl na stránkách Kohoutka probudit, protože by s ní procitl i spící feudalismus, „buržoaz­ní“ Zlatovláska byla nemilosrdně ubita revolučním davem a Popelku mohl před podobným osudem zachránit pouze její dělnický původ.

Podobně jako byla vyvlastněna pohádka, měla být využita obyčejná pouliční hra tak, aby změnila nevinnou zábavu ve školu politického uvědomění: „Každého roku na jaře vídáme na všech ulicích známé kresby hry Nebe, peklo, ráj. Musíme se pokusiti propagovati v této prastaré hře politický způsob. Vedlejší nákres představuje pole hry. Trojúhelník mezi hvězdou a obdélníkem představuje průkopnický šátek, na který nakreslíme písmena SRP (svaz rudých průkopníků).“ Podobné narušení hry se ale mohlo lehce setkat s odmítnutím, pokud by aktivisté nepřišli s balíčkem lákavých výhod. Mimo uvedené materiální požitky, jejichž vrcholem byla účast na letním táboře (tato aktivita se nikdy nestala masovou záležitostí), mohl hlavní lákadlo představovat prostor pro řízenou vzpouru a „uličnictví“. Jedním z hlavních ideologických nepřátel KSČ mezi válkami byl systém oficiálního školství, který byl obviňován, že dělnickým dětem vštěpuje rabskou morálku a „učí je nacionálně šovinistickému myšlení“. Děti byly nabádány, aby bojkotovaly domácí úkoly, stávkovaly a jinak narušovaly výuku. Takto Anna Horníková, tehdy začínající vedoucí, vzpomínala na instruktáž Antonína Zápotockého: „Říkej jim všecko, co říká naše strana… i ty děti z vaší ulice, které se jen perou a jsou neukázněné, budou jedny z nejlepších.“ Mladí průkopníci totiž nabízeli prostor, kde mohly vyniknout i notoricky problematické individuality.

O překonávání nacionálních bariér

Meziválečná KSČ byla jedinou tehdejší politickou stranou, která byla československá v tom smyslu, že překračovala tehdejší etnické hranice na celém území státu. K tomuto propojení do velké míry jistě došlo na základě tlaku kominterny a je jisté, že českoslovenští komunisté se považovali zejména za příslušníky mezinárodního hnutí založeného na třídním vědomí napříč státy a národy. U mladých komunistů byl zejména populární Karl Lieb­knecht a Rosa Luxemburgová. Dětem bylo zdůrazňováno, že mladí Rusové jsou jejich soudruzi, díky tamějšímu státu mají ale mnohem lepší podmínky než oni.

KSČ díky svému tisku a každodennímu jednání utvářela i československou (proletářskou) identitu. Českoslovenští komunisté měli společnou minulost, na kterou pravidelně vzpomínali. Tu však netvořil jen ustavující sjezd, na němž společně zazněla internacionála ve všech jazycích tehdejší ČSR, ale poněkud překvapivě i středověcí husité. K nim – jakožto prvním společným revolucionářům – se obrací i německojazyčný tisk. Především však komunisté vedli společný boj v přítomnosti, proti buržoazii i proti státu. Pořádali demonstrace a shromáždění, kde se mluvilo více jazyky, a jejich delegace objížděly celou republiku. To vše platí i o Rudých průkopnících. KSČ navázala na starou tradici, kritizovanou mnohými nacionalisty, a organizovala výměny dětí z rodin, které mluvily různými jazyky. Liberečtí komunisté organizovali vyučování češtiny, proletářské písně zpívaly německé děti v němčině i češtině. Časté byly i výlety německých dětí do Prahy, kde bydlely u svých českých spolustraníků. Němečtí komunisté však také zůstávali Němci. Kategorie národa byla valnou většinou společnosti považována za něco přirozeného, vrozeného. V souladu s programem kominterny bojovali za práva německého lidu utlačovaného českým kapitálem. Logicky budovali četné vztahy s komunisty v Německu a četli německé časopisy. V průběhu třicátých let pak na nacio­nální rétoriku sázeli ještě více. „Kdo pomůže sudetoněmeckému lidu,“ ptá se jedna z komunistických brožur. „Německy volit znamená volit komunisty,“ odpovídá jiný leták. Na jiném najdeme dokonce i tvrzení, že Porsche coby sympatizant Sudetoněmecké strany nemůže pomoci německým dělníkům, protože je ochuzuje tím, že své výrobní prostředky prodává bulharským Židům. V praxi tak snaha bořit nacionální bariéry narážela na složité problémy.

KSČ nebyla demokratická strana, demokratický nebyl ani její vnitřní provoz, ani politický program, který prosazovala. Přesto se pro nemalou část společnosti jevila jako výhodná alternativa ke stávajícímu politickému systému, proto by bez ní obraz první republiky zůstal neúplný. Komunistické hnutí těžilo z velkých sociálních problémů doby a ve dvacátých letech dokázalo s určitými úspěchy pracovat i s nacionálními rozpory. Šlo o jedno z mála míst, kde byla – i když velmi specifickým způsobem – utvářena československá identita, která zahrnovala i příslušníky všech národnostních menšin. Příklady nejmladších komunistů ukazují, o jak živé hnutí s autentickou podporou se jednalo. Příběhy meziválečných komunistů mohou být vnímány jako jeden z dokladů, že nadšení pro budování socialismu padesátých let nebylo striktně poválečnou záležitostí. Velká míra legitimity této diktatury u značné části společnosti nespočívala jen v konkrétních očekáváních a obavách poválečného Československa – její kořeny sahaly mnohem hlouběji.

Autoři jsou doktorandi historie na FF UK.