Paolo Cognetti
Divoký kluk
Přeložila Alice Flemrová
Odeon 2018, 160 s.
„Bylo mi třicet a cítil jsem se vysílený, ztracený a zdeptaný, jako když podnik, v nějž jste věřili, skončí fiaskem. Myšlenka na budoucnost mi připadala tak vzdálená jako pomyšlení, že vyrazíte na cesty, když jste nemocní a venku prší.“ S takovými pocity činí vypravěč na začátku autobiograficky laděného deníkového příběhu radikální rozhodnutí a z velkoměsta pod Alpami utíká do horské chaty na pomezí lesů, pastvin a hor, kde se snaží naplnit prázdnotu svého života. Vydání zápisků italského spisovatele Paola Cognettiho předcházelo bestselleru Osm hor a navzdory větší intimnosti s ním mají dost společného – ať už se jedná o citlivé pozorování přírodních dějů, lásku k literatuře, chůzi i toulání nebo touhu po pomalém světě. Kniha rozčleněná na oddíly nazvané podle ročních období může být poctou těm, kteří odešli do divočiny. Najdeme zde odkazy na Thoreauova Waldena nebo na knihy geografa a anarchisty Éliséa Recluse i jistou míru anticivilizačního étosu, jímž vypravěč glosuje skupinky kolemjdoucích turistů, hluchých a slepých ke krajině („vtrhli do lesa s násilím svých pachů, barev, zvuků“), nebo život v údolích pod horami, zastavěných hotely, parkovišti a sjezdovkami. Cognetti je velmi dobrý pozorovatel světa vnějšího i vnitřního: epizody drobných i velkolepých přírodních dějů tak jsou kromě popisů cest a lidí prokládány sebezpytnými terapeutickými ponory v samotě a tichu. Povedený důkaz toho, že autobiografické prvky v současné literatuře nemusí nutně znamenat ubíjející pitvání jednorozměrné mršiny.
Karel Kouba
Ghenadie Postolache
Sedm tisíc
Přeložil Jiří Našinec
Petr Štengl 2018, 93 s.
Nejčastějším tématem rumunských autorů z Moldavska je současná realita nebo nedávná minulost jejich země; tak je tomu v prózách Dumitra Cruda (Lidé z Kišiněva), Iuliana Ciocana (Než zemřel Brežněv), Nicolae Rusa (Krysiáda) nebo Aurelia Busuioca (Smlouvání s ďáblem). Na uvádění moldavské literatury do českého prostředí má největší zásluhu překladatel Jiří Našinec, jemuž vděčíme i za poslední novinku, nepříliš rozsáhlý román Sedm tisíc, jehož autorem je prozaik, básník a scenárista Ghenadie Postolache (nar. 1964). Ten však nezvolil námět z moldavské současnosti, nýbrž z dob úsvitu křesťanství v Galileji, a protagonistou není Ježíš, nýbrž lupič Šeba, který byl posléze vedle něho ukřižován. S vůdcem tlupy přepadávající karavany se seznamujeme napřed v pásmu vypravěče („uvážlivý i prudký, nadmíru vychytralý a odtažitý, vášnivě milující a pyšný muž“), později z jeho osobní výpovědi. Jako pendant hlavního hrdiny slouží dvě další postavy, ovšem jen lehce načrtnuté – loajální římský setník Sixtus, dohlížející na ukřižování na Golgotě, a dnešní moldavský intelektuál „se zpackaným životem“, utápějící melancholii v alkoholu. Tuto nesourodou trojici přes veškeré rozdíly cosi spojuje: nejasná touha najít nějaký transcendentní rozměr, jenž by dal smysl pozemskému bytí. Téma románu je přitažlivé a nadčasové, avšak četbu ztěžuje nepřehledná struktura textu, přeskoky na časové ose a nadbytek ornamentálních popisů.
Libuše Valentová
Jan Vozka
Světlo zpoza dveří
Dauphin 2018, 145 s.
Svět je jen tím, čím se zdá, více v něm není; skutečnost mdlá bez iluzí jak vykácený háj, zvetšelý ráj, co lidi dobře znaj. Přesto Jan Vozka v sbírce Světlo zpoza dveří dokazuje, že ještě v běžné skutečnosti poetický moment existuje, a i když metafor prostých, život mu není k opovržení a pro smích, což cynika sice zděsí, že obdařil jej děsy, naději mu však dodá, což není zcela škoda! Něco je vzpomínka, něco popis, autor nehledí na krasopis a dosahuje účinu o síle hořkého chininu, k tomu sladké sirupy anebo chlast, ovšem píše víc záznamy a chybí strast. Upadá někdy do sloganu, bez rýmu a fantazie toboganu jak v litaniích omšelých stereotypů životních, což vlastně všickni, a kdo ne, tak mu to vytkni…! Neřeší cizí problémy, má vlastních dost a extrémy jsou mu pro radost – nijak se neangažovat, žít si svoje a přežít všechno bez rozbroje jako za časů pana Broučka, když nebyl k sehnání cukr moučka… Co naplat, žít se musí a konflikty se lidem hnusí, takže autor zvolil civilistický kompromis a stal se z něj druhý Adonis! Básně Jana Vozky jsou popisné. Dají se číst – né že né! – jako syžety příběhů, momentky, což jistě ocení prezidentky, kterých je jako šafránu v podvečer i po ránu. Možná že dobře je, že se nic vážného neděje, nestane se a nestalo, a i kdyby, tak by se to posralo jako zmuchlané rogalo.
Vít Kremlička
Steffen Richter
Infrastruktur. Ein Schlüsselkonzept der Moderne und die deutsche Literatur 1848–1914
Matthes & Seitz Berlin 2018, 452 s.
„Program modernity je ambivalentní,“ píše německý literární vědec ve své knize o infrastrukturách. „Jestliže cílí na velkolepé sebe-zplnomocnění subjektu skrze techniku, staví také tento subjekt do životního prostředí plného technických aparátů, (domněle) racionálně jednajících institucí a administrativy, která ho řídí, normuje a kontroluje.“ Požadavek hladké cirkulace osob, zboží i kapitálu vedl ve druhé polovině 19. století k rychlému růstu „viditelných zařízení a neviditelných vztahů“, které dávají lidskému životu nevídané možnosti, ale zároveň ho neúprosně usměrňují a vystavují své „tvrdosti a chladu“. Podtitul prohlašuje infrastrukturu za klíčový koncept modernity, třebaže pro ni zkoumaná epocha ještě neměla slovo, pod nímž ji známe od poloviny minulého století. Richter chápe infrastrukturu v širokém slova smyslu: patří sem nejen železnice, silnice, telegrafy, vodovody a rozvodné sítě energií, ale i zdravotnická a volnočasová zařízení, bankovní systém nebo veřejná bezpečnost. Druhá polovina knihy zkoumá zrod těchto infrastruktur na dobové německé literatuře. Jde bohužel zrovna o epochu, o jejíž literatuře za hranicemi Německa nezůstalo v povědomí téměř nic. Přitom do ní patří pozoruhodná díla s tematikou velkoměstskou, burzovní, koloniální i futuristickou, jako třeba román Bernharda Kellermanna o stavbě tunelu pod Atlantikem (Tunel, 1913). Je těžké nemyslet při čtení na naši dobu. I pro ni je infrastruktura klíčová: ale zatímco bují, málokdo ji reflektuje.
Michal Špína
Šťastný Lazzaro
(Lazzaro felice)
Režie Alice Rohrwacherová, Itálie 2018, 125 min.
Premiéra v ČR 14. 3. 2019
Italská režisérka Alice Rohrwacherová získala reputaci svým předchozím filmem Zázraky, který vyprávěl o starosvětské včelařské rodině, do jejíhož života proniká moderní svět prostřednictvím obskurní televizní soutěže. Ve svém novém počinu jako by celý koncept zopakovala na mnohem abstraktnější, ale také mnohem méně životné rovině. Film vypráví o izolované komunitě, kde stále platí feudální vztahy a kde obyčejní venkované žijí mimo dosah moderní civilizace pod dohledem místní šlechtické rodiny. Druhá polovina snímku se odehrává o několik desítek let později v moderním městě, v němž živoří kdysi nuzní, ale spokojení obyvatelé dotyčné komunity. Obě půle spojuje postava prosťáčka Lazzara, který podobně jako biblický Lazar vstane z mrtvých a putuje odcizeným světem druhé půle filmu jako nevinný pozorovatel. Film s prvky neorealismu i pohádky je vcelku podmanivý svou obrazností – působivé jsou zejména záběry italského venkova snímané na Super 16mm kameru –, jeho snaha o velké podobenství o moderní civilizaci je ale okatě staromilská a cílená na poněkud prvoplánové dojímání milovníků klasické italské artové kinematografie čtyřicátých až sedmdesátých let. Od pozorování neorealistické idyly v první půli po modelovou a křečovitou společenskou kritiku druhé části působí Šťastný Lazzaro jako dílo, které čerpá z minulosti, ale nedokáže z ní přinést nic moc podnětného pro dnešek.
Antonín Tesař
Jozef Mrva ml.
Knot Island II.
Galerie OFF/FORMAT, Brno, 3. 4. – 8. 5. 2019
Knot Island II. je volným pokračováním výstavy, jež byla divákům představena na podzim roku 2017 v pražské Jeden Dva Tři Gallery. Jozef Mrva ml. se v poslední době intenzivně věnuje problematice topologie, konkrétně teorii uzlů, pomocí níž zkoumá vlastnosti prostoru – jaké jsou jeho možnosti a co nám ve skutečnosti říká o světě kolem nás. Před dvěma lety svým dílem Reject the Globe And Oppose Flat Earth at the Same Time reagoval na hnutí Flat Earth Society, tedy konspirační teorii, která tvrdí, že Země je plochá, a nikoli kulatá. Umělec však upozornil na to, že ani zdánlivě racionální a nezpochybnitelná představa Země jako trojrozměrného prostoru není de facto „pravdivá“. Navazuje tím na teorii Benjamina Brattona, který současný svět chápe jako strukturu o šesti vrstvách (které označuje nepřeložitelným pojmem „stack“). Mrva se pokusil tuto teorii zhmotnit do svých děl. Na brněnské výstavě tak můžeme spatřit koláže geometrických obrazců sestavených pomocí satelitních snímků atolů z Google Maps. Tyto fotografie se pak objevují i ve videu, jež zachycuje obrácený horizont, nebo v instalaci vytvořené z modrých lahví neperlivé vody Magnesia. Mapy autor nevyužívá primárně pro jejich estetické kvality, nýbrž proto, že symbolizují skrytý kolonialismus, geopolitické hry nebo logiku kapitálu. Uzly zase fungují jako metafora dnešního komplexního světa. Můžeme tedy společně s autorem jen doufat, že atoly, které rostou vzhůru za světlem, přežijí globální klimatický kolaps a postupné zvyšování hladin vod.
Petra Willerthová
Viktor Olegovič Pelevin, Petr Odo Macháček
Přesně 42 zubů
Divadlo Kámen, Praha, psáno z reprízy 14. 3. 2019
Román Viktora Olegoviče Pelevina Svatá kniha vlkodlaka se stal i podruhé námětem pro inscenační tým Divadla Kámen v čele s režisérem Petrem Odem Macháčkem. Pelevinova takřka choromyslná obraznost dostává v Macháčkových rukou překvapivě lineární a uměřenou formu. A tak se v příběhu, v němž má dojít především k transmutaci muže ve velkolepého vlkodlaka, který dokáže rozpohybovat 17 713 automobilových motorů, neztrácí ani nezasvěcenec. Přesně vykroužené a usazené součástky jsou totiž sice nezbytným předpokladem úspěšného fungování automobilu, ale samotný fakt, že motor ožije, je věcí tajného magického rituálu. Ve chvíli, kdy by se už divák začal pomalu ošívat z trochu zbytečně nadsazené délky zpracování, pomohou si inscenátoři rozcvičkou: zvednou publikum ze židlí a provedou je zákulisím divadla včetně potemnělého dvorečku, v němž jednotlivé herečky představují nadšené pracovnice továrny na výrobu automobilů, a představení pak může dospět ke zdárnému finále. Lehkou upocenost kostýmů, lacinost techniky a nevyrovnané, byť nadšené herecké výkony – jsme přece jen na poloamatérské scéně – divák díky nápaditosti předlohy i práci režiséra rád přehlédne. Chrlené, překřikující se i sbíhavé trojmonology ženských a mužských postav jsou překvapivě funkčním řešením otázky, jak evokovat textualitu románu, aby to nebylo na úkor divadelnosti.
Marta Martinová
21 Savage
I am > I was
CD, Epic 2018
Rapper 21 Savage je ikonou atlantského trapu – jakkoli se před nedávnem zjistilo, že vlastně vůbec z Atlanty nepochází, protože se narodil v Londýně a ve Spojených státech žije od svých třinácti let nelegálně. Jeho zadržení imigračním úřadem nicméně může jen těžko narušit aureolu streetrappera, který je od kolaborace s producentem Metro Boominem na EP Savage Mode z roku 2016 považován za jednoho z nejtalentovanějších lyriků trapové scény. Kromě nepostradatelných pouličních skills, o jejichž autenticitě nejlépe svědčí jizvy po kulkách na rapperově těle, uhranula posluchače po celém světě především nezaměnitelně naléhavá, pomalá, často až šeptaná flow bez jakýchkoli autotune efektů, jež perfektně souzní s přebasovanými podmazy, které plynou pomalu jako hustý kodeinový sirup. Výše řečené sice platí i pro jeho druhé studiové album I am > I was (tedy: „Jsem větší, než jsem byl“), nová deska se ale zároveň od předešlých nahrávek podstatně odlišuje, protože její zvuk už nestojí pouze na očekávatelných trapových podkladech, ale také na klasickém boombapu, a jedna skladba dokonce působí jako podkres k westernu. 21 Savage zkrátka rozšiřuje svůj rejstřík a přitom přesvědčivě ukazuje, že to nemusí znamenat ztrátu umělecké identity ani oslabení pouliční inspirace. Vzhledem k tomu, že deska vyšla těsně před koncem roku 2018, nedostala se už do žebříčků nejlepších rapových alb loňského roku, určitě by tam ale patřila – pokud by rovnou nestála na jejich vrcholu.
Pavel Chodec