Mýty roku 1968

„Cítím se jako Jan Hus před koncilem kostnickým,“ pronesl údajně Alexander Dubček po návratu z Drážďan v březnu 1968, kde mu vedoucí spřátelených komunistických stran pořádně umyli hlavu kvůli tomu, že zavírá oči před hrozbou kontrarevoluce. Dubčekův příběh z roku 1968 v některých rysech naplňuje předobraz mučedníka hájícího svou pravdu před silnějším a mocnějším nepřítelem. Je vyzbrojený pouze mocí svého slova, které obnažuje faleš tohoto světa, a třebaže je nakonec přemožen, morálně nad protivníkem vítězí.

Knižní syntéza

Citát prvního tajemníka KSČ (je­-li pravdivý) by naznačoval, že národnímu mýtu podlehl sám jeho hlavní hrdina, alespoň do doby, než se začal podílet na likvidaci toho, co mu v minulých osmi měsících zajistilo domácí i celosvětovou slávu. Husovský mýtus každopádně ožil během léta 1968 v československé veřejnosti, která středověkého kněze rychle vytrhla z dosavadních oficiálních interpretací a přerámovala ho z bojovníka za sociální rovnost na hrdinu s nezlomnou vírou v „reformu“ celé společnosti – a to v době, kdy čelní protagonisté pražského jara začali z opatrnosti a strachu z Moskvy couvat a snažili se dostat bujnou veřejnost zpět pod kontrolu, což se jim stejně nepovedlo. Mýtus mučedníka hlásajícího pravdu proti přesile byl každopádně v červenci a srpnu 1968 přitažlivou metaforou, skrze niž Češi a Slováci chápali soudobé události: alespoň podle mnichovského historika Martina Schulze Wessela, jehož nejnovější kniha Pražské jaro. Průlom do nového světa (Der Prager Frühling. Aufbruch in eine neue Welt, 2018) vyšla loni v nakladatelství Argo.

Není těžké propadnout dojmu, že o pražském jaru už bylo napsáno skoro všechno, co se napsat dá, obzvlášť po loňském osmičkovém roce. Levice i pravice má svůj ustálený příběh, do kterého příběh Československa roku 1968 vměstnává. Na jedné straně jde o snahu překonat východní stalinskou tyranii i západní volnotržní kapitalismus, která nemohla vykvést kvůli velmocenským čachrům upleteným na Jaltě (a nedostalo se jí prostoru ani dvacet let poté), na straně druhé pak o těžko uvěřitelný pokus hrobařů parlamentní demokracie reformovat sebe samotné, od začátku odsouzený k neúspěchu, neboť „socialismus je v principu nereformovatelný“. Pozoruhodné je, že chce­-li český čtenář pod nánosem interpretací (a interpretací interpretací) nahmatat obrysy tehdejšího dění četbou střízlivých historických analýz, dostanou se mu do ruky většinou knihy, které se podrobně (a obvykle velmi kvalitně) věnují jednotlivým aspektům roku 1968: ekonomické reformě, kulturnímu životu, vědeckým komunitám, rehabilitacím stalinských procesů nebo přetlačované mezi stranickými byrokraty. Krátká a čtivá syntéza, která by všechny tyto perspektivy propojila dohromady a vysvětlila i laikovi, proč se tolik významných událostí odehrálo najednou a v tak krátké době, doposud chyběla. A nyní už nechybí.

Pod kůži stereotypů

Proč má smysl si Schulze Wesselovu knihu přečíst? Je psána přístupným jazykem a rychlým stylem, a jelikož je psána pro německé publikum, nebude českého čtenáře otravovat vysvětlováním všeobecně známých faktů o komunistické diktatuře, jak se občas stává u knížek přeložených z angličtiny. Kromě toho mu zprostředkuje i zpětnou reflexi stereotypů tykajících se klíčových událostí pražského jara, například poukázáním na vlažné přijetí Vaculíkova manifestu Dva tisíce slov na Slovensku, které z vyprávění o roce 1968 často vypadává. Srovnání odlišné dynamiky reformního procesu v různých prostředích je ostatně přínosem i pro ty, kdo už o něm četli desetkrát z různých úhlů.

Inovativní jsou pak autorovy úvahy o odlišných sebekonstruujících mýtech, které ovlivňovaly jednání československých i sovětských politiků v předvečer invaze. Zatímco Dubček a jeho sekundanti uvažovali pod tlakem událostí o nastalé situaci v rámci historického obrazu mučedníka vybaveného pravdou namísto samopalu, na sovětské straně se aktivizoval příběh o krvavě vybojovaném vítězství nad fašismem, jehož oběti by přišly vniveč, pokud by se část socialistického bloku vymanila z hegemonie SSSR. Za pravdu nakonec dostaly paradoxně oba mýty, ale v groteskně pokřivené formě: Rudá armáda mohla ještě jednou „osvobodit“ Československo, ale tentokrát v roli okupanta. Z československých reformátorů se zase mohli stát mučedníci, ale jen do té doby, než podepsali ponižující protokoly a smlouvy o pobytu vojsk. Kdyby to nebylo už tisíckrát omleté, mohli bychom říct, že oba mýty se v roce 1968 odehrály jako fraška namísto tragédie, kterou měly původně připomínat.

Historik nemá monopol na závazná hodnocení minulosti, a přestože jeho práce jde zpravidla opačným směrem než politicky angažované interpretace dějinných událostí, může s nimi v ideálním případě kooperovat jako jejich účinný korektiv. Ke kompletnímu obrazu světa potřebujeme vidět jak les, tak i stromy: kniha Pražské jaro je pohledem do stromů, který nám v mnohém pomůže zpřesnit naši představu o tom, jak vypadá celý les.

Autor je doktorand historie na FF UK.