Přeložila Alice Flemrová
Odeon 2018, 160 s.
„Bylo mi třicet a cítil jsem se vysílený, ztracený a zdeptaný, jako když podnik, v nějž jste věřili, skončí fiaskem. Myšlenka na budoucnost mi připadala tak vzdálená jako pomyšlení, že vyrazíte na cesty, když jste nemocní a venku prší.“ S takovými pocity činí vypravěč na začátku autobiograficky laděného deníkového příběhu radikální rozhodnutí a z velkoměsta pod Alpami utíká do horské chaty na pomezí lesů, pastvin a hor, kde se snaží naplnit prázdnotu svého života. Vydání zápisků italského spisovatele Paola Cognettiho předcházelo bestselleru Osm hor a navzdory větší intimnosti s ním mají dost společného – ať už se jedná o citlivé pozorování přírodních dějů, lásku k literatuře, chůzi i toulání nebo touhu po pomalém světě. Kniha rozčleněná na oddíly nazvané podle ročních období může být poctou těm, kteří odešli do divočiny. Najdeme zde odkazy na Thoreauova Waldena nebo na knihy geografa a anarchisty Éliséa Recluse i jistou míru anticivilizačního étosu, jímž vypravěč glosuje skupinky kolemjdoucích turistů, hluchých a slepých ke krajině („vtrhli do lesa s násilím svých pachů, barev, zvuků“), nebo život v údolích pod horami, zastavěných hotely, parkovišti a sjezdovkami. Cognetti je velmi dobrý pozorovatel světa vnějšího i vnitřního: epizody drobných i velkolepých přírodních dějů tak jsou kromě popisů cest a lidí prokládány sebezpytnými terapeutickými ponory v samotě a tichu. Povedený důkaz toho, že autobiografické prvky v současné literatuře nemusí nutně znamenat ubíjející pitvání jednorozměrné mršiny.