Pár rapových písní o depresi

Loni v létě mi umřel otec. V posledních měsících jsem tušil, že se to stane, přesto mě ranní telefonát začínající slovy „Fando, táta je mrtvej“ zaskočil a vyvolal ve mně nejen hluboký smutek, ale i úzkostné stavy. Vraťme se však o pár měsíců zpátky, na počátek minulého roku. Je 3. ledna a Thebe Neruda Kgositsile, americký rapper a producent známý pod pseudonymem Earl Sweatshirt, se právě dozvídá, že jeho otec, jihoafrický básník a aktivista Keorapetse Kgositsile, je po smrti. Tato událost se stala jedním z ústředních témat Sweatshirtova nového alba s prozaickým názvem Some Rap Songs, které vyšlo na konci listopadu 2018. V mezidobí mezi otcovou smrtí a vydáním alba umělec zrušil plánované letní koncerty a stáhl se do ústraní, aby se vyrovnal s úzkostí a depresí.

Odříznout se od světa

Odkazy na složitý vztah s otcem a z něho pramenící depresivní stavy se nicméně ve Sweatshirtově tvorbě objevují od počátku. Na debutovém mixtapu Earl (2010), produkovaném Tylerem the Creatorem, tehdy šestnáctiletý Thebe Kgositsile ventiloval svoji frustraci v misogynních textech o znásilňování a vraždění – a samozřejmě o nadměrném užívání drog. Po návratu z jedenapůlročního terapeutického pobytu v tichomořském státu Samoa se od násilnického debutu distancoval a vydal zlomový single Chum. V překvapivě upřímném textu nastolil témata, která jeho tvorbu ve větší či menší míře prostupují dosud: užívání drog zůstalo, zato přibylo odkazů na duševní poruchy a složité rodinné vztahy, zejména na vztah s otcem. Ve zmíněném singlu naráží na skutečnost, že Kgositsile starší nedokázal unést život ve Spojených státech, a když bylo Thebemu šest let, odstěhoval se zpět do rodné Jihoafrické republiky. Setkání se synem tak byla vzácná a pouze rozšiřovala propast vzájemného odcizení.

Na novém albu se Sweatshirt ve skladbě Nowhere2go svěřuje, že strávil celý život v depresích. Zlověstné ozvěny temných stavů jsme měli možnost slyšet už na jeho předposlední desce s výmluvným titulem I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside (2015; recenze v A2 č. 12/2015). Volně přeloženo: Nic mě nebaví, nechodím ven. V rozhovoru pro server Billboard pak rapper uvádí, že schopnost odříznout se od okolního světa zdědil právě po svém otci: „Je to na hranici sociopatie.“ Temné texty i beaty a jakoby dezorientovaná flow, které zmíněné album prostupují, předznamenaly další směřování jeho tvorby, v níž se rapové vizionářství mísí s výpovědí outsidera.

Mezi mnou a tou další věcí

Na albu Some Rap Songs pokračuje Sweatshirt v linii své předchozí temné tvorby, zachovává si nicméně nadhled a schopnost vymanit se aspoň na okamžik z pochmurných myšlenek. V tracku Loosie tvrdí, že „nalezl důvod k životu“ a že „pochybnost může představovat propast“, což můžeme chápat jako odkaz na pochyby o sobě samém, ale i na důvěru v existenci vyšší síly, na niž se odvolává v písni Nowhere2go. Jisté pozitivní změny doznal i rapperův vztah k ženám – ve skladbě Azucar například uvádí, že „neexistuje černoška, které by nemohl poděkovat“. Ještě explicitnější je v textu Veins, kde doslova říká: „Až přijde čas uložit moje sežehnuté tělo do urny/ řekněte mámě, že jí děkuju.“ Také v několika nedávných rozhovorech Sweatshirt zmínil, že se jeho vztah k matce Cheryl Harris, která působí jako profesorka na právnické fakultě Kalifornské univerzity, v posledních letech výrazně zlepšil – na čemž ostatně není nic divného, když vezmeme v úvahu, že dnes pětadvacetiletý hudebník začínal jako frustrovaný teenager. Zároveň si nelze nevšimnout postupného ztenčování hranice mezi Thebem a Earlem. Jak rapper poznamenal v interview pro rádio NPR, nové album „je ten nejzamotanější tanec mezi mnou a tou další věcí“.

Přestože Kgositsile v mnoha ohledech dospěl, rozhodně to neznamená, že by svou tvorbu posunul směrem ke konfekční main­streamové produkci. Naopak, beaty jsou pořád špinavé a skladby často sestávají z opakujících se smyček, které naznačují pohyb v kruhu. Singl The Mint přitom má neobvyklý šestiosminový takt a na celém albu, jehož patnáct tracků se vešlo do necelých pětadvaceti minut, se neobjevují takřka žádné refrény. Zde se nabízí paralela s albem Madvillainy (2004) producenta Madliba a rappera MF DOOMa. Právě MF DOOM je koneckonců se svými formálně i obsahově komplikovanými texty pro Sweatshirta zásadním zdrojem inspirace. Zatímco ale prvně jmenovaný své výpovědi halí do komiksově surrealistického hávu, jeho o polovinu mladší následovník je až bolestně naturalistický. Po technické stránce je inspirace zřetelnější, ovšem DOOMovo netradiční frázování je u Sweatshirta rozšířeno o neotřelou techniku rapování před nebo za určitou dobou. Výsledek tudíž působí lehce amatérsky a jaksi nonšalantně, jako by rapper všechny texty nahrával na jeden pokus.

Iluze dialogu

Ve stěžejní písni nového alba Playing Possum (Dělat mrtvého brouka) jsou použity samply ze dvou veřejných vystoupení Kgositsi­­leových rodičů, které producent poskládal tak, aby vznikla iluze dialogu. Autor samotný v písni nemluví ani nerapuje, pouze dává rodičům prostor k rozhovoru a usmíření. Samply pocházejí jednak z matčina úvodního projevu ke studentům, v němž se mimo jiné vyznává z obdivu a lásce k synovi, jednak z autorského čtení otcovy básně Anguish Longer Than Sorrow, věnované uprchlictví. V novém kontextu ovšem dostává otcův projev nečekané vyznění. Zejména závěrečný verš „Mít domov není laskavost“ se vlastně obrací proti samotnému básníkovi, který svému synovi plnohodnotný domov nedokázal poskytnout. Skladba Playing Possum měla být závěrečnou položkou v tracklistu. Sweatshirt album plánoval jako překvapení pro svého devětasedmdesátiletého otce, kterého se chystal navštívit, aby se pokusil napravit jejich dlouhodobě nefungující vztah, a název tracku byl zřejmě zamýšlen jako rýpnutí, jímž ho chtěl přimět k většímu zájmu o rodinu. Kgositsile starší ale mezitím zemřel a je na jeho synovi, aby rozluštil nový smysl svého vzkazu.

Po otcově smrti nahrál Sweatshirt na desku ještě dvě skladby: Peanut a Riot. První z nich působí jako rána pěstí a zhudebňuje prvotní šok a otupělost způsobenou ztrátou blízké osoby. Rozbitý a zpomalený beat se podobá chopped and screwed remixům a Sweatshirt do něho zlomeným, nepřítomným hlasem líčí svůj příjezd do Jihoafrické republiky, vybírání místa pro hrob a depresi, již ilustruje všeobjímající šum. Finální instrumentální skladba Riot je založena na samplu ze stejnojmenné písně Hugha Masekely, kterého familiárně nazývá „strýček Hugh“. Masekela byl dlouholetým přítelem Keorapetseho Kgositsilea a zemřel pouhé dva týdny po něm. Mladý rapper jim oběma citací písně vzdává čest a zakončuje album v pozitivním duchu. Riot zní jako oslava života, jako by se smrt aspoň na okamžik schovala a nechala život volně plynout. Po minutě optimismu ale skladba zaškobrtne a zasmyčkuje se. Představuje to další pád do kruhu depresí, nebo snahu udržet si znovunalezenou radost ze života co nejdéle?

Autor je hudební publicista.