Případ nové italské epiky

Začátek 21. století proběhl v italské literatuře ve znamení úspěchů poněkud netradiční beletrie. Knihy jako Romanzo criminale (Kriminální příběh, 2002) bývalého soudce Giancarla de Catalda, italský román noir, který vzkřísili k bývalé slávě Massimo Carlotto a Carlo Lucarelli, historický ro­­mán Q (1999, česky 2007) od kolektivu Luther Blissett či románové cykly Valeria Evangelistiho si podmanily italský knižní trh statisícovými náklady. Do psaní se však pustili i mladí autoři, kterým byla pravidla a vymezení literárního světa taktéž těsná.

Případ Gomora

Mnohé z nových knih záměrně balancovaly na hranici různých žánrů a jejich autoři viděli v mísení fikce s faktografií způsob, jak oslovit nové publikum. Nejvíce kritikům a čtenářům zamotalo hlavu nejúspěšnější z těchto děl, Gomora (2006, česky 2011) mladého spisovatele a novináře Roberta Saviana. Tato literární freska byla vzhledem k tomu, že je vyprávěna v první osobě členem neapolské mafie, kamory, považována za jednu z dalších novinářských prací na téma organizovaného zločinu, kterých v Itálii vychází každoročně nezanedbatelné množství. Gomora svým stylem a skladbou ale opouští půdorys knižní reportáže o mafii či mafiánského románu à la ­Kmotr. Nejpozornější z recenzentů si ihned všimli subtilního prolínání novinářské popisnosti se stavbou fikčního románu. Například pozice vypravěče v první osobě je nestálá, z formulací lze pochopit, že nebyl pokaždé přímým svědkem popisovaných událostí. A co je podstatnější, vypravěčské já není vždy Saviano, jak upozornil ve své recenzi Roberto Bui. První osoba v Gomořeje vícečetná a skrývá se za ní mnoho vypravěčů i zdrojů, nejen samotný autor.

Tento autorský styl nebyl všem po chuti. Například recenzenti ve Spojených státech často knize vyčítali, že není jasně patrné, které části jsou faktografické, a tudíž ověřitelné, a které již fikční. Že tato výtka nejvýrazněji zazněla z anglosaského světa, není náhoda. Recenzenti Gomoru automaticky – a mylně – zařadili do žánru memoárů, a na ty lze kritérium faktografické správnosti skutečně vztahovat. Trable však nezpůsobila jen v Americe. Někteří Savianovi kolegové z neapolského a celostátního tisku se cítili dotčeni využitím svých článků a materiálů v románu bez řádné faktografické citace a obvinili autora z plagiátorství. A nutno dodat, že před soudci, kteří zřejmě nemají příliš hluboké literární znalosti, se žalobou nakonec uspěli. Italská justice vzkázala spisovatelům, že i romány mají mít citační aparát.

Kromě těchto malých nepříjemností ale Gomora představuje stěží uvěřitelný úkaz v soudobé italské literatuře. Na ohlasu a prodejích knihy se samozřejmě podepsaly i výhrůžky mafie, která taktéž zaměnila knihu za investigativní reportáž, Savianovi se ovšem podařilo oživit téma, které bylo umělecky i společensky dosti vyčpělé. A zásluhu na tom má pravděpodobně právě mistrné balancování mezi realismem, fikční kompozicí a faktografií. Tento postup propůjčuje knize až filmovou živost obrazů, čemuž odpovídá i pozdější exploatace románu v podobě filmu a seriálu. Na druhou stranu literární úspěch a hrozby autora proměnily v symbol boje proti mafii, jakéhosi „civilního svatého“, což poznamenalo jeho pozdější spisovatelskou kariéru.

Balancování na hranici mezi faktografií a fikcí je ovšem nesnadné, zejména schází­-li matérie na straně faktografie. To je případ dalšího mladého nadějného italského spisovatele (postsovětského původu) Nicolaie Lilina. Lilin debutoval v roce 2009 svým románem Sibiřská výchova (česky 2011), který vyvolal větší ohlas než všechna jeho pozdější díla. Popisuje v něm své dospívání v Podněstří v prostředí sibiřských kriminálních gangů. Ty měly být deportovány do Evropy za stalinské krutovlády, ale i v novém prostředí si uchovaly své původní zvyky a těžko uvěřitelný způsob života. Román tak brnká na strunu orientalistické surovosti a ukazuje, že literární publikum je nejen v Itálii ochotno uvěřit téměř všemu, má­-li o daném regionu jen velice mlhavé představy. Stačilo totiž pár novinářských reportáží z Podněstří, které ukázaly, že Sibiřská výchova je zcela vyfabulovaným příběhem. Lilin, který zřejmě nafoukl i další části svého životopisu, jenž se tak stává více fikcí než skutečností, je dnes nemalou částí literární obce považován za prachsprostého podvodníka.

Nová italská epika

Je však zřejmé, že případy Saviana a Lilina jsou jen dva póly pestré palety narativních kompozic, jež propojují faktografičnost s fikcí. O jisté literární shrnutí se před deseti lety pokusil člen spisovatelského kolektivu Wu Ming, když na přednáškovém turné po amerických univerzitách představil teorii nové italské epiky. Podle Wu Ming 1 jsou díla jako Gomora v současné italské literatuře součástí „mlhoviny“, kterou drží pohromadě některé společné alegorické a narativní postupy. V memorandu, které vyvolalo vzrušenou odezvu v italských literárních kruzích, autor popisuje sedm rysů, jež z tohoto druhu literatury činí těžko zařaditelná díla, označovaná dokonce za „neidentifikované létající objekty“. Tato literární ufa charakterizuje nejen experimentální způsob psaní, ale také příběh, který se často vyhýbá přílišnému psychologizování postav, naopak v průběhu vyprávění střídá netradiční úhly pohledu a bývá zasazen do širšího kontextu významů a obsahů. „Tato forma literatury má, ať již otevřeně nebo skrytě, tendenci k transmedialitě a uniká hranicím knižní formy, aby pokračovala na své cestě jinými prostředky,“ poukazuje Wu Ming 1. Kolem spisovatelů nové italské epiky vznikají komunity čtenářů, s nimiž autoři interagují a spolupracují jak před vydáním svých knih, tak i poté. Díla řazená do této skupiny přinášejí témata a narativy, jež jsou mainstreamovými médii i literaturou přehlíženy.

Teorie nové italské epiky vyvolala mezi literárními kritiky nemalé pozdvižení. Alberto Asor Rosa ji označil za „první pokus o literárněkritickou systematizaci“ tvorby mladých autorů na přelomu století. Právě v této době kritika vyklidila tvůrčí pole a dala přednost péči o vlastní místo v akademické sféře. „V důsledku toho se autoři, či lépe vypravěči, pohybují po hmatu s pomocí zástupců nakladatelských domů, která není vždy úplně nestranná,“ napsal Asor Rosa. Teorii je nicméně často vytýkáno, že shrnuje jen úzkou výseč italské tvorby: mladí, ale také ne tak mladí autoři, již jsou tematicky i politicky vyhranění, se ve svých dílech vymezují jak proti tradičnímu románu, tak proti jeho postmodernímu převtělení. Další významná literární kritička, Carla Benedetti, se naopak nechala slyšet, že „celá tato teorie je nesmysl“.

Ačkoli to autoři teorie nové italské epiky neříkají otevřeně, tato forma psaní je dnes jednou z posledních vývojových linií angažované literatury v Itálii. Historický precedent lze vidět v nedokončeném románu Piera Paola Pasoliniho Ropa (1992), který lze pro neobvyklou kompozici také označit za literární ufo. V tomto díle chtěl Pasolini popsat spletité vazby italského byznysu, politiky a pravicového extremismu, které dnes známe pod termínem strategie napětí. K formě románu na hranici fikce a faktografie se uchýlil mimo jiné i kvůli neúspěchu postupů tradiční novinařiny. Jak napsal před smrtí, „vím, i když mi chybějí důkazy“. Vedle toho lze zmínit i specifickou spisovatelskou a intelektuální dráhu Leonarda Sciascii, který se sice do míchání žánrů a prostupování hranic moc nepouští, ale jeho dovednosti spisovatele a intelektuála mu dovolily sepsat jednu z nejbystřejších analýz únosu italského premiéra Alda Mora, stěžejní události Itálie druhé poloviny 20. století.

Autoři nové italské epiky využívají tradiční nízké míry kodifikace románu v italské literatuře. Vždyť i nestor italského románu Alessandro Manzoni chtěl zpočátku vtělit do svého životního díla Snoubenci (1842, česky 1844) historické eseje pojednávající o Lombardii 17. století, zatímco nejúspěšnější spisovatel italské literatury 20. století Umberto Eco se proslavil svými postmoderními romány. Reflektována je samozřejmě i lekce italského realismu, která dlouho tvořila jakýsi kánon umělecké angažovanosti, ačkoli díla nové italské epiky nejsou ani zdaleka realistická, ba naopak – často operují i s nadpřirozenými postavami a jevy. Například ve svém Ciclo di Pantera (Cyklus o Panterovi, 1998–2003) Valerio Evangelisti popisuje zrod kapitalismu očima afrokubánského šamana Pantera. „Čaroděj má o historické síle hnutí, které mění svět, jasnější představu než socialisté a komunisté, protože díky černé magii prohlédl temné síly, jež stojí za kapitalismem,“ uvádí autor.

Všechny tyto příběhy navíc vznikly v době vrcholného berlusconismu, který nespočíval jen v okupaci moci a státního aparátu, ale především v nadvládě nad médii. Literatura, kromě malých nezávislých deníků a rádií, tak zůstala jednou z mála oblastí, kam nejenže hegemonie kapitalismu s Berlusconiho tváří tolik nezasahovala, ale navíc zde bylo možné dokonce zorganizovat jistou protiofenzivu imaginace. Přestože mnohá nakladatelství, včetně tradičního levicového vydavatelského domu Einaudi, patří Berlusconimu,mediální magnát je cenzurou příliš nesešněroval. Zřejmě síle knih ve společnosti, v níž se čte jen málo, nevěřil.

Není taktéž náhoda, že se mnozí autoři děl nové italské epiky účastnili sociálních hnutí, například mobilizace proti zasedání G8 v Janově v roce 2001. Jejich tvorba se tak neomezuje jen na popis sociálních krizí, jež doutnají pod pozlátkem pozdního berlusconiovského hédonismu, ale tvoří novou imaginaci prakticky využitelnou sociálními hnutími. Systém pak na oplátku obviňuje autory, že dělají špatnou pověst své zemi. Při mobilizaci alterglobalizačního hnutí byl jedním z nejsilnějších narativních prvků příběh o střetu sedláků pod vedením protokomunistického kazatele Thomase Müntzera s panskými silami „říše“ v Bad Frankenhausenu. Samozřejmě italští alterglobalisté ze dne na den nenastudovali dějiny německých selských válek – tyto narativní prvky převzali z románu Q spisovatelského kolektivu Luther Blissett. To je také projev oné transmediality, o které mluví Wu Ming 1, jeden z autorů Q. Novou italskou epiku tak lze chápat jako specifickou odpověď na italskou společenskou situaci, onen spletenec panství a rebelie. Na jednu stranu totiž Berlusconiho politická a mediální moc vnesla nerovné podmínky do oblasti médií, intelektuální a kulturní tvorby, která byla do té doby vůbec nejsilnější v západním světě, na stranu druhou společností zmítaly živé a masové protesty, které většinou nenacházely odezvu ani prostor pro dialog ve velkých médiích. Strategie nové italské epiky, sázející na transmediálnost, odpovídá i situaci na italském literárním poli, které se vyznačuje nízkými stavy čtenářstva a současně přítomností skupiny silných čtenářů, kteří jsou většinou angažovaní. V takové situaci se po spisovateli chce, aby se více přiblížil svému publiku, podobně jako to činí například hudebníci.

Vrcholnou podobu této angažovanosti představuje zmíněný kolektiv boloňských spisovatelů Wu Ming. Skupina sebe samu nazývá „laboratoří a řemeslnou dílnou“ psaní a vícehlavost jí umožňuje zabývat se pečlivými a rozsáhlými historickými rešeršemi, které pak slouží při výstavbě románů o dobách dějinných zlomů (vedle německých selských válek také např. antifašistický odboj během druhé světové války, osvobozenecké války v Indočíně, francouzská a bolševická revoluce). Členové však sázejí nejen na specifičnost narativů, ale především na častý kontakt se čtenáři. Prakticky od samotného vzniku kolektiv publikuje newsletter, dnes blog, kde jsou vedle vlastní literární tvorby vydávány analýzy uměleckých děl, články o politice, marxismu, urbánním rozvoji Boloně a dalších italských měst, pozůstatcích italského kolonialismu či jsou rozvíjeny motivy, kterým se ve vlastních knížkách nedostalo tolik prostoru. Samotní spisovatelé nejen že publikují i jednotlivě, ale také se účastní hudebních či dalších projektů a pořádají dlouhá čtenářská turné.

Silná politická polarizace kolektivu, který vychází z pozic neortodoxního marxismu, propůjčuje tvorbě této komunity spisovatelů a čtenářů (občas dochází i k prohození rolí) jasný politický vzkaz. Jedná se o kontrakulturní angažovanost, při níž komunita rozvíjí obsahy, obrazy a reflexe, které stojí mimo hlavní mediální proud. Stává se tak občas, že spisovatelé jsou požádáni o sepsání prohlášení sociálních hnutí a naopak. Právě Wu Ming věnoval jeden ze svých netradičních románů dvacetiletému boji obyvatel alpského údolí Susa proti stavbě nákladné a ekologicky devastující stavbě vysokorychlostní železnice Turín–Lyon. Cílem celého tohoto snažení, podobně jako v případě dalších děl a spisovatelů spadajících pod novou italskou epiku, je tvorba obsahů a narativů, jež jsou přehlíženy, zkreslovány či zamlčovány mainstreamovou produkcí.

Angažovanost po krizi

Zatímco se spisovatelský kolektiv Wu Ming stále těší relativně dobrému zdraví, mnozí spisovatelé, jejichž působení spadalo do angažované nové italské epiky, buď již psát přestali, nebo se jejich tvorba výrazně změnila. Nejkřiklavějším případem je znovu Roberto Saviano, který se v izolaci, do níž ho nutí život pod policejní ochranou, stal televizním kazatelem optimismu a liberální demokracie. Dosud živý italský román noir má tendenci splývat s policejním románem, což je literárně, politicky i eticky zcela jiný žánr. Někteří odvážnější spisovatelé, jako Erri De Luca, se snaží propůjčit svůj hlas těm, na které média často zapomínají, případně těm, o nichž referují zkresleně. Model transmediality, tvorby silných čtenářských komunit a současně psaní velkých „epických“ románů je často nad síly jednotlivého spisovatele, zvlášť pokud nežije výlučně z tantiém. Mimo období silných sociál­ních bojů jako by uhasínala i vůle k experimentování. Angažovaná literatura bohužel nemá anticyklický charakter. Literatura revoluci nestartuje ani nebrzdí, může však spřádat její tkanivo a určovat její kvalitu.

V současné společenské situaci italští spisovatelé jen stěží nacházejí hlas a odezvu tváří v tvář sílícím pravicovým silám, které byly v Itálii vždy doprovázeny jistým antiintelektua­lismem a odporem ke kultuře. Jak poukázal historik Furio Jesi již v sedmdesátých letech, italská pravice spíše než ke kultuře tíhne ke „spirituálnímu luxusu“, oné kýčovité směsici spiritualismu, symbolismu a hédonistické spotřeby, která se zhmotňuje v honosném komplexu Vittoriale, jejž nechal postavit básník Gabriele d’Annunzio na břehu Gardského jezera. Občanská angažovanost spisovatelů, spočívající v peticích, účasti na demonstracích či odmítnutí státních vyznamenání, nestačí. Soudobá italská literatura selhává právě v tvorbě narativních protilátek vůči jedům, jež politická a kulturní pravice pouští do společnosti. Proti postupující radikální pravici a maloburžoaznímu egoismu nestačí protestovat, ale je nutné postavit odlišnou imaginaci a narativní řád. To je největší výzva italské angažované literatury jednadvacátého století. Jak ukazují díla nové italské epiky, úkol to není nemožný.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.