Přízraky války

Zvolání, které tvoří název filmu Nikdy nezestárnou, může mít dva různé významy. Ti, na něž se vztahuje, nezestárnou, protože jsou buď věční, nebo zemřeli mladí. V obou případech je to od nás vzdaluje. Jako titul dokumentu, který má zprostředkovat zkušenost vojáků první světové války, je proto svým způsobem velice případné. V době, kdy většina filmových diváků, alespoň těch, co žijí na bohatém Západě, nemá žádnou osobní zkušenost s válkou, ale ani s vojenskou službou, se filmy s touto tematikou zákonitě dotýkají abstraktní věčnosti a zároveň i ztracené minulosti. Dokumentární snímek Petera Jacksona, tvůrce filmové adaptace monumentální válečné fantasy Pán prstenů, se svými snahami o zpřítomňování sto let starého konfliktu vlastně dotýká obou problémů našeho pohledu na minulé války – bezčasých aspektů výjimečné extrémní zkušenosti, ale také neschopnosti se k této zkušenosti přiblížit.

Remixování archivů

Jackson pracuje se dvěma různými archivy, z nichž vyrábí v podstatě remix. Jednak jsou to dobové filmové záznamy, pocházející zejména z archivu britského Imperial War ­Museum. Druhým zdrojem byly zvukové nahrávky výpovědí válečných veteránů, převzaté většinou z BBC. Vizuální archiv Jackson restauroval a především koloroval. Připojil se tak například ke staršímu seriálovému projektu Druhá světová válka v barvě (World War II in HD Colour, 2008–2009), který také vychází z představy, že barva dodá dobovým válečným záznamům nějakou novou kvalitu. Ve filmu jsou zároveň použity hlasy zhruba 120 veteránů, které spolu s několika psanými informačními titulky přebírají funkci vypravěče. K hlasům nejsou připojena jména ani tváře; zůstávají anonymními nositeli svědectví. Jeden hlas přitom volně navazuje na druhý, často třeba jen jednou či dvěma větami, a pak předává proud vyprávění dalšímu mluvčímu, který naváže víceméně plynule tam, kde byla nit přetržena. Tady se naopak Jackson klasickým postupům válečných dokumentů vzdaluje. Namísto odosobněného komentáře, který zpravodajským, infotainmentovým způsobem sděluje fakta, vytváří mnohohlasí konkrétních popisů, historek, dojmů a zkušeností, týkajících se několika dílčích témat: rekrutování, výcviku, života v zákopech, volného času, bitev, jednání se zajatci a pocitů navrátilců.

Pohled vojáků

Jacksonův deklarovaný záměr přitom není právě nejskromnější. Mluvčí ponechal v anonymitě údajně proto, že nechtěl zprostředkovat 120 výpovědí, nýbrž vyprávět jediný příběh o tom, jaké to bylo, být britským vojákem na západní frontě. Ke koloringu zase prohlásil, že tehdejší vojáci také viděli svět kolem sebe v barvě, a ne v poškrábané, nekvalitní černobílé filmové reprezentaci. Film je zároveň věnován Jacksonovu dědečkovi, který v první světové válce bojoval. Režisér údajně nechtěl předkládat divákům fakta, protože podobných dokumentů už existuje celá řada. Ani v obrazových záznamech neuvádí, z kterého roku pocházejí a co přesně zachycují. Snímek Nikdy nezestárnou má předat divákům válečnou impresi z perspektivy vojáků a zbavenou veškerých faktografických souvislostí. Jackson tak vlastně říká, že nechce, aby se diváci ve válce vyznali, ale aby ji svým způsobem spoluprožili.

Za jeho rozhodnutím nejspíš stála snaha vymezit se vůči desítkám generických dokumentů, které válku – zejména druhou světovou – zobrazují především jako monumentální, destruktivní, nicméně zároveň neosobní, statisticky a racionálně uchopenou hru. V Nikdy nezestárnou se nedozvíme, kolik bylo v které bitvě použito jaké bojové techniky, kolik v ní padlo vojáků a jaká strategická rozhodnutí ovlivnila vítězství či prohru daného tábora. Naopak jsme odkázáni na velmi omezenou perspektivu jednotlivých vojáků plnících rozkazy, aniž by rozuměli jejich strategickému smyslu. Zatímco klasické válečné dokumenty se na válku dívají zásadně vertikálně, Jackson nabízí horizontální pohled, který z válčení dělá mnohem nepřehlednější, osobnější a hrůznější zkušenost. Jako korekce válečných dokumentů je film Nikdy nezestárnou do jisté míry záslužný počin.

Vzdálené bitvy

Z pohledu samotného filmového média je ale Jacksonovo dílo fascinující také tím, jak manipuluje s archivními materiály ve jménu aktualizace zaznamenané zkušenosti. Film sám končí povzdechnutími několika válečných navrátilců, že doma se z nich staly přehlížené, nebo dokonce nevítané osoby, jejichž zážitky nikdo nechápal – a často je nikdo ani nechtěl poslouchat. Už tenkrát bylo patrné, že válečná zkušenost je nesdělitelná. Jacksonův dokument tohle nakonec spíš potvrzuje, než vyvrací a zůstává zprávou o něčem, k čemu se dá jen zvnějšku přiblížit, nelze však proniknout dovnitř. Na výpovědích veteránů je ale mimo jiné děsivé právě to, že něco pro nás nepředstavitelné se jim stalo každodenní rutinou. Když vojáci mluví o mrtvolách kupících se kolem zákopů nebo o zabíjení lidí během bitev, nedokážou v nás tento extrémní zážitek evokovat – nedovedeme si sebe samy v takové situaci představit.

Podobně ovšem působí i restaurované a kolorované archivní obrazy. Nepřibližují nás ke zkušenosti zákopů první světové války, ale neustále upozorňují na množství nepřekonatelných trhlin mezi tehdejšími vojáky na pohyblivých obrazech a námi, kteří se na ně se stoletým odstupem díváme. Koloring, obrazové korekce a zvukové efekty, které Jacksonův tým provedl, dodávají obrazům přízračnou kvalitu. Nepůsobí realisticky, spíše hyperrealisticky. Detailní struktura a intenzivní barevnost objektů poutá pozornost sama o sobě a v některých případech ohromuje už svou technologickou precizností. Zároveň ale nabízí sérii pohlednic ze světa, ke kterému máme jen málo vazeb. Těla a tváře vojáků vesměs obsluhují stroje, s nimiž nemáme žádnou fyzickou zkušenost, takže se pro nás také mění jen v pouhé obrazy, podobně jako pustá krajina plná rozbombardované půdy a ruin. Není proto divu, že cizími a neproniknutelnými se stávají i pohledy vojáků vrhané do kamery. Obzvlášť patrné je to v jedné pasáži, v níž zpomalené záběry vojáků usmívajících se do kamery střídají rychlé prostřihy na fotografie zmrzačených mrtvých těl.

Kulminací těchto odcizujících momentů je sekvence bitvy. Zatímco hlasy pamětníků sugestivně líčí její průběh, obraz si často vypomáhá expresivními kreslenými ilustracemi, a dokonce i tady zdůrazňuje jejich materialitu – přibližuje se k reprodukcím kreseb tak blízko, až je vidět textura jejich tisku. Tvůrci jako by se tu chtěli přímo fyzicky přiblížit k jejich podstatě ilustrací, ale odhalili jen změť černých teček na bílém pozadí.

Snímek Nikdy nezestárnou je důležitý doplněk k oficiálním faktografickým dějinám první světové války, ale daleko pozoruhodnější je jako materiál k úvahám, jak filmová technologie historii uchovává a aktualizuje. Toto uvažování je podnětné nejen v kontextu dokumentární kinematografie, ale i ve vztahu k fikčním filmům, které vytvářejí iluzi hladkého přechodu do světa minulosti prostřednictvím příběhů nebo imerzního audiovizuál­ního spektáklu.