Touha z alkovny - básnická redukce

Každé jaro čtu Sexuální nocturno, abych přišel věci na kloub. „Slovo mrdat je diamantové, tvrdé, průsvitné, klasické. Jako by vypadlo jako šperk z ušlechtilého alexandrinu, má, poněvadž je zapovězeno, magickou moc. Je jedním z kabalistických zkratek erotického flujda a já je miluji.“ Slovo, na kterém se udála několikanásobná – sexuální, „epistemologická“, básnická – iniciace Nezvalova mladičkého alter ega, odhaluje čtenáře v jeho vkusu a po horizontu jeho milostných zkušeností přivádí jej k povaze básnictví. Když přízračností města T. rozněcovaný primán pronikne do tamního bordelu, kde jej uchvátí „maso nevěstky“, do krajnosti rozčilující jeho „podzimní“ obraznost, netuší, že spolu s ukojením touhy poznat ženu („nemrdal jsem dosud s žádnou“) zažehuje v sobě natrvalo touhu jinou, nenaplnitelnou, tragickou – touhu, pro kterou se autor „příběhu demaskované iluse“ bude opakovaně vracet ke svým mladistvým vzpomínkám, aby se jich literárně zmocnil. V tom smyslu je Nezvalovo „mrdat“ od počátku slovem nadsmyslným.

Jakmile se primán ocitne v alkovně nevěstky, mluví o skutečnosti za zdmi bordelu jako o světě neskutečném, charakterizovaném pokryteckou účelností, rozumným jednáním („svět, kde se očkuje proti choleře“). Zcela skutečným se naopak stává vytoužený, tolika vášnivými obrazy vybuzený okamžik sexuálního spojení – v něm procitá jako ve své nejvlastnější realitě: „Díra mne obklopila horkou neexistencí.“ Opojený nevědomím (neznal pravý smysl slov, která podněcovala jeho představivost) ubírá se horečnatě za poznáním, které je touhou po plnosti, ztrácí nevinnost a probouzí se, znovu osamocený, na opačné straně života. V životě vědoucím, odkud bude nadále marně toužit po tom, co už bylo. Tenký okamžik, kterým nelze neprojít, z času do času, prázdným prostorem. Okamžik, během kterého to v srdci primána prudce a najednou zahraje strachem, láskou, zoufalstvím, studem, extází. Melancholií. Odtud ona zvláštní podoba smutku, smutku bezútěšného, která se pojí výlučně s láskou ryze smyslovou.

Touha zrozená z okamžiku sexuální iniciace provází básníka v jeho celoživotním zápasu o sdílení toho, co sdělit nelze. Ani přibližně, v přenosu subjektivního prožitku do mezilidsky platné zkušenosti, která má v jazyce lidí hodnotu natřikrát destilované vody. Nezval vypráví ústy primána podivuhodnou historii touhy bez předmětu, třebaže ví, jak pošetilé jeho líčení je. Píše, aby si přivlastnil, co mu nikdy nepatřilo, co pouze prožil, tenkrát, mimo čas, proti vší pravděpodobnosti. Ohmatává místa vpálená navěky do paměti a vstupuje do nejkrásnější pasti, která může nad autorem sklapnout – chce­-li, aby se mu v díle vrátilo, co v životě nikdy nebylo. Je to bláznivé. Je to u samých hranic myslitelného. „Nikdy jsem se nevymanil z toho pocitu. Snad jsem tam zešílel.“

Nezvalův chlapec zádumčivě masturbující pod pláštěnkou v průjezdu není výrazem k nepříčetnosti probuzené sexuality, je obrazem melancholického zoufalství, dodatečnou artikulací básníkova marného volání…