Ve strašácích zahnízdí ptáci

Čísla mluví jasně. V Itálii se čte málo, s výjimkou malé skupiny takzvaných silných čtenářů. A nakladatelství pociťují, podobně jako noviny, krizi tištěného slova. Jaké to je, být spisovatelem v dnešní Itálii?

Spisovatel je obecně dosti nestálé povolání, a to nejen kvůli vývoji na knižním trhu, ale také kvůli nejistotě, že dostanete správný nápad. Já mám štěstí, že dokážu vyžít z tantiém z knih, ale to není obvyklý stav. Být spisovatelem v současné Itálii podle mého znamená sdílet veřejně argumenty komunit, jež bojují za ochranu krajiny, svého zdraví a za ta nejohroženější a nejnaléhavější ze svých práv.

V italském nakladatelském světě existuje přesvědčení, že spisovatel musí jít se svou knihou do televize, aby se prodávala. Vy se také občas objevíte v televizi, ale většinou plédujete pro politické a sociální boje. Jak prožíváte tuto proměnu spisovatele v mediální osobnost?

Chodit do televize, abych si dělal reklamu a mával tam vlastní knihou, se mi nelíbí. Nelíbí se mi ani televizní debaty a následující hádky. Jdu tam, když je možnost hájit věci a kauzy, které mi leží na srdci.

Váš životopis není pro spisovatele zrovna typický. Měl fakt, že nepocházíte ze světa etablované literatury, nějaký vliv na to, jakým jste spisovatelem?

Obdržel jsem několik cen v zahraničí, ale žádnou v Itálii, protože se neúčastním literárních soutěží. Měl jsem několik manuálních zaměstnání, a proto vím, že psaní není práce, ale spíše její opak – je to čas zachráněný v pracovním dnu. V tom se má zkušenost odlišuje od těch, kteří považují psaní za práci.

Proč jste se začal sám učit jazyky?

Naučil jsem se další jazyky, protože jsem víc čtenář než spisovatel a chtěl jsem si rozšířit obzory. Jsem samouk, protože když jsem coby dospívající vyšel ze školy, rozhodl jsem se, že už nebudu mít další učitele.

Z vašich knih je patrná znalost Bible, ke které jste se přiblížil jako agnostik. Proč ateista cítí potřebu listovat Písmem?

Jsem čtenářem těch posvátných stránek v pů­vodním jazyce, v němž byly napsány, a sice ve staré hebrejštině. Neobracím se k Bohu, ale současně ani nemohu vyloučit božstvo ze života věřících. Považuji se za nevěřícího. Ateis­ta je naproti tomu ten, který chce vyloučit božstvo ze života věřících a považuje ho za pověru. V Písmu svatém jsem našel použití slova, které má schopnost tvořit svět. Božstvo něco vysloví, aby došlo ke stvoření světla a světa. To, že slova mohou osvítit, je cíl, kterého Písmo dosáhlo, a v tom není možné se mu vyrovnat.

První vaší knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je Boží hora (Montedidio). Je to svým způsobem Bildungsroman odehrávající se v Neapoli. Je Neapol stále městem, kde je nutné dospívat rychle, nebo se začala podobat většině Itálie a Evropy?

Neapol je místem mého původu, místem prvního jazyka, místem, kde se utvořily mé city, volání po spravedlnosti, soucit i hněv. Neapol je mojí příčinou a já jedním z jejích důsledků. Čtvrť Montedidio je prostředím mého dětství, a je proto plná přízraků i zázraků. Tehdy měla nejvyšší dětskou úmrtnost na světě a děti, které překročily hranici mezi životem a smrtí, byly poslány do práce, a nikoli do školy. Každá rodina měla někoho, kdo emigroval do zahraničí. Město bylo také místem, kde tisíce amerických vojáků na propustce nacházely zábavu a úlevu. Bylo součástí nejen evropského, ale i světového Jihu. To dnes již neplatí. Neapol se stala součástí Severu a produkuje množství odpadů srovnatelné s jakýmkoli dalším evropským městem. Stále ale žije ve stínu hrozby sopečné erupce.

V knize hraje silnou roli střídání dialektu a spisovné italštiny. Nehrozí, že se dialekt stane jen výrazem folkloru či upjaté místní identity?

Sám se sebou mluvím v neapolském dialektu, v dialektu si i nadávám. Dialekt je mluvou mých nervů, jež reagují na svět s pohotovostí krátkého a bezprostředního dialektu. Neapolský dialekt není možné vymýtit, zůstává pod kůží i těm, kdo strávili velkou část života jinde.

V posledních letech má Neapol jisté literární štěstí. Kromě vašich knížek vystupuje v románech Eleny Ferrante či v tvorbě Roberta Saviana. Jak hodnotíte tuto souběžnou existenci Neapole jako narativního prostředí?

Neapol je legendární město, je dobře promíchanou směsí nádhery a příšernosti. Zrodily se tady nesmrtelné písně, lidová a intelektuálně náročná divadla, je místem, kde se usadily různé národy. A navíc vykazuje královskou lhostejnost vůči své pověsti. Dobré přijetí několika dnešních spisovatelů pro ni nic neznamená.

V posledních letech zastáváte vyhraněné politické názory, ať již na uprchlickou krizi či vládní infrastrukturní projekt, a současně jste vyjádřil přání, aby se spisovatelé stali hlasateli sociálních konfliktů, kterým je věnováno málo pozornosti. Jak se snažíte dostát této roli angažovaného spisovatele? A neexistuje ve společnosti, která tak málo čte, riziko, že vaše knihy budou přehlušeny vašimi politickými názory?

Spisovatel by měl dle mého názoru dát hlas těm, kterým není dopřáno sluchu. Jako je ševcův cíl dělat boty, aby se ostatním lépe chodilo, spisovatel by měl mít za úkol dát svobodné slovo umlčovaným, negramotným a těm, kdo volají, aniž by byli vyslyšeni. „Otevři ústa za ty, jimž hlas chybí/ a za práva všech bezmocných“ stojí v knize Přísloví ve Starém zákoně. Může se stát, že si někdo nepřečte mé texty, protože nesouhlasí s mými názory. S tím nic nenadělám, čtenáře, kteří se vyhýbají mým knížkám, protože mají jiné politické přesvědčení, bych beztak ztratil. Spisovatel ve své době a společnosti není neškodný. Když tomu tak je, zdráhá se naplnit svou roli.

Vaše politické působení ale začalo dříve, než jste se stal spisovatelem. V sedmdesátých letech jste byl členem ochranné služby revoluční organizace Lotta Continua. Proč jste se stal revolučním aktivistou? Co zůstalo ze snu o komunismu?

Stal jsem se revolučním aktivistou ve století, které prostřednictvím revoluce změnilo tvář světa. Dnes platnost revolučního hesla vy­­prchala. Dvacáté století vytvořilo vše, co mohlo, v období, které znamenalo zásadní vykoupení ohromné masy lidí. Nic už nezůstalo, protože vyčerpalo do poslední kapky svou pohonnou hmotu.

Angažoval jste se v otázkách uprchlické krize, sloužil jste i na palubě nevládních lodí, jež zachraňovaly plavidla migrantů v nesnázích. Současně zdůrazňujete kulturní charakter migrací, jež jsou pevnou součástí dějin Středozemního moře. Dnes ale posilují ti, kdo se k migraci stavějí nepřátelsky. Jak to celé skončí?

Sílí rozsévači strachu a nepřátelství, strašáci dnešních dnů. Zkušenosti minulého a předminulého století ale ukazují, že i tváří v tvář těm nejhorším sentimentům – i tváří v tvář Ku­-klux­-klanu – se migrace dokáže zabydlet v hostitelské zemi, protože její důvody jsou prostě silnější než negativní síly, které na ni reagují. Ve strašácích jednou zahnízdí stěhovaví ptáci.