Mé touhy jsou skromné

Mohl byste popsat svou tvůrčí metodu a způsob práce? Anebo třeba jen přečíst několik poznámek či ukázek z knihy, kterou máte rozepsanou?

To ne. Nenarozené dítě by nemělo být předmětem invazivního zkoumání. Ale tady v té krabici mám kartotéční lístky s poznámkami více méně z poslední doby, alespoň tedy ty, které jsem nepoužil při psaní Bledého ohně. Je to taková sbírka zatracenců. Pár jich přečtu: Selene, měsíc. Selenginsk, město na Sibiři: Měsícovice… Nehet: černá špice na zobáku labutě velké… Píďalka: malá housenka zavěšená na hedvábném vlákně…V časopise Nový Bon Ton, ročník 5, 1820, strana 312, se o prostitutkách mluví jako o „slečnách z města“… Sny mládí: zapomenuté kalhoty, sny stáří: zapomenuté zuby… Jeden ze studentů při čtení románu raději přeskakuje stránky, „aby si o knize udělal vlastní názor a nenechal se ovlivnit autorem“… Naprapatie: nejhnusnější slovo, co znám. „Já,“ říká Smrt, „jsem i v Arkádii“ – příběh o pastýřově hrobě… Marat sbíral motýly… Čistě esteticky představuje tasemnice poněkud nevítaného podnájemníka. Oplodněné články hostitelům často vystupují z řitního otvoru, někdy dokonce v celých skupinách, a podle všeho způsobují řadu trapných situací…

Co vás vede k tomu, zaznamenávat si a ukládat tak nesourodou směs postřehů a citátů?

Vím jen to, že na úplném začátku práce na románu najednou pocítím potřebu shromažďovat slovo za slovem a zkusmo je splétat dohromady. Nikdo nikdy nezjistí, jak jasnou – a zda vůbec nějakou – představu o budoucím hnízdu a snůšce vajec mají ptáci, když začínají oplétat větve stébly trávy. Když si zpětně vybavím, že mě cosi nutilo poznamenávat si názvy nebo rozměry a odstíny určitých věcí už v době, kdy mi takové informace k ničemu nebyly, předpokládám, že to, čemu z nedostatku lepších výrazů říkám inspirace, už vstoupilo do hry a – mlčky poukazujíc na to či ono – mě přimělo svážet materiál na stavbu mně dosud neznámé budovy. Po prvním šoku z procitnutí, z náhlého pochopení, že „tohle tedy budu psát“, už román roste sám od sebe. Vše se ale stále odehrává v mé hlavě, nikoli na papíře. K tomu, abych si uvědomoval, kam jsem doposud dospěl, nepotřebuji znát přesné znění jednotlivých vět. Cítím, jak se ve mně postupně, zlehka rozvíjejí, dokonce vím i to, že příslušné detaily už jsou na svých místech, že bych je dokázal zahlédnout, kdybych na ně zaměřil pozornost, kdybych přerušil jejich klíčení a prostě je vytáhl na světlo… Ale raději čekám, až takzvaná inspirace udělá práci za mě. Pak přijde okamžik, kdy si uvědomím, že je vše hotovo a budova stojí. Zbývá mi už jen vzít do ruky pero a zachytit ji. Stojí přede mnou jako obraz v přítmí mé vlastní mysli, a protože k jeho nahlédnutí není třeba postupovat zleva doprava, mohu se při psaní zaměřit na kteroukoli jeho část. Nezačínám své romány psát od začátku, nemívám třetí kapitolu hotovou před čtvrtou a nepopisuji stránky poctivě jednu po druhé. Ne, vybírám si kus odtud a pak zase kus odjinud tak dlouho, dokud na papíře nevyplním všechna prázdná místa.

Proto rád píšu své povídky a romány na kartotéční lístky, které očísluji až poté, co je mám všechny pohromadě. Každý z těch lístků je mnohokrát přepsán. Zhruba tak tři z nich vydají na jednu stránku. A když konečně usoudím, že jsem ten obraz z mysli zachytil tak věrně, jak jen to je fyzicky možné, i když pár prázdných míst bohužel vždycky zůstane, nadiktuji román své ženě, která jej na stroji trojmo přepíše.

Ale jak onen „obraz“ románu ze své mysli přepisujete?

Tvůrčí spisovatel musí pečlivě studovat dílo svých konkurentů, včetně Všemohoucího. Musí mít vrozenou schopnost svět, o němž mluví, nejen přeskládat, ale také znovu stvořit. Aby to udělal správně a vyhnul se zbytečné práci, měl by svůj svět dobře znát. Představivost bez poznání vede jen na dvorek umění primitivů, k dětským čmáranicím po zdech a pořvávání na tržišti. Umění není nikdy jednoduché.

Jednoduchost vám nikdo jistě předhazovat nebude. Ale když už jsme se dostali k hodnocení, co vy sám považujete za svůj spisovatelský handicap?

Nedostatek spontaneity, otravnou potřebu myslet v odbočkách, neustálé pochybování. A neschopnost vyjádřit se dostatečně jasně v jakémkoli jazyce, aniž bych si musel každou zatracenou větu zformulovat ve vaně, v duchu nebo za psacím stolem.

Řekl bych, že teď si vedete docela slušně.

To se vám jen zdá.

Vaše odpovědi jako by dávaly za pravdu těm, kdo vás označují za „potměšilého ironika“ a „mystifikátora, který rád provokuje“. Jak vy vnímáte sám sebe?

Vážím si na sobě toho, že jsem se nikdy nenechal vyvést z míry žádnou žlučovitou kritikou, že jsem se nikdy v životě nikoho o recenze neprosil a ani za ně neděkoval. Vážím si na sobě i toho… Neměl bych už přestat?

Ne, pokračujte, prosím.

Tedy i toho, že mé politické krédo je stále stejně bezútěšně neměnné jako v době, kdy jsem opustil Rusko – a to mi bylo devatenáct. Jeho jednoduchost hraničí s banalitou. Svoboda slova, svoboda myšlení, svoboda umění. Společenské a ekonomické uspořádání ideálního státu mě v podstatě nezajímá. Mé touhy jsou skromné. Portréty vládců by neměly přesahovat rozměry poštovní známky. Žádné mučení a žádné popravy.

Prohlásil jste, že se od vás už nedočkáme žádného románu v ruštině. Proč?

Nejde tu o finance, ačkoli ruské texty mi nikdy nevydělaly víc než pár set dolarů ročně. Člověk však potřebuje ne­-li přímo odpověď, pak alespoň nějakou ozvěnu, která bude jeho slova přiměřeně zmnožovat a šířit po zemi. A obklopuje­-li jeho psací stůl ticho, pak alespoň doufá, že půjde o ticho výmluvné, a nikoli vnucené polstrovanými stěnami uzamčené cely. Postupem let mě Rusko přestalo zajímat a představa, že mé knihy v něm zůstanou zakázány, která mě kdysi trýznila, už mě netrápí. Vzhledem k odporu, jaký chovám k tamějšímu policejnímu státu a politickému útlaku, by bylo zbytečné zaobírat se myšlenkami na návrat. Časem jsem otupěl. Takže ne, rusky už román nenapíšu, třebaže si čas od času dopřeji pár krátkých básní.

Do jaké míry se podle vás próza a poezie coby dvě umělecké formy prolínají?

Poezie v sobě zahrnuje veškeré tvůrčí psaní. Nikdy jsem neshledával žádný zásadní rozdíl mezi poezií a uměleckou prózou. Vlastně bych měl sklon definovat libovolně dlouhou báseň jako koncentrát dobré prózy, který si může, ale nemusí vypomáhat pravidelným rytmem a rýmem. Kouzlo prozódie – která umožňuje ve slovech rozehrát plnou škálu významů – může to, co se nazývá prózou, zastínit, ale i v prozaickém psaní je třeba dodržovat rytmické schéma, melodii přesného frázování, tlukot myšlenek vyvolaný opakujícími se zvláštnostmi idiomů a intonace. Podle nynější vědecké taxonomie se po­jmy poezie a prózy do značné míry překrývají. Lávkou, která je spojuje, je metafora.

Kdysi jste napsal, že poezie zpřítomňuje „tajemství iracionality zachycené v racionalitě slov“. Řada lidí by však řekla, že pro „iracionalitu“ už ve světě není místo, zvlášť dnes, kdy věda začíná rozplétat nejhlubší tajemství lidské existence.

To je zavádějící dojem. A žurnalistická iluze. Ve skutečnosti platí, že oč je věda větší, o to hlubší smysl pro tajemství projevuje. Navíc si nemyslím, že by dnešní věda nějaké tajemství objasnila. Jako konzumenti novin máme sklon nazývat vědou chytrost inženýrů a žvásty psychiatrů. To je však, při nejlepší vůli, nanejvýš aplikovaná věda a v ní platí, že po včerejším neutronu či dnešní pravdě neštěkne zítra ani pes. Ale i věda v nejlepším možném významu navždy zůstane v beznadějném postavení. Nikdy nepoznáme původ života a jeho smysl, povahu prostoru a času, povahu přírody ani přirozenost myšlení.

Lidský vhled do těchto tajemství bývá spojen s představou Boha. Chci se proto na závěr zeptat: věříte v něj?

Abych byl zcela upřímný (a to, co teď řeknu, jsem v minulosti nikdy neprohlásil, takže doufám, že má odpověď vyvolá alespoň lehké mrazení): vím víc, než dokážu vyjádřit slovy, a to málo, co jimi vyjádřit umím, bych nebýt toho, že vím víc, nikdy nevyslovil.

Z anglického originálu Playboy Interview: Vladimir Nabokov, publikovaného v časopise Playboy č. 1/1964 a přetištěného na webu reprints.longform.org, vybral a přeložil Jan Kolář. Redakčně upraveno.