Nastříhat román jako film

Pokud chcete stvořit typ úplného hédonisty, člověka zosobňujícího neúprosnou vnitřní pravdu spotřeby, pak se musíte vrátit v čase. Zatímco naše doba volá po umírněném, odpovědném konzumu, ještě před čtvrtstoletím se zdálo, že večírek nikdy neskončí. Vzdechy utrápených Zápaďanů zpytujících svědomí tehdy bylo možné zaslechnout jen od těch, kteří se z vlastního přesvědčení chtěli připojit k nepočetnému průvodu flagelantů. Zbytek si chtěl užívat – a z toho zbytku bylo možné vydělit několik hrdinů úplné, nekontrolované spotřeby, několik lidí, kteří se rozhodli být naprosto věrní duchu své doby.

Myšlení je jinde

Hrdina románu Paola Sorrentina Všichni mají pravdu (Hanno tutti ragione, 2010) Tony Pagoda jako by se vyloupl přímo z re­žisérových opulentních filmů, jejichž postavy jsou často prototypy egoistického, těžko snesitelného charakteru. Úspěšná popová hvězda z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panuje nad celým světem – není tu nic, co by sráželo její majestát, snad jen přívaly pochybností, které tu a tam, v proluce mezi první a druhou desítkou lajn kokainu, mohou na pár chvil potlačit Pagodovo absolutní ego. Ženy, manželky, přítelkyně, prostitutky tu mají jedinou úlohu: musí Pagodovi sloužit, nepřekážet a hlavně si nestěžovat. Jsou redukovány na pouhé věci, v lepším případě nástroje k ukájení touhy. „V bytě mám bílý křídlo, lampy, černý kožený pohovky, skleněný stoly a stolky, lustry, porcelán z Capodimonte, což je moje vášeň, a taky tam mám manželku,“ říká Pagoda. „Jedinej rozdíl mezi mojí manželkou a mým bílým steinwayem z roku 1969 je ten, že ona umí chodit, a klavír ne.“ Ano, tak brutálně přímočarý Sorrentinův hrdina je – jako by zkoušel, co všechno lze na počátku 21. století, v epoše tolerance, ještě unést. On sám nejspíš stráví všechno, včetně banality. Souká do sebe životní lekce a v okamžicích osobního heroismu se vybičuje ke krajnostem. Vášeň a nenávist, toť jediné pravdy světa – a nic z toho, co leží mezi nimi, nestojí za pozornost. Prášek z koky je tomuto životnímu programu osvědčenou pohonnou substancí.

To, co je na téhle knize půvabné, nijak nesouvisí s myšlením – byť se Tony Pagoda tváří jako pohotový filosof, jeho úvahy kloužou po povrchu. Kdykoli se zdá, že hrdina přece jen zkoncentruje své duševní úsilí, objeví se na horizontu nějaká věc, žena nebo jiné dobrodružství, a myšlení je okamžitě ukončeno. Ovšem, a to je velmi důležité, pokaždé ve prospěch Sorrentinova románu. Jelikož tady mají pravdu všichni, jde především o to vyvolávat dojem, sjednávat byznys a následovat pudy. Svět rozprostřený kolem navždy mladé star slouží jako infrastruktura neohraničeného já.

Příběh o mizející době

Román se švábem na obálce je možné číst jako příběh o postmoderním boholidství a v přeneseném smyslu i o době, která mizí každým okamžikem. Tony Pagoda bude navzdory všem svým dočasným slabostem věčně vítězit nad světem, oním mistrem těžké váhy, neboť dokonale porozuměl několika málo přikázáním, jež je nutno beze zbytku plnit. Na rozdíl od všech opatrných tvůrců se nikdy nebál ulice – jeho praxe se neomezuje na pokojový kout, je naprosto exogenní, hrdinná a vyčerpávající. Tomu ostatně odpovídá i forma románu, která má blízko k videu: jsou zde rychlé sekvence, střihy, onen totální proud přerušovaný různými digresemi. Sorrentino jde po stopě a zcela vědomě text tvaruje tak, aby v rychle se míhajících odlescích bylo zaznamenáno to nejdůležitější, co doba egoistického konzumu zanechala dějinám.

Literární teoretik Fredric Jameson v době, kdy se vědomí Tonyho Pagody ztrácelo pod haldami vyšňupaného koksu, napsal, že video si může „přesvědčivě nárokovat pozici výsostné umělecké formy pozdního kapitalismu“. Samozřejmě, pravdu mají všichni, některé pravdy ovšem platí dvojnásob. Síla této formy vyvstává nejvíce tehdy, nastolí­-li vypravěč zběsilé tempo rychlých, „filmových“ střihů. Literatura, která se do jisté míry snaží nahradit filmové plátno, si o svou popularitu dvakrát říkat nemusí a příběh Tonyho Pagody je toho skvělou ukázkou.

Autor je antikvář a literární kritik.