Nakladatelství Petr Štengl 2019, 149 s.
Často z redakční knihovny vytahuji knihy, o které nikdo nemá zájem. Většinou při jejich čtení trpím a nepřestávám se podivovat nad tím, proč někdo chce psát nezajímavé příběhy o nezajímavých životech a proč takové věci vůbec někdo vydává. Někdy se ovšem nulové očekávání vyplatí a kniha překvapí – jako v případě debutu Dominika Bartoše. První dojem byl tragický: autor, který o sobě v medailonu tvrdí, že „literární svět pro něho znamená kýženou oázu“, a příběh o lásce gymnazisty k ženě, která má dítě a je závislá na omamných látkách, vyprávěný celkem suverénním jazykem, ale iritující nesnesitelně stylizovanými promluvami hlavního hrdiny. Když však tento lúzr s náklonností k alkoholu a dlouhým archaizujícím větám začne kouřit heroin z alobalu, účastní se hromadných orgií a zapojí se do dealerského řetězce ve svém městě, začíná fungovat perverzní jazykový kontrapunkt a kniha přinejmenším zaujme. Příběh, který je rámován odvykací kůrou protagonisty, vyčnívá z průměru debutových bildungsromanů právě protiklady. Ačkoli autor nechce ve světě řešit nic víc ani míň než svou nedospělost, jež mu překáží v naplnění lásky, dělá to poměrně zábavně a epizody ze života v královéhradeckém „podsvětí“ dokážou upoutat. A co na tom, že pasáže týkající se samospásné lásky hlavní postavy k dívce i její dceři jsou poněkud patetické, drsné scény evokují Tarantinovy filmy a některé drogové momentky jsou děravé a nedůvěryhodné. Vždycky můžeme doufat, že příště to bude lepší.