Všechno sice ještě může být tisíckrát jinak, ale dosavadní vývoj pandemie přece jen vyvolává otázku, zda se teď východoevropské země (včetně té naší) se svými mnohonásobně nižšími počty obětí nedokážou aspoň částečně zbavit stigmatu béčkové zóny, jakýchsi nedospělých příbuzných Západu. Jsou ale sféry, kde žádnou změnu očekávat nelze – třeba liberální mainstream českých médií. Pro mnohé z našich komentátorů nejsou světové strany kategorií geografickou, nýbrž morální – pokud vůbec za něco stojíme, pak díky tomu, co je v nás západního. Ale Východ? To je přece čirý Koněv. Takovému Petru Honzejkovi v Hospodářských novinách z toho nutně vyšel paradox: před koronavirem nás bohužel chrání „ozvěny totality“ a komunistické dědictví v podobě „mentality strachu“, která prý na Západě není. Jiří Pehe zase špatně skrýval škodolibost, když počty nakažených poskočily i v Budapešti, zatímco Aktuálně.cz nabídlo titulek „Prosadil u soudu zrušení omezení pohybu. Vracíme se z Maďarska na Západ, říká právník“ – a to ve dnech, kdy na znehybněném Západě umíraly tisíce lidí. Ve východní Evropě zkrátka můžeme mít sebelepší epidemické křivky, ale v postkomunistickém rámování čehokoli nám to není nic platné. Jsme vlastně tak méněcenní, že i míň umíráme.