Homo digitalis

Sborník Kyber a eko. Digitální ­technologie v en­­vironmentálních souvislostech otvírá ně­mecký neurovědec a psychiatr Manfred Spitzer. Autor bestsellerů Digitální demence (2012, česky 2014) a Kybernemoc! (2015, česky 2017) je znám jako „digitální inkvizitor“ vyzbrojený arzenálem empirických dat. Ve svém příspěvku Smartphonová pandemie varuje před dopady digitálního světa na mládež, které veřejnost a výrobci nových technologií zcela ignorují. Podle autora u nejmladší generace v důsledku neúměrného množství času stráveného ve virtualitě dochází k nezvratným zdravotním problémům s vážnými společenskými důsledky, jako je nezájem o přírodu, osamělost a ztráta empatie, což může vést až k ohrožení demokracie. Jsou ale všechny tyto neduhy skutečně zapříčiněny pouze digitálními technologiemi, nebo za ně může i individualistická ideologie neoliberalismu, přinášející nejistotu, nezdravou soutěživost a všežravý konzumerismus? Není vše součástí jednoho propojeného civilizačního budgetu? Nesporným faktem nicméně je, že dopady digitálního světa na zdraví a společnost už ani nevnímáme, protože jsme součástí proměny v kyberbytosti.

V eseji Demokracie a názory v éře postkatechistických většin filosof Václav Bělohradský poukazuje na rozpad tradiční politické kultury, hegemonie politických elit a vědních expertů. Jeho ústředním vláknem jsou důsledky manifestů­-katechismů, které se v historii snažily o definici nové politické doktríny. Doba postkatechistická naopak vytěsňuje velké systémy a aktivuje pluralitu názorů. „Třetí masová společnost“ tak nastolila anarchickou rovnost mezi aktéry komunikace, v níž se stírá rozdíl mezi centrem a periferií, z čehož mají vládnoucí elity odedávna obavu. Demokratizace šíření informací však provází i jejich devalvace. S tím se dá souhlasit, i když současná regrese nacionalismu a napadání demokracie autoritářskými politiky ukazuje, že vládnoucí oligarchie si je odhalení simulace moci vědoma a snaží se tento proces zvrátit za podpory dezinformační propagandy, šmírování, omezování internetu či přiživováním strachu z menšin. Síť lze využít jako kanál pro rychlou mobilizaci aktivistů, ale i jako stoku plnou hoaxů a fake news. Svět se tak propadá do „informační slepoty“, kde fakticita pozbyla svého významu a převažují emoce.

Technooptimismus i technopesimismus

Etický hacker Martin Leskovjan se zaměřil na vliv kryptotechnologií na politiku a jejich environmentální dopady. Jako jeden ze zakladatelů projektu Paralelní Polis je stoupencem kryptografie, tedy oblasti šifrované komunikace za pomoci revoluční technologie blockchain. Upozorňuje však, že internet je i místem státního dohledu a sběru osobních dat pro marketingové účely. Používáním kryptoměn, jako je Bitcoin, pomáhají podle něj uživatelé provádět finanční transakce bez regulace bank či státu. Jako základní potřebu vnímá tedy zachování internetu v podobě svobodné decentralizované platformy.

Jenže právě Bitcoin, který měl zpočátku velký potenciál v boji s globálním kapitálem, se postupem času stal spekulativní komoditou a ztratil svůj transformační potenciál. Šifrování informací je předmětem komerčního trhu v podobě SSL certifikátů a VPN serverů a to, co mělo původně sloužit bezplatně všem, slouží ekonomicky zas jen některým. Jako by osudem téměř každé subverze bylo rozplynout se v labyrintu kapitálu. Boj o internet coby decentralizovanou svobodnou zónu tak zdaleka nekončí.

Kreativní esej pastevce a básníka Jeremiá­še Havrany Vize pastevecké budoucnosti! je veskrze technopesimistický a nabádá až k nové formě luddismu, namířené proti digitálním technologiím. Jde o opozici k tezím Martina Leskovjana, i když oba vycházejí z postanarchistických pozic. Havrana ukazuje negativní dopady digitalizace na pastevectví, jež je dnes pod dohledem dronů, satelitních GPS signálů a mechanických hlídacích psů. Pokouší se s notnou dávkou sebeironie predikovat budoucnost až do roku 3666, kdy bude náš svět zkoumán jinou civilizací, jež se bude podivovat, proč lidstvo spáchalo sebevraždu. S autorem lze polemizovat argumentem, že pokud je člověk součástí přírody, tak i jeho výtvory v podobě kybersvěta jsou jejím neorganickým rozhraním. Toto poznání by však nemělo ústit v nekritický technooptimis­mus, ale spíše v uznání rozostřenosti hranic mezi přírodním a umělým teritoriem. Proto bude nutné technologie využívat do budoucna úsporně, eticky a s minimalizací ekologických dopadů.

Transkulturní komunikace

Esej Digitální domovy a města od Jany Karlové se zabývá vztahem digitálních médií a fyzického prostoru. Domovy se stávají hybridními a nemusejí se vztahovat k žádné konkrétní geografické lokalitě. K tomu přispěla masová migrace, postkolonialismus a virtuální prostředí internetu, kde člověk může být součástí několika paralelních identit. Fenomén národa nabývá transnacionálních souvislostí a nahrazují ho kolektivní identity „na dálku“. Autorka však poukazuje na nutnost vyvážení obou sfér – fyzické i virtuální. K tomu směřuje i koncept transkulturní komunikace, zaměřený na jedinečnou životní zkušenost jednotlivce, při snaze odhlédnout od konstruktu kolektivní identity.

Blízkost se vzdaluje a dálka se přibližuje, což je geneze započatá stvořením globálně propojené sítě – internetu. Od té doby se svět zásadně změnil, ale paradoxně díky levnému turismu zatím nedošlo k poklesu mobility fyzických těl na úkor ukotvení života v matrixu. I když pandemie koronaviru dokázala, že internet lze dobře využít coby účinný nástroj pro komunikaci, studium či home office. Společným domovem by tedy měla ideálně být celá planeta, a ne jen úzký okruh vymezený pokrevními vztahy, kulturou či geopolitickými hranicemi.

Odpojení lidé

Antropologové Martin Soukup a Jan D. Bláha dlouhodobě provádějí terénní výzkumy v Papui Nové Guineji. Jejich příspěvek Od tužky k mobilu ukazuje, že tamní domorodci dávno nežijí v době kamenné. Mobilní telefony dorazily i mezi Papuánce, ale protože jsou zatím poměrně drahé, staly se statkovým artefaktem. Výzkum mezi mladými Papuánci z vesnice Yawan byl zaměřen na to, jaké předměty považují za užitečné. Vedle letadla to jsou i propisky, notebooky, auta a primárně mobilní telefony, které Papuánci používají podobně jako lidé kdekoli jinde na světě – k veřejné reprodukci hudby, focení či hraní her. Pohybují se i na sociálních sítích. Výdobytky globální kultury se tak staly univerzálním artiklem.

Klasická antropologie nebude mít brzy koho zkoumat. Skuteční „kyberprimitivové“ jsou spíš lidé, kteří se od digitálních technologií dobrovolně odpojili, než příslušníci nativních etnik. „Urozený divoch“ je v současnosti spíše chiméra vyvolaná touhou po exotice než obraz skutečných lidí z masa a kostí. Vypovídá to něco o všeobecné lidské přirozenosti, nebo jde o potvrzení mimetické teorie, podle níž jedna kultura napodobuje druhou?

Člověk se v průběhu dějin proměňuje v hybridní entitu Homo digitalis, rozkročenou mezi biologickým (eko) a technologickým (kyber) světem. Návrat do bájného Edenu vypadá jako neuskutečnitelný mýtus. Určitě je však v moci každého jednotlivce pokusit se změnit své civilizační návyky, aby si mohla planeta trochu vydechnout a my s ní – ať už v běžné realitě či v kyberprostoru.

Autor je publicista.