Každému namluvíte, že je blázen

Polská literatura je poslední roky minimálně v Evropě úspěšná s žánrem literární reportáže. Vy ale patříte k jejím kritikům. Proč? Nikdy jste kolem sebe nezaznamenala námět, kterému by seděl právě reportážní žánr?

Nenazvala bych svůj postoj přímo kritikou, natolik ji neznám ani nemám načtenou, abych se vyjádřila tak jednoznačně. Ale je pravda, že mám raději starší literaturu faktu než tu současnou. Při volbě námětu nepřemýšlím o tom, jestli je vhodnější pro prózu nebo divadelní hru. Zkoumám, jestli si s ním poradím já jako umělkyně se svými schopnostmi. Hledám vhodný jazyk, který by příběh co nejlépe představil čtenáři, ať už je to řeč prozaická, filmová nebo divadelní. Těch úhlů pohledu na jedno téma a přístupů k němu je neomezené množství. A právě ta obtížná nebo nepopsatelná témata poznáme lépe, když se jich chopí prozaik i reportér. Každý autor to samozřejmě udělá jinak, podle vlastního uvážení. Lze vůbec definovat něco jako reportážní námět?

Před pěti lety jste debutovala s bildungsromanem Případ Alice. Kniha byla nominována na prestižní Conradovu cenu. Jak ji dnes hodnotíte?

Většinou se ke svým starším textům nevracím. Okamžitě bych je chtěla měnit a opravovat, ale o to přece nejde. Zachycují způsob mého myšlení v konkrétním čase a místě; vím, že kdybych psala Případ Alice dnes, vznikla by jiná kniha. Výchozí situace je neopakovatelná. Ale z osobního hlediska je pro mě ten román velmi důležitý. Především je to debut, tedy splnění snu, který jsem měla od dětství, začátek mé spisovatelské cesty. Také jsem tu objevila témata, jimž se ve svých knihách věnuji, ačkoli už šířeji a hlouběji. Ať už je to nemoc, emancipace nebo ovládání vlastního těla. A v obecnější rovině dekonstrukce našich představ o světě a hranic mezi skutečností a fantazií.

Jak vlastně píšete: denně a pravidelně? Čtete a opravujete po sobě hodně?

Protože pracuji na plný úvazek, je moje psaní závislé na počtu hodin, které strávím v lékárně. Snažím se psát každý den, bez ohledu na svátky nebo víkendy. Bohužel jsem workoholik a nedokážu odpočívat – když nepíšu, tak stejně nejčastěji přemýšlím o psaní. Na druhou stranu mám svoji disciplinovanost vlastně ráda, díky ní umím využít čas. Několik měsíců jsem musela spojovat práci, psaní rozhlasové hry a zkoušky v divadle. Myslím, že se mi to podařilo zvládnout právě proto, že plánovat jsem se naučila už při studiu. Píšu poměrně pomalu, hodně času věnuji ověřování různých faktů, přemýšlím o jazyce. Ráda si sedám k počítači už v okamžiku, kdy mám v hlavě usazený příběh. Pak mnohokrát čtu hotový text i nahlas, abych zjistila, jak rytmus z papíru funguje jako vyprávění. Tahle fáze trvá dlouho, ale naštěstí už řadu let spolupracuji s redaktorem Filipem Modrzejewským, který zná moje rituály a ví, kdy už jsou opravy spíše kompulzivní než efektivní.

Využíváte autorské rezidence?

Pro mě je to skvělá příležitost, jak se soustředit jen na psaní. Na rezidenci jsem byla dvakrát, poprvé v rámci Visegrádského programu, to jsem pracovala na povídkové sbírce. Při té příležitosti jsem také poznala zajímavé spisovatele z jiných zemí – Miloše Doležala nebo Slováka Michala Talla, s nímž se dodnes přátelím. Byli jsme spolu na festivalu Novotvar v Bratislavě v roce 2017. Loni jsem byla pozvána na výměnu spisovatelů mezi městy literatury UNESCO – Krakovem a Quebecem. Strávila jsem listopad v Kanadě a je to pro mě jeden z nejdůležitějších zážitků. Za prvé už samotná cesta na druhý konec světa – díky ní jsem se o sobě dozvěděla spoustu věcí a také získala odstup od problémů v Polsku. A za druhé jsem poznala jiné lidi se zcela odlišným pohledem na svět, musela jsem opustit svou komfortní zónu. Právě v Quebecu jsem pracovala na dramatickém textu Kolik je tu hvězd!, který se dostal do finále Scenáristické ceny Gdyně.

Ve vaší druhé knize Bura a šílenství se píše: „Každému můžete namluvit, že je blázen, každému můžete namluvit, že je normální, stačí jen vhodné podmínky a dobře zvolená slova.“ Mohla byste to rozvést?

K hlavní hrdince Buře se rodina chová jako k nemocné – nepřijímá její vnímání světa. Je to román o tenké hranici mezi skutečností a představeným světem, o tom pásu země nikoho mimo naše vědomí. Hrdinka vypráví svůj příběh a snaží se vyrovnat s traumatem, zahojit rány a nalézt vlastní místo v rodině, společnosti, mezi lidmi – a vydobýt si ho třeba i násilím.

Je vidět, že vás lákají psychologická témata. V povídkové sbírce Pulci a krtiny se soustředíte na to nejhorší v člověku a na moment, kdy děti ztrácejí svou nevinnost. Jak jste se k tomuto tématu dostala? Odkud nejčastěji čerpáte náměty?

Zajímají mě hraniční situace, změny – ta chvíle těsně předtím nebo těsně potom. To spojuje všechny povídky ve sbírce. Vědomě jsem zvolila perspektivu dítěte, která je zcela odlišná od pohledu dospělého. Zároveň každý z nás byl kdysi dítětem. Jak tohle zmizelé chápání světa zachytit? Dětské oči jsou taková lupa, zvýrazňují věci, kterých si ve svém zrychleném světě nevšímáme. Ať už je to příroda, objevitelství nebo tělesnost – všechno se děje poprvé a je zajímavé. A náměty čerpám ze svého okolí, jsem citlivá na podněty zvenčí a také se je snažím vnímat.

Váš poslední román Sorge [přeložený úryvek najdete v příloze] uvedli v deníku Gazeta Wyborcza slovy, že jste ve svém psaní věrná jednomu tématu, a to ženské krizi. Souhlasíte s tímto názorem? A případně proč je pro vás přitažlivé?

Spíše mi jde o ten okamžik před krizí a po ní. Nezajímají mě velké, dramatické události, ale spíš každodenní, malé rány a jizvy, které krize zanechává za sebou. V románu Sorge se spojují osudy tří žen, které jsou zcela odlišné – věkem, motivací i životní situací –, ale něco je proti jejich vůli postavilo vedle sebe. Popisuji stopy, které ono „cosi“ zanechalo na rodinných vztazích, paměti, vnímání vlastního těla. Každá z těch žen má vlastní jazyk. V románu pak ta nesourodá vyprávění splývají do jednoho. Je jako popraskané zrcadlo, které ne­ukazuje vždycky odraz, který by se nám líbil.

Vystudovala jste farmacii, teď se zaměřujte na grafiku, píšete romány. Vypadá to, že jste buď renesanční člověk, nebo se hodně hledáte.

Zkoušela jsem chvíli pokračovat v doktorandském studiu farmacie, ale nakonec jsem si vědeckou dráhu nezvolila. Grafiku na krakovské Fakultě umění v ateliéru ilustrace jsem studovala proto, že mě vždycky zajímalo, jak se v umění doplňuje vizuální a literární vrstva. Také jsem rok studovala scenáristiku na Varšavské filmové škole, ve Studiu Munka jsem potom spolupracovala s režiséry při přípravě jejich debutů. Zajímá mě hodně věcí a snažím se využít všechny možnosti, které se mi otevřou. Ale v současné době se nejvíc věnuji dramatu, loni se hrál můj debut a divadlo je pro mě teď prostor, který je v propojení slova a obrazu nejinspirativnější.

Kvůli situaci s koronavirem byly mimo jiné zrušeny také různé festivaly, čtení a další kulturní akce. V Česku divadelníci vyzývali lidi, aby nevraceli vstupenky, a podpořili tak divadlo. Jak to vypadá v Polsku? Je pro vás současná situace jako pro spisovatelku existenčně složitá?

Situace v Polsku je podobná, vlna solidarity a podpory je silná. Pro mě je spíše těžké psát v nucené karanténě. Vyrostla jsem na vesnici a každý volný víkend jsem tam trávila, pomáhala jsem matce s hospodářstvím. Teď to mohu všechno sledovat jen z dálky. Stýská se mi po přírodě a klidu. Zároveň stále pracuji v lékárně, kde je teď práce náročnější než dříve. Snažím se s tím vyrovnat, vnímat to spíš pozitivně, nepropadat panice, vrátila jsem se třeba k malování, na které jsem už neměla čas. Snažím se netrápit tím, že udělám méně. A podporovat své blízké. Stejně jako mnoho jiných lidí bojuji s pocitem, že návrat k normálu bude dlouhý, pokud bude vůbec možný. Přemýšlím o tom, jak to všechno ovlivní mě i společnost. Třeba právě sledujeme zrod traumatu, které bude pro naši generaci zásadní.

Z polštiny přeložila Lucie Zakopalová.