Zapomenutý slovanský národ u Baltu byl vždycky tak trochu podezřelý. O to silnější je jeho literární hlas. Z této oblasti pochází Günter Grass, Dorota Masłowska nebo Martyna Bunda, které letos vyjde česky už druhý román.
V polské beletrii posledních let vynikají do velké míry autorky a většina z nich se aktivně zapojuje do veřejných společensko-politických debat. Nejde pouze o čerstvou držitelku Nobelovy ceny Olgu Tokarczuk, která se netají svým liberálním politickým světonázorem a bojem za práva žen, ani o generaci mladší Dorotu Masłowskou, která se „považuje za Evropanku“ a svým debutem Červená a bílá (2002, česky 2004) začala úspěšně bořit mýty o kánonech polskosti. Mám na mysli i autorky méně známé. Genderovou aktivistku Sylwii Chutnik, reportérku žijící v Albánii Małgorzatu Rejmer, básnířku a scenáristku Bronku Nowickou, filosoficky zaměřenou Magdalenu Tulli či romanopiskyni Joannu Bator.
Varšavská novinářka a kašubská rodačka Martyna Bunda (nar. 1975) mezi ně svým angažovaným zájmem o společenská a historická témata krásně zapadá. Novinařinou se živí od osmnácti let, což se u ní ukázalo být tou nejdůležitější praxí. V jejím případě to znamená stovky navštívených polských domácností a stovky hodin rozhovorů s lidmi v těžkých, ba mnohdy vyhrocených životních situacích. Přestože autorka vystudovala hudební konzervatoř (obor kytara) a poté obor veřejná politika na Varšavské univerzitě, kromě psaní knih dodnes působí jako reportérka polského týdeníku Polityka.
Věčně podezřelí Kašubové
Její knižní debut Bezcitnost (2017, česky 2019; originální název Nieczułość může znamenat také necitelnost a v přeneseném významu i otupělost – pozn. BK) získal v roce 2018 literární ocenění Gryfia a nominován byl i na ceny Nike či Gdynia. Spisovatelka také dvakrát figurovala v nominaci na cenu Grand Press za své reportážní texty.
Bezcitnost by mohla být některými čtenáři či kritiky vnímána jako takzvaná ženská literatura (do níž byla ve svých autorských počátcích řazena třeba i Olga Tokarczuk) – kniha pojednává o životě stárnoucí Rozely a jejích tří dcer – Gerty, Trudy a Ildy. Sama autorka k tomuto tématu možná nevědomky inklinuje proto, že se narodila v Mezinárodním roce ženy (podle OSN) na Mezinárodní den žen, tedy 8. března, a ještě k tomu za osm minut osm. Stejně jako její literární hrdinky však vyrůstala v Kašubsku – v dávnověkém regionu, který historicky stál na pomezí polského a německého národa (v současné době jde o cíp země jihovýchodně od Trojměstí Gdyně–Gdaňsk–Sopoty, ve východní části Západního Pomoří). Je malý zázrak, že jeho obyvatelé, kteří zde žijí odnepaměti, nepodlehli během dějinného vývoje germanizaci ani celistvé polonizaci.
Kašubové mluví speciálním jazykem, podobným polštině a vymřelé polabštině. Aby tento minoritní jazyk nezanikl, byl na Gdaňské univerzitě před několika lety založen obor kašubské etnofilologie. Ze slavných osobností, které vyrůstaly v Kašubsku, jmenujme například spisovatele Güntera Grasse či již zmiňovanou Dorotu Masłowskou. A připojme k nim ještě známého polského politika Donalda Tuska, 2. předsedu Evropské rady. Ten v rozhovoru pro izraelský deník Ha’arec popsal postavení kašubské menšiny jako skupiny obyvatel, která byla prakticky neustále „podezřelá“. Za druhé světové války byla kašubská elita systematicky likvidována, ale také násilím začleňována do řad wehrmachtu. Rudoarmějci mezi Němci a Kašuby nerozlišovali. A pro komunistickou vládu byli Kašubové také nepohodlní. Dnes jsou vnímáni polským státem jako etnická skupina polského národa. V roce 2002 se při sčítání lidu přihlásilo ke kašubské národnosti pouhých 5 100 obyvatel, přestože počet etnických Kašubů se odhaduje na půl milionu. Průzkum provedený v letech 1986–1989 zjistil, že v Kašubsku bydlí 368 000 Kašubů a 119 000 Polokašubů.
Citlivost vyrůstající z bezcitnosti
Sama autorka o tomto přímořském zalesněném regionu plném malebných jezer hovoří rozporuplně. Jako mladá reportérka považovala jeho obyvatele za chladné, uzavřené, až odtažité. Nyní však tvrdí, že vlastnost, již dříve vnímala negativně, dodatečně oceňuje. „Pamatuji si, že devadesátá léta byla jakýmsi odfolklorizováním Kašubska. Pamatuji si na první kursy kašubštiny – moje máma se na ně zapsala. Pro hledání dvojí identity to byla přátelská doba a pro mě osobně byla velmi důležitá. Dekonstruovaly se tehdy národní mýty, které jsme potom, bohužel, narychlo poskládali znovu. Nechuť ke Kašubům? Tu si vybavuji z trochu dřívější doby. Můj spolužák na základní škole v raných osmdesátých letech mluvil pouze kašubsky. Skončil ve zvláštní škole, a to nejspíš z různých důvodů, ale já jsem přesvědčena, že to bylo proto, že neuměl pořádně polsky,“ říká v rozhovoru pro Magazyn Kaszubski.
Svůj knižní debut věnovala Martyna Bunda „mámě, sestře, dcerám, našim babičkám, tetičkám a přítelkyním“. Je to příběh z bitev a front, ale také z domovů, v nichž bylo pokaždé nutné někoho nakrmit, vyprat mu, obléknout ho či vyléčit. Zahrnout ho citem. „Ta kniha je o rozvíjení citlivosti z bezcitnosti, o utváření emocí, pocitů a života jako takového, protože právě život do velké míry tvoří emoce a pocity, pokud tomu tak není docela,“ tvrdí autorka v rozhovoru pro portál Onet. Spíše než o ženskou literaturu jde tedy o čtení syrové, nesnivé, nemagické, místy drsné, ale v mnoha ohledech zároveň humorné, pravdivé a namnoze lidské. Román zachycuje především střet starých vesnických pořádků s městským světem a hrůzné výjevy z druhé světové války jsou konfrontovány s poválečnou dobou v podobě nového lidového Polska.
Modré kočky a kašubský řád
Zatímco v Bezcitnosti autorka popisuje příběhy žen, které žijí ve fungujícím pořádku (ať už s ním souznějí či naopak), v další knize Kot niebieski (Modrá kočka, 2019; viz ukázku v příloze) pátrá po tom, odkud se onen pořádek bere. Opět se vrací do kašubských končin a prostřednictvím dobrodružných dějových linií sleduje dění v karteziánském klášteře i jeho okolí v období od konce 14. století až po sedmdesátá léta 20. století. Kniha poodhaluje skutečné i smyšlené příběhy lidské víry a světského středověkého a novověkého života. Ani jedna epocha nebyla dobou, která by přijímala individuální názory – ty byly naopak tvrdě postihovány. A tak při četbě narazíme na postavy obyčejné, ale také na ty, které se od ostatních výrazně odlišují: na matku Almu, jež byla na sklonku života uvězněna, ale protože získala schopnost levitace a bilokace, mohla prý navzdory věznění léčit nemocné; na podivínku Joannu, dceru kata Mestwina, pohybující se mezi lidským a zvířecím světem; na mnicha s kacířskými myšlenkami Rejnolda Zapperta či na skutečnou postavu básníka, spisovatele, novináře a lékaře Aleksandra Majkowského, který byl nejvýznamnějším kašubským aktivistou před druhou světovou válkou.
Bunda při psaní druhého, čtyřsetstránkového románu vycházela z historických knih Pawła Czaplewského či dalších historických pramenů a také z vlastní zkušenosti – jako dospívající dívka se jednou o letních prázdninách dostala do ženského kláštera, který organizoval „přípravku“ pro nové jeptišky. „Ty ženy se k sobě chovaly nemilosrdně a bezohledně. A když neměly žádnou moc, žily na pokraji zoufalství a šílenství. Pobyt v tom klášteře ve mně na dlouhá léta zanechal pocit, že pokud se chce někdo vydat duchovní cestou, musí tomu obětovat vše, lidskost a citlivost nevyjímaje,“ vzpomíná na tuto zkušenost.
Autorka umně udržuje napětí mezi tím, co je magické a vědecké, biologické a duchovní, racionální a instinktivní. Knihy jsou zde symbolem vědění, ale také nebezpečnou inspirací pro herezi. A modré kočky? Ty se na území Polska dostaly nejspíše koncem 14. století z francouzského pohoří Chartreuse; s lidským světem koexistují, ale zdržují se jen v blízkosti těch, kterým důvěřují. Lidé je totiž v těžkých dobách příliš nešetřili: kočky byly loveny pro krásnou hebkou srst a během válek se i jedly. Možná právě proto jsou čím dál vzácnější – poslední modrá kočka byla nalezena v prokowském křoví v roce 2015.
V rozhovoru pro Magazyn Kaszubski Martyna Bunda shrnuje: Modrá kočka je román vypovídající o hledání duchovna, o niterné lidské potřebě transcendence. „Je však také výzvou či pobídnutím, abychom opustili veškerou klasifikaci. Omylem naší doby je umělé dělení – na ducha a matérii, na tělo a duši (…). Takové myšlení ovlivnil Descartes. Myslím, že další epochy, které přijdou po té naší, tuhle klasifikaci zruší, protože není pravdivá.“
Autorka je překladatelka.