Krátká přestřelka

Je to tak těžké uvěřit, že máma nikdy nebyla, je to tak těžké?

Najednou ke mně někdo přistoupí. Ze strany, ne moc blízko. Nemá tvář.

Jste to vy? slyším mužský hlas.

Přemýšlím, jsem to i já.

Dobrý den. Roma Dąbrowska, že? ptá se znovu. Ta básnířka, je to tak…?

Ujišťuje se. To kvůli tomu, že do televize nelezu a fotky na internetu mě dělají menší a tlustší.

Hned jsem vás poznal, říká. Jste taková fotogenická.

Hlas zvýšený trémou zní svěže. Musím zvednout hlavu, vystrčím bradu, přimhouřím oči.

Zajda, co z toho, nepůjdu s ním. Ani jednou. Takové pískle, ani pěkné, ani ošklivé, takové bůhvíjaké. Ta dnešní mládež je nijaká, škoda, že mezi ni nepatřím.

Já a ten mladý člověk. Mezi námi stojí hromada odhrnutého sněhu, vodnatého a špinavého. Zima přišla před týdnem. Prudká chumelenice, pak pomalá obleva.

Můžu napsat? začne znovu. Jen pár slov. Dovolíte mi to, že? Napíšu, prosí. Vždycky jsem vám chtěl napsat.

Hošánku, nech mě na pokoji, odseknu. Zamávám rukama, jako bych odháněla vosu.

On ještě něco říká, nafukuje se, rudne, bledne a znovu rudne.

Pozoruju ho. Neposlouchám, ale jsem stále zvědavější, jak voní. V prohlubině mezi dolní čelistí a krkem. Jak je cítit pod ztvrdlou bradavkou. Na pupíku. Když tam položím ruku. V napjatém stehenním svalu pod obrysem zadečku, určitě malého a tvrdého jak zelená višeň. Jakou má pro mě vůni, ten on?

Už mlčí, nespouští ze mě oči.

Přijíždí autobus, přemýšlím, jestli mu mám dát číslo.

Na poslední chvíli se vecpu dovnitř. Dveře se zavřou. Vidím ho. Zůstal na zastávce. Chvíli běží, mává rukou, mizí z očí. Milostná banalitka.

Někdo mě vytáhne ze schodů, přenechává mi místo.

Nezdvořile odmítnu, vypláznu jazyk, otřesu se. Namáhavě se chytnu držadla. Tlumená bolest ve spáncích, sucho v krku. Supím, jako bych chlemtala vlastní krev. Rychle a zuřivě.

Visím na držadle vedle zamilovaného páru. Vypadají jako novomanželé. Už jsou sami sebou trochu unavení, ale pořád ještě omámení. Zírám na ně. Možná proto ve mně uvnitř něco narůstá. Jako novotvar.

Vystoupí na další zastávce. Dobře, ó jak mi to udělalo dobře.

Potřebuju zjistit, kam jedu. Kudy. Proč. Proč, sakra, a odkud přesně. Nic nevidím. Sněhové vločky se lepí na okno, ztrácejí barvu, splývají se špínou.

Vystoupím.

Mladý sameček. On tam na mě stále čeká, přešlapuje na místě. Proč jsem si tím tak jistá? Každý chce být umělcem, a když ne, tak aspoň být s umělkyní. Dokonce zvažuju, jestli se nevrátím. Zatáhnu ho k sobě a naposledy se napumpuju životem, láskou, krátkou věčností pro dva, ne, ale možná… ne.

Vejdu do metra. Sestupuju pod zem, na jezdících schodech ztratím rovnováhu. Několik vteřin s odvrácenou hlavou. Zvládnu to.

Konečně ve vagonu.

Posaďte se.

Radostně mlaská – velký, plešatý, s šedivým culíkem, určitě před smrtí nahání dobré skutky, jen to mu zůstalo po dávných lovech.

Otočím se stranou.

Posaďte se, opakuje. Posaďte se!

Posadím. A co ještě? Dám pac? Sedni! Směje se smutně a lačně.

Spíš by mě potěšilo, kdybys mi, dědku, ukázal prostředníček, a ne mě pouštěl sednout! zaječím.

Mě z toho klepne, mumlá sténavě.

Klesne na sedadlo. Je mi ho líto. Zničehonic, ale jen na chvilku.

Přesunu se na druhý konec vagonu, jako malá. Z toho se asi nedá vyrůst.

Někde ve mně se píše věta: „Sejmeš mě, nebo otisky prstů?“ Možná přežije do básně. Sjíždím se bílými prášky na zlepšení paměti. Žluté také polykám, abych si nepamatovala staré vzpomínky, ale nic nevymazávají, jsou slabé i v zakázané, trojité dávce. Stále vidím děravou botu, ručičky panenek, kondom, opálená prkna, led, omšelou vyzdívku studny, vysekanou díru v ledu; jsou všude kolem.

Tak to nemělo být, už od narození. Chtěla jsem to jinak, vždycky to je „tak to nemělo být“. Všechno nanic. Ničí.

Silná bolest mezi lopatkami. Odpočinout si, vydechnout.

Sednu si na volné místo. Jednu nohu schovám za druhou, jsem si tak jistější.

Metro vyjede a jede. Přes nějaké divné šikmé plochy, na kterých je mi dobře, kde bych se zdržela i déle, ukolébala, ale s každým dechem se mi uvnitř něco uvolňuje, jako bych měla kostru z proutků. Za chvíli se mi rozletí žebra. A bude.

Najednou světla nové stanice. Trhnutí. Pak hlučná jízda na kočičích hlavách za soumraku. Úzký rozchod. Peron. Varšava nad hlavou. Hlasy jak průzor do města.

Někdo objímá umělý vánoční stromeček. Labrador se dívá na nevidomou. Mater Dolorosa se mi hrabe mezi botami, zvedne dudlík, čistí ho v ústech, ocucá ho, s mlasknutím vytáhne a vloží dítěti do pusinky.

Já a Zuzanka. Když jsme o sebe zavadily očima, bylo to jako pohled do zrcadla, rychlý, úkradkem, jakoby náhodný, ale přitom úmysl­ný, pokaždé okořeněný špetkou nespokojenosti. Bezmoci.

Tatáž baculatá těla, zpestřená zrzavými pihami jako vejce vodního ptactva. Zrzavá ofina nad čelem téměř hoří. Oči hezky posazené, levé lehce šilhá. Vykrojená andělská ústa, plná, naducaná, vždy ve tvaru půlměsíce, jakoby rozhněvaná.

Vypadaly jsme jako matrjošky z jedné sady. Já větší, ona menší. Rozmnožená podoba získávala na síle, když nás někdo viděl pohromadě. Stejné tření ucha při přemýšlení. Pohled úkosem. Odkašlání jako dodání odvahy. A ta chůze, totožné opakování velkých a malých kroků, šoupání nohou. Dost.

Chytnu se svého odrazu v okně. Vypadám jako lasička bez dámy. Zvednu se a přesednu si do druhé řady.

Země hučí, měním vagony a směry. Lidí přibývá, každý čučí do svého mobilu, stanice rychle a ostře končí.

Konec.

Vyjdu do města.

Kde to jsem? Kde já to, u všech čertů, jsem?

Že se na to vůbec čerta ptám. Nic nepoznávám. Všude hnusně, všude tma. Domy, lidé, auta – nic mě tu nedrží.

Udělám několik kroků, bolest pod kolenem. Vynakládám zbytek sil, jsem vyčerpaná.

O kus dál stojí svatý Mikuláš. Zírá na mě, ačkoli určitě na první pohled vidí, že jsem nebyla hodná a dárek nedostanu.

Vousy se mu odlepují, vylézá mu panděro. Čepice a červený kabátek mu padnou, protože je to mužský dobytek: zavalitý, zarostlý, kadeřavý, zachmuřený, pod čepicí s bambulí má rohy, to je jasné.

Stále se dívá jakoby na mě, ale také někam stranou, směrem k autu pomalovanému zlatými vánočními stromečky, ze kterého se štědrým proudem valí polská koleda, silně omaštěná zvonečky.

Udělá několik kroků. Přiblížil se.

Couvám a on cítí, že bez rákosky ke mně raději nemá chodit.

Stojí s rozkročenýma nohama a nos se mu leskne od jinovatky na smrčcích.

Co je? volá.

Co by mělo být? ucedím. Nic. Pro tebe nic.

On se na mě dívá s takovým dojetím, jako by se díval na Zachraňte Willyho!.

Zuzčin oblíbený film. Vždycky se na něj dívala beze zvuku.

Nic. Nic, opakuju.

Jak nic? naléhá. Vždyť to vidím. Come on, ženská.

Škrábe se za uchem, urovnává si čepici, usmívá se.

A jak? vyptává se. Oukej?

Nech mě být.

Zašklebím se, ale on si z toho nic nedělá. Blíží se a funí.

Dobře, dobře. Mikuláše neošulíš, říká, me­sidž zní, odprejskni.

A už se na jeho ksicht plíží výsměšný škleb.

Co jako? Co?! Co?! křičím najednou potichu.

Co? Nic, bručí ten svatý. Oběma rukama si nacpe panděro do kalhot, pak našpulí pusu a posílá mi vlhké polibky.

Nekrofile jeden, syčím. Nekrofile!

Vidím rudě, ale vleču pryč ztrouchnivělé nohy.

Večer se vrátím k psaní. Sekám slova jako dříví do kamen. Nemůžu přestat.

(…)

Když se poprvé ve dvanácti letech vrátila z Tokia, byla slavná a svůj byt nepoznávala.

Nic jsme nezměnili, žádnou věc jsme nepřesunuli, nic jsme nedali pryč ani nic nepřibylo, ale ona se s unavenou zvědavostí nejistě procházela po pokojích.

Kde je můj pokoj, zeptala se.

Zuzanka. Moje jediné dítě.

Tamtudy a pak vlevo, odpověděl Mateusz, její otec.

Stál pořád na prahu předsíně se slavnostním výrazem. Doprovázel dceru zrakem. Jako sluha.

Umyj si ruce! zvýšila jsem hlas.

Prošla kolem. Beze slova. Dostala se tam, kam chtěla. Zavřela se u sebe.

Mateusz si klekl ke kufrům a vytahoval špinavé prádlo.

Procházela jsem se po pokoji. Kolem stolu. Ležely tam noviny. A pod nimi další a ještě jedny. Ty nahoře byly bez fotky, Mateusz ji vystřihl a dal za sklo příborníku.

Fotografie byla pořízená z ptačí perspektivy z lóže tokijské filharmonie. To je moje pubertální dcera, samá ruka, samá noha, jak chrobák, jen místo kuličky zdvíhá černou hmotu klavíru větší než ona sama. S vypětím všech sil objímá celý nástroj. Vypadá to, že to podivné laskání probíhá bez jakéhokoli zvuku. Působí to, že koncert proběhl v dokonalém tichu, v nadšeném mlčení. Nebýt jednoho detailu.

Fotograf Kódži Fudžimori zachytil pohyb jedné nohy pianistky. V tom mikroskopickém, rozmazaném kousku se skryla jistá netrpělivost, touha utéct, přemíra, falešný akord, ozvěna kakofonie.

Spěšně jsem tu divnou představu vypudila z mysli, protože večeři Zuzanka snědla s chutí, i když mlčky. Její tvář byla dětsky uondaná, ale zároveň starší, příliš napjatá na to, aby se dala nazvat svěží.

Šla si brzy lehnout, ale nespala dobře. Slyšela jsem, jak vstává a krouží mezi koupelnou a dětským pokojem, otevírá dveře na balkon, lednici, lékárničku.

Otočila jsem se na druhý bok. Přitulila jsem se k Mateuszovým zádům. Předstíral, že spí. Dokonale předstíral pravidelný dech spícího člověka. Přerušoval ho čistými pauzami. Bránice jako metronom. Má absolutní sluch. Naše dcera ho zdědila po něm.

Oba dva jsme bděli. Mateusz nad Mateuszem. Já, Roma, nad sebou, Romou. Každý bděl nad sebou samým.

Nespavost naší maličké byla po turné normální. Ta špatná noc měla svoje reprízy, tisíce hodin špatných myšlenek, které se nedaly vymazat spánkem, stovky půlnocí bez noci, desítky dní přehlušených ovacemi na její počest.

Po osmi týdnech se vrátila z turné po Japonsku. Řada koncertů. Město za městem. Nekončící potlesk. Jeden úklon za druhým. Opona. Kulisy. Šatna. Rozhovory. Studený bufet. Hotel za hotelem. Ručník s cizími iniciálami. Černé mýdlo z mořských řas. Bílé noci. Autem na letiště. Duty free. Jet lag.

Domov. Tréma odešla jako odliv odkrývající špinavý břeh: zatrpklost v zápěstí, zvracení před vystoupením, ohlušující klapání lakýrek, když podrážky dobývají ústřední část scény.

V Japonsku ji uctívali. Bez přehánění – tři roky tam byla modlou. Prodávali podkolenky à la Zuza. Skládané sukýnky. Bavlněné kapesníčky s jejím monogramem, podobné těm, které používala k utírání rukou, když se uvelebila před klaviaturou. Bavlněné ponožky s volánky nad kotníky. Všechno šlo na odbyt.

Pořád mám památku z těch let: sponky do vlasů podobné těm, které používala při vystoupení. Vypadají jako kovová párátka. V ozdobném dárkovém balení na orientální podložce. Zabalené do celofánu převázaného bíločervenou stužkou v barvách polské vlajky.

Kopírovali všechno, co si vzala na sebe. Mladé pianistky ji napodobovaly. Česaly se jako ona, aby si mohly odhazovat ofinu. Bezděčným, ostrým pohybem. Někde ho nazvali „kultovním“.

Zuzanna přestala hrát ze dne na den. V den svých osmnáctých narozenin. Dlouho jsem měla dojem, že to rozhodnutí bylo dětinským projevem vzdoru: život je jinde.

Nechala nám dopis: „Odjíždím. Nehledejte mě, pro všechny by to špatně skončilo.“

Poslechli jsme ji. Koneckonců absolutní sluch je specialitou této domácnosti.

Její agentka nás navštívila pouze jednou. Nic nevysvětlovala, neposlouchala nás, jen se bedlivě rozhlížela kolem, jako by hledala záminku, aby se sebrala a utekla.

Snědla kousek rebarborové buchty. Obrátila do sebe kávu a odešla. Předtím nás ještě dlouze a dojemně objímala. Další den nám přestala brát telefon.

Profesoři z akademie se nám také vyhýbali.

Možná to bylo i tak, že to my s Mateuszem jsme se ukryli přede všemi. I sami před sebou. Milovali jsme se stále pomaleji. Ztráceli jsme rytmus a polibky. Vzpomínka na ty noci za mnou pořád běhá jako hloupoučké kůzle a radostně poskakuje.

­-­-­-

Nespím, čekám na další den, který vábí na světlo a pak se jako vždycky drží na straně noci.

Ze Zuzanky vyrostlo zázračné dítě. Koncertovala. To byly intenzivní roky. Krásné roky, zmizely beze stopy.

Mateusz pořád odjížděl. V ložnici jsem zakopávala o jeho kufr. Vzala jsem si kluka, který chtěl jít v otcových šlépějích a stát se odborníkem na kladívko, kovadlinku a třmínek se specializací na šumění v uších, ale skončil jako soudní patolog.

Exhumace zas a znova. Svatá slova. Zájem o zemřelé je u nás věčně živý. Skládal lidské ostatky, ožíral se na těch služebních cestách jako dobytek a pak šukal, co mu padlo pod ruku.

Co si myslíš, ty si tu píšeš básničky, a já mám špinavou práci. Já doluju. Právě včera jsem vyrval ze země dvacet pět pravých stehenních kostí. Z téhle země. Asi to jsou rusácké hnáty. Byly tam nějaké popravy nebo něco takového. Máme ještě salát? Já byl ještě celý zablácený a oni na mě s knězem. Protože tam byl kříž. Takový ten náš, borovicový. A hned orgány v terénu. Sjeli se tam. Ještě jsem je ani nespočítal a už mi herec nad hlavou recituje: „Hluboká rána. Krvácející rána. Neviditelná rána.“ Až jsem si poplakal, protože to byl dobrý herec. Mluvil jasně. No, nedalo se to, nedalo. Bez slzí se to nedalo normálně poslouchat. Páni, kdybys psala takové básně. To bych pochopil. „Rána. Povstalecká rána. Rána jako podzemní řeka. Černá rána.“ Ježíšmarjá, určitě už došla whisky? Dáváš tam moc majonézy a pak povídáš, že mi roste břicho. Tys ji vychlastala, že jo? Kdysi jsme posílali do světa skladatele, teď hrobníky. Klidně ti toho Różewicze zarecituju, aby sis nemyslela, že jsem jen nějaká lopata od mrtvol. Poslechni si nápady člověka, který žije z práce rukou. Posloucháš, nebo se škrábeš v uchu? Posloucháš mě? Konečně. Bude se ti to hodit. Je to dobré a můžeš to použít při psaní. Poslouchej. Začínám. Kdysi, představ si, byla všude etiketa a kartotéka, teď je jen kakofonie. Kakofonie, to je dobrý, ne? Kartotéka a kakofonie.

Můj Mateusz. Pořád v poklusu, roztržitý, lehce nastydlý. Nevypadá zdravě, ale kdo může poučovat lékaře?

Pověz mi, obrátila jsem se na něj, proč tě zajímají jen kosti lidského druhu? Vždyť je to tak ošklivý druh.

Proč se na to ptáš? Vymyslela si otázku. Otázku.

Málo záludnou.

A ty? Už jsi pěkně zkárovaný. Nalijme si čistého vína, žádná medicína neexistuje, opakoval po další vodce a zajíkal se smíchy. Když chce pacient žít, medicína je bezradná. Bezradná. Co se tak díváš? Vím. Opakuju se. To už je takový můj refrén. Mělas to dát dohromady s básníkem, ten by ti recitoval Bachčisaraj za noci. No a co? Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský. Kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác! Dobrý, ne? Co? Řekneš mi něco?

Ptal se zasmušeně, hlava mu padala na pravé rameno. Ještě ji zvedl, slavnostně jako vlajku na stožár a namířil na mě ukazováček, jako by mi vyhrožoval, ale vzápětí s ním přejel po ohryzku.

Podřezávání krku bylo dobré znamení – za chvíli usne. V křesle, oblečený, s přibývajícími nočními můrami, které ho nad ránem vzbudí. Vstane, dojde se vyčůrat, dá si něco z lednice a zbytek noci stráví v manželské posteli.

Za to, že se brodil po pás v hromadných hrobech, se můj muž dočkal zadostiučinění. Našla si ho mladší.

Sice ošklivější než já, ale byla samá zdrobnělinka, samá něžná slůvka, samé nedělní a domácí buchty a koláče. Vždy ochotná, vždy připravená. Zadečkem na Mateuszka, ručičkou na jeho kreditní karty.

Manuela, seznamte se. Exotické jméno, zaražené v starostlivém hemžení. Hospodárná. To je asi to správné slovo. Nevyjadřuje ublíženost ani pohrdání. Opravdu.

Chladný rozumový kalkul odvedl Mateusze z našeho polorozpadlého domku. Dal mu dost síly, aby vydoloval svůj nůž na harakiri, rozměnil ho za čtyři kolíky, kterými vytyčil obdélník země a položil základy domu v Milanówku.

Tam bude Manuela uklízet, péct, zavařovat, čekat na příjezdové cestě, bojovat s věčně se zasekávající bránou, tam bude roztahovat stehna a odebírat požadovaný genetický materiál.

Konec mého manželství proběhl jako v tisícím osmi stém třicátém druhém díle telenovely Manuela.

Narazila jsem na ně náhodou. Ve městě. Můj muž a ona. Šli rychlým, netrpělivým krokem. Rozdováděným od čerstvého muchlování.

Mateusz mě nechal a zapomněl mi o tom říct. Podváděl mě. S mladší. Citová veteš. Taková ta, co nejvíc bolí, ale proč mě to udivuje?

Vrátila jsem se, nalila jsem si a čekala v obýváku.

Mateusz se měl vrátit později, údajně měl hodně práce na pitevně. Byla jsem si jistá, že byl s tou děvkou v hotelu a hrál si na doktůrka.

Ještě že jsem se nalila.

Konečně je tady. Celý udýchaný po schodech. Nahlédne do bytu. Najde mě a vyloví z příšeří. Přijde, ještě v kabátě a políbí mě ze strany na hlavu. Jednou stačilo. Má studené rty. Jako hlaveň u spánku.

Hlaveň u spánku, ještě že jsem se ponořila nejen do sebe, ale i do klišé romantické literatury. Co jiného se dá dělat s neštěstím, než se ho pokusit aspoň trochu zmenšit pomocí kýče.

Viděla jsem vás, uhodila jsem.

Jako by neslyšel. Sedl si na pohovku. Po­­vzdechl si. Uvolnil si límeček.

Viděla jsem vás, zopakovala jsem.

Kde?

Za ruku.

Třel si dlaní manžetu.

Říkala, že jakmile se o našem románku dozvíš, přijdu do její garsonky se dvěma kufry.

To by se ti líbilo. Půjdeš s jednou igelitkou.

Ještě něco? Zasmál se a prohlížel si nehty.

Kdo to je?

Manuela?

Manuela, ježíšmarjá! Manuela. Kdo to je?

No… jako by… Ona je. Ona je pro mě vším. Když už to chceš vědět.

Kdo to je?

Na rozdíl od tebe nikdo.

Kdo?

Odbornice na nekonečné možnosti Excelu. No, jedna účetní u nás v institutu. Ty mi řekneš, že to je banalita.

Banalita ve tvých rukou, to už není banalita, doktore.

Neodpověděl. Seděl se zatvrzelým, umíněným výrazem ve tváři.

Vstal a odešel. Ale jen na balkon.

Zařvala jsem:

Doktore, neopouštěj mě.

Tu noc jsme se líbali ostře, hluboce, do zásoby. Na dlouho to nevydrželo.

­-­-­-

Stará, malá, s čelem vypouklým jak lžička – dívám se na sebe v okně auta.

Cesta je rovná a nevím, kam vede.

Nikde nejsou žádné stromy ani plazivé keře zaprášené mastným prachem. Žádný břečťan ve stržích, žádná vybledlá tráva, ostré píšťalky zraňující ústa. Žádné prolákliny, ze kterých se odpařuje déšť jako obláčky kouře z komínů domů. Nejsou tu prodavači hub u silnice, sběrači borůvek či ostružin, žádné děti počítající auta.

Soumrak je daleko, pořád je den, který nechce skončit. Jeden znásobený den, jiskřivě jasný, který mhouří oči, objímá stehna, odírá paty, nutí ohryzek ke křiku.

Řidič stáhne okýnko. Moje vůně odlétá. Můžu se mýt, vonět parfémy, ale i tak se budu cítit jako ta, která zrovna vyměnila silonky za zdravotní punčocháče proti krevním sraženinám, tanga za pohodlné bombarďáky, vložky za plíny, podpatky za polobotky, zuby za perličky vmáčklé mezi proleženinu a dáseň.

Dřívější hladký ovál je teď pod bradou porostlý hrubým strništěm. Holím se pinzetou. Dotýkám se sama sebe, jako bych se dotýkala mužské tváře.

Kde jsou moje zvědavé, všudypřítomné prsty, už je nevidím. Zůstaly mi dlaně. Tvrdé, těžké, téměř černé, jakoby vyplněné zeminou.

Kdy se to stalo? Nevím. Nepamatuju si tu proměnu, jako by se to stalo ve spánku, ve stavu nevědomé noční můry, ze které se nemůžu probudit.

Už roky se každým gestem od sebe odděluju, mizím rychleji než papilární linie na horkém porcelánu šálku, rychleji než škrábanec na koženém kufříku, když se po něm přejíždí nasliněným prstem.

Obroučky mi sklouzly z nosu, oči se naplnily lepivým mazem. Jsem si jistá, že ústa jsou stále pohyblivá, ale jen na jedné straně. Tak se pamatuju ze zrcadla.

Mluvila jsem na řidiče, ale jako bych mlčela. Bezhlesně, těžko jsem vměstnávala slova mezi jednotlivé doušky vzduchu.

Usměju se na něj.

Můj úsměv neopětoval. Tvář se jen zaleje mlékem. Po chvíli na mě rychle pohlédne. Ten pohled nelze přiřadit ani místu, ani času, ve kterém se nacházíme.

Jsem si jistá, že jsem zůstala neviditelná. V myšlenkách je s tamtou, běhají po trávníku poprášeném sněhem, klouzají se po trávě, po blátě. Nakonec se ona smíchy složí a uvolní ojíněný podbřišek. Nechá ho, aby ji pomalu svlékal, půvabně a s obdivem, a po chvíli už rychle, chtivě, bez ohledu na mráz a kolemjdoucí.

Tuhle historku jsem z něj vytáhla.

Za jeho nepřítomnost může tamta ženská. Ale on tu stále je. Začíná vyprávět o mrtvém úhlu, který není vidět v žádném zrcátku. Kvůli tomu měl bouračku. Sotva ji přežil.

Mužská vůně odolává průvanu. Cítím ho. Dýchám ho jak vzduch. Voní jako muž po umytí semene. Licousy má rovně zastřižené, v obočí piercing, na hlavě kohout z vlasů slepených lakem.

Roztržitý se ospale dívá před sebe. Cesta ho nezajímá; ani žádný zájem nevyžaduje. Připomíná mastný maz. Vězní nás, nese, kam chce, nevětví se, neodbočuje, nezvedá se ani neklesá, nepřekvapuje zlomy podloží ani kameny uprostřed, nezná přejetá zvířata, vyhozené kabelky a plastové lahve.

Otočím hlavu, raději budu pozorovat žilnaté mužské dlaně. Nesvírají volant, spočívají na něm bez citu, zachycené prsty.

Najednou chci poznat sevření jeho prstů, tření jejich bříšek. Nikdy jsem nepsala o mužských tělech. Teď mám chuť psát o síle tohoto zápěstí, o chlupech na rukou, hrubých a hustých.

Dojeli jsme na místo.

Cizí ruce mě vytáhnou z auta.

Už je tu novinář, který se podepisuje iniciá­lami, znám ho. To jemu jsem vyblábolila, že psaní pro mě znamená tnout do živého kmene genealogického stromu. Ráda se dívám, jak létají třísky. Nevadí, že čas od času letí i nějaký ten prst.

Přiběhne chlapec, štíhlý a bledý jako hostie.

Jsem kulturní manažer, představí se. Slečna hlavní hvězda nepřijela, tak jsem vás přesunul na hlavní scénu. To je, co?! Potřese hlavou. Střihneme si foto na fejsáč a instáč.

Obejme mě. To nesnáším.

Takhle, blíž, zafuní. Blíž.

Ponurý uvítací výbor mě zavede do budovy.

Přijde chlapík, který plní povinnosti zástupce správního ředitele. Uctivě pozdraví, podá ruku a pak ji prudce zvedne. Cítím, jak se mi trhá vaz v rameni. Fotky na fejsáč.

Někdo mi svléká kabát. Moje anglická kostka teď visí na ozdobném věšáku. Rukávy převzaly tvar rukou. Visí nafouklé a ničí kašmír a střih kabátu. Jako bych tam visela já sama. Otočená. S obličejem přitisknutým ke zdi.

Malují mě. Stále víc připomínám nohu od ořechového stolu potaženého dýhou.

Po odchodu od zrcadla se dotýkám nového účesu. Vidím, že kůže na zápěstí se drží asi jen díky spleti namodralých žilek podobných mramorové desce.

Nechám se vést. Sejdu po schodech, opatrně, bázlivě, jako bych šlapala na strniště. Tréma mi stéká po ohryzku. Náhle mě přepadne kašel, bublání v krku připomíná smích, hlasitý a smutný. Hmatatelný. Jako kosti dlaně stisknuté příliš silně při pozdravu, když se pak bezbolestně uvolní.

Už jsem v palbě světel. Mám na sobě žlutý svetřík s čtyřlístkovým vzorem. Sladila jsem ho s kalhotami se širokými nohavicemi, které vypadají jako sukně. Fotky na fejsáč. V plátěných střevících jsem vyřízla díry, palce nic netlačí a chůze působí zdánlivě pružně.

Dělám si legraci. Jsem dobře oblečená. To účinně odpuzuje ty, kteří mají potřebu pečovat. Tváří se, že o mě, ale nejčastěji o své vlastní ztvrdlé ego.

Usednu doprostřed scény na židli, a než se stihnu porozhlédnout po vodě, už mi ji podávají.

Dívám se před sebe, vzdálenost stírá detaily.

Kritička velmi dlouze mluví o někom, koho považuje za mě.

Básnířka. Tajná pozorovatelka bytí. Odbornice na anatomii předmětů. Pitvu věcí. Vykopávání bytí. Fouká do popela. Zachycuje úlomky. Skryté obrysy. Nepodstatné detaily. Schované drobnosti. Nesmělé, zahlazené, zapomenuté stopy.

Panebože, co bych dala za nějaký ten fet. Nebo aspoň cígo. Už zapálené, rovnou do pusy.

Vyslechnu si, že moje věta se nebojí mechanismů. Rozeznává způsoby. Nepodstatné souvislosti. Tajemná spříznění. Výstavbu šlachy. Chlad oblázku. Chlupatou nohu pavouka. Nic neopomine. Je pevná jako pryskyřice vyvržená mořem. Osahává stroje. Plazí se bludištěm. Napíná tepny. Rozbíjí pórovatý atom. Hlídá zaniklé světlo. Hraje si s podestýlkou pod ovocem v krabicích. Sleduje čas na plochých břichách dívek. Mšice na pelargonii. Mokré klády při kácení. Zajíce na sněhu v krvavém kabátku. Obrázek se svatou Terezkou pohozený v kostelní lodi. Zahradníkovu zástěru těžkou od popraskaných hniliček. Zmrzlé ucho toulavého voříška. Sleduje zánik cínové mísy. Má pozorovací talent. Chápe princip zániku. Jsem jako vetřelec. Zpocená porodní bába. Anděl strážný. Nevěřící kronikář. Dobře vybavený hodinář. Chlípné sklíčko. Latex na srdce. Ochranné brýle.

Blbost. Vždycky jsem při psaní dbala na obyčejnost. Hnala jsem se za tím, co jsem neměla, ale ostatní to dostávali bez námahy.

Čas na otázky. Přistrčí mi mikrofon, ale trvá to dlouho – jsem tak malá, že jsem ho vždycky hulila vestoje. Fotky na fejsáč.

Mluvím nesouvisle. Tak to mají rádi. Žena, která píše básně, nemůže být normální. Vytvářím legendu a nevzdávám to. Je to jako zářez odsud do dětství.

Proč nemluvíte o svém soukromí? Nechodíte do televize, neposkytujete rozhovory. To je podle vás podstatou života básnířky?

Ale to nevyplývá z mého pohledu na psaní, nýbrž ze zahleděnosti do života.

Otázka od čtenářky:

Jak se potýkáte s realitou v zemi, která není pro staré ženy?

Je mi šedesát devět let. A co má být?

Pak mám vysvětlovat své citové indispozice:

Nepíšete o lásce k národu. Cítím, že mi za chvíli seberou právo vykonávat povolání básnířky.

Někdo chce vědět, jestli jsem opravdu viděla ten padající dům. Ženu, na kterou spadl jasan. Fotky na fejsáč. Most přelomený napůl. Slepá koťata topená ve spěchu v sudu s dešťovou vodou, aby se to stihlo, než se děti vrátí ze školy.

Kníkám potichu a ošklivě. Trápím se sestavováním slov rozměklým hlasem. Neumím mluvit, všechno nahradilo psaní.

Udělám přestávku. Nadechnu se. V tu chvíli mě vyfotografují. Jinak. S bleskem jako horkou vodou do očí.

Když odejdu z divadla, řidič mi pomůže sednout si vedle něj. Zapne pásy, cítím pach cigaret.

Vyjedeme mlčky.

Ruce mi vyčuhují z rukávů, jednou rukou svírám kabelku, druhá spočívá s roztaženými prsty na kabátě, upřeně se na ni dívám – je jako bledá, studená rybka vyhozená na břeh.

Ticho mi pomáhá nechat se unášet fantazií. Jak se pro mě řidič svléká, rychle a netrpělivě. Myslím, že se při těch představách usmívám. Hned se tak chci vidět. Vrtím se, nakláním, hledám ten bod, kde bych se mohla zahlédnout v bočním zrcátku. Už tam jsem, vidím se. Nemám sílu vytáhnout brýle. Ale ten půvabný obrázek znám zpaměti.

Úlisné oči rozbíjí napuchlou tvář. Zkvašená pleť. Hustá síť tenkých zářezů na tvářích, které připomínají poranění ostrým okrajem papíru. Místo vlasů – chmýří. A ten pohled – věčný, hrdý. Beze strachu a pohlaví, bez radosti. Vypadám jako demiurg, který je svědkem zániku světa.

Namáhavě sáhnu do kapsy pro kus chleba, který jsem propašovala z rautu na mou počest.

­-­-­-

Na Silvestra dostanu mejl.

Spadne do spamu mezi přání od novinářů, vedoucích kulturních domů, knihovníků, známých čtenářů.

Mám ráda spam. Raději se prohrabávám ve spamu než ve schránce.

Mejl je krátký. Sotva pár vět, které se mi od prvního slova vrhají do aorty.

„Miluji vás. Kdybych nemiloval vás, zamiloval bych se do smrti.“

Panebože! Kdo to píše?

Hledám. Vymyšlená adresa. Opsaná ze Stepního vlka.

Čtu několik dalších vět.

Už vím. To je on. To je od něho. Chlapeček, mladíček opuštěný na zastávce. „Paní Roma? Básnířka?“

Mám se radovat? Z čeho, ptám se sama sebe. Z čeho? Z koho? Mladý. To souhlasí. Mladý, a už je normálně ošklivý. Ale vždyť teď jsou pro mě všichni mladí krásní. I když jsou škaredí, tak jsou krásní svým mládím.

To je on. Až se mi chce napsat vykřičník: to je on! Ale levné vykřičníky jsou jako palcáty.

Podepsal se „Cyryl“. Cyryl. Pěkné jméno. Má v sobě jakousi metodu.

Šourám se k zrcadlu. Ztěžka dýchám. Svlékám se. Jako před popravčí četou.

Plná rýh. Škrábanců. Lišejů. Prohlubní. Rezavím. Naříkám v šedých stroupcích. Ochablá a nateklá. Zpocená, oslintaná myšlenkami. Prohlížím se. Ani jedna duše v paprsku celého těla.

Co mám s tím hošíkem dělat? Už jsem se sbalila na cestu do hrobu, možná se ještě vybalím, aspoň na chvíli.

Jdu do skříně, vrátím se, znovu jdu a nepamatuju si pro co. Vypelichaná, bezzubá hyena, která má sama sebe za mršinu.

Hladím se. Uspokojuju se.

Spaluju se v rakvi, abych si zvykla, ale možná, že bude ještě potřeba vrátit se na postel, lehnout si na záda a roztáhnout nohy. Kámasútru už bych nedoporučovala. Moje oblíbené polohy už kvůli bolestem v kříži nepřipadají v úvahu. Ačkoli kaplička určitě pořád docela ujde.

 

Z polského originálu Krótka wymiana ognia (W.A.B., Varšava 2018) vybrala a přeložila Jarmila Horáková.