Dominik Bartoš
Příběhy obyčejného znovuzrození
Nakladatelství Petr Štengl 2019, 149 s.
Často z redakční knihovny vytahuji knihy, o které nikdo nemá zájem. Většinou při jejich čtení trpím a nepřestávám se podivovat nad tím, proč někdo chce psát nezajímavé příběhy o nezajímavých životech a proč takové věci vůbec někdo vydává. Někdy se ovšem nulové očekávání vyplatí a kniha překvapí – jako v případě debutu Dominika Bartoše. První dojem byl tragický: autor, který o sobě v medailonu tvrdí, že „literární svět pro něho znamená kýženou oázu“, a příběh o lásce gymnazisty k ženě, která má dítě a je závislá na omamných látkách, vyprávěný celkem suverénním jazykem, ale iritující nesnesitelně stylizovanými promluvami hlavního hrdiny. Když však tento lúzr s náklonností k alkoholu a dlouhým archaizujícím větám začne kouřit heroin z alobalu, účastní se hromadných orgií a zapojí se do dealerského řetězce ve svém městě, začíná fungovat perverzní jazykový kontrapunkt a kniha přinejmenším zaujme. Příběh, který je rámován odvykací kůrou protagonisty, vyčnívá z průměru debutových bildungsromanů právě protiklady. Ačkoli autor nechce ve světě řešit nic víc ani míň než svou nedospělost, jež mu překáží v naplnění lásky, dělá to poměrně zábavně a epizody ze života v královéhradeckém „podsvětí“ dokážou upoutat. A co na tom, že pasáže týkající se samospásné lásky hlavní postavy k dívce i její dceři jsou poněkud patetické, drsné scény evokují Tarantinovy filmy a některé drogové momentky jsou děravé a nedůvěryhodné. Vždycky můžeme doufat, že příště to bude lepší.
Karel Kouba
Petr Motýl
To by se mi líbilo
Malvern 2019, 98 s.
Nejnovější básnická sbírka Petra Motýla To by se mi líbilo je projevem jistého typu současné české poezie, které bychom mohli říkat třeba imaginativní biedermeier. Její autor obvykle z vlastní vůle poodchází stranou. Blahosklonně zavírá oči před světem příčin a důsledků, a tak zavírá oči i před tím, co je živé a co žít chce. S narůstajícím steskem nepřístupně vzpomíná na své dětství. Velebně se obrací na katolické svaté. Vůbec zanáší své verše biblickými motivy a parafrázemi, jejichž přítomnost je čistě symbolická. Snad aby nám pověrčivý básník pohrozil a sebe preventivně vykoupil. Vzývá alkohol a místa, kde jej lze nerušeně požívat. Nejčastěji po několika místně situovaných verších – vesměs pražské destinace – utíká do hájemství imaginace, odkud vysílá nejasné, náročné signály. Trousí polovičaté hospodské historky, jejichž aktéry jsou vrcholné osobnosti básnického nebe. Nedělá to proto, aby se o ně podělil, ale aby se pochlubil a následně snobsky odvrátil. Skládá pocty přátelům básníkům, rozhazuje dedikace a pěstuje privátní mytologii, do které ti, milý čtenáři, nic není. Zkrátka jezdí „velmi osobními vlaky“. A ještě to všechno stíhá zařídit tak, aby to vypadalo, že o nic neusiluje, že píše lehce, úsporně, klasicky. Poťouchle se přitom šklebí za jakousi snovou blánou. Úhrnem vzato, patří mezi básníky, kterým by se líbilo, kdyby mohli žít mimo čas, vprostřed společenství vybraných soudruhů, za stabilních, neměnných okolností, pod kuratelou literárního pohledu na věc.
Martin Lukáš
Iulian Ciocan
Srdcová dáma
Přeložil Jiří Našinec
Dybbuk 2020, 150 s.
Značná část postav krátkého románu Srdcová dáma se objeví na scéně vlastně jen proto, aby je vzápětí pohltila jáma. Ta se jednoho dne začne rozevírat před haciendou zkorumpovaného úředníka kišiněvského magistrátu a nedá se zasypat. Úředník pochopí, že trhlina může vbrzku zhltnout celý Kišiněv, možná i celou Moldavskou republiku, a dá se na pokání – ale už je pozdě, jáma roste dál a nezastaví se ani před chruščovkami, soukromou klinikou nebo televizní věží. Podobně jako v Lidech z Kišiněva, povídkové knize Ciocanova vrstevníka Dumitra Cruda, tu v rychlém sledu defilují postavičky se svou strastiplnou obživou, milostnými patáliemi a politickými fantasmagoriemi. Inklinace k Rumunsku či Rusku je ale zas tolik nerozdělují – naopak je spojuje osud země, která je už od devadesátých let vepsí. Souvislost díry s postsovětským rozkrádáním je nejspíš čtenáři jasná, ještě než si s ní Ciocan začne pohrávat: jeden z epizodních hrdinů by o jámě rád napsal román, v němž by ji označil za „mystické klubko nahromaděného zla z přechodného období“, to mu ale v kavárně rozmlouvá jeho kolega, „samozvaný lídr besarabského postmodernismu“. Čtenář jako by se měl rozhodnout, zda přistoupí na satiricko-alegorické čtení – jenže jiné se tu vlastně nenabízí. Je to zkrátka svižné morální dílko a humorné napomenutí spoluobčanům. Skutečně ale přivedl Moldavsko do pozice nejchudší země Evropy nedostatek morálky, anebo to byla spíš nepřízeň geopolitiky? Před ní jsou totiž ctnosti často bezbranné.
Michal Špína
Jan Pelikán, Lubomíra Havlíková, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Miroslav Tejchman, Ondřej Vojtěchovský
Dějiny Srbska
NLN 2019, 680 s.
Druhé vydání Dějin Srbska je rozšířeno o několik roků, které uběhly od vydání prvního. Ty pro Srbsko žádné dramatické zvraty nepřinesly, rozhodně ne v porovnání s devadesátými lety. Stále přítomný je úmysl kolektivu autorů korigovat předsudky spojené s negativním obrazem Srbů jako jediných agresorů balkánských válek (byť sami neváhají podobně stereotypně mluvit o Turcích, jejichž expanze je popisována slovy jako „příval“). Jak je pro edici Dějiny států zvykem, více než dvě třetiny knihy jsou věnovány dějinám novějším, tedy devatenáctému a dvacátému století. V případě Srbska, podobně jako dalších jihoslovanských států, se nicméně ukazují limity „státního“ hlediska. Hranice srbského národního prostoru byly historicky proměnlivé, po většinu sledované doby Srbové vlastní stát neměli a pro velkou část slovanského obyvatelstva Balkánu nebyl prvořadý jazyk či etnicita, ale náboženství. Oproti západní a střední Evropě relativně opožděné národní uvědomění a realita vojenské hranice mezi Evropou a Osmanskou říší vedly ke staletí střetů konkurenčních nacionalismů. Dějiny Srbska ilustrují, jak těžké je najít stabilitu v prostoru diskontinuitních státních forem a pohyblivých hranic historických státních útvarů s národně nevyhraněným obyvatelstvem. To se projevovalo za druhé světové války, v době titovské Jugoslávie i v balkánských válkách devadesátých let.
Matěj Metelec
Vyproštění
(Extraction)
Režie Sam Hargrave, USA 2020, 117 min.
Premiéra v ČR 24. 4. 2020 (Netflix)
Akční film je v posledních dekádách spíše na ústupu a jeho prvky se vplétají do fantastických a superhrdinských blockbusterů. Přesto ale stále vznikají impozantní filmy, které stavějí na akčním spektáklu – fyzických výkonech aktérů, opulentní destrukci, ale i exhibici filmové technologie. Vedle drahých projektů, jako je série Mission: Impossible, vznikají středně nákladné projekty typu (díl od dílu rozmáchlejší) trilogie John Wick nebo skvělého thrilleru Atomic Blonde: Bez lítosti. Film Vyproštění, distribuovaný Netflixem, spadá do této kategorie. Režijní debut kaskadéra Sama Hargravea je produkčně i scenáristicky zaštítěný dvojicí bratrů Russoových, kteří s Hargravem spolupracovali i ve svých superhrdinských filmech z univerza Marvelu. Vyproštění vypráví přímočarý příběh o žoldákovi, který zachraňuje uneseného syna mafiánského bosse v Bangladéši. Dějově je to klasická současná akce s naturalistickými parametry o vnitřně traumatizovaném tvrdém chlapíkovi, který vyvádí nevinného teenagera z pozemského pekla. Scénář funguje nejlépe tam, kde se příliš nesnaží otírat o vážnější společenská témata, která beztak vždycky dopadnou jako karikatura, a slouží prostě jako věšák na akční scény. Mezi nimi vyniká především dvanáctiminutová pasáž koncipovaná jako jeden dlouhý záběr (respektive několik záběrů propojených neviditelnými střihy). Ve výsledku jde o solidní, ale nijak výjimečný akční film, z nějž vyčnívají kaskadérské výkony a náročná filmařská logistika – a možná až příliš výrazně.
Antonín Tesař
Písek ve vzduchu
Online, plato-ostrava.cz, 16. 4. – 15. 5. 2020
Stejně jako většina online výstav vznikajících v reakci na globální pandemii – či jen v jejím kontextu – je i projekt Písek ve vzduchu aktualizován postupně, v pravidelných intervalech. Zatímco ale některé výstavy se s každým dalším týdnem poněkud chaoticky rozrůstají, a kopírují tak nepřehledný vývoj současné situace, kurátoři Edith Jeřábková a Jakub Adamec si jasně stanovili devět umělců a umělkyň, jejichž díla jsou postupně zveřejňována na webových stránkách ostravské galerie PLATO. Celý soubor se navíc stane součástí příští výstavy s názvem Písek ve stroji, která byla shodou náhod již v době před pandemií koncipována jako projekt zabývající se výzvami současného výstavního provozu. A na rozdíl od oněch donekonečna nabobtnávajících online projektů má Písek ve vzduchu nejen jasné časové ohraničení, ale i striktně stanovené kritérium pro výběr vystavujících. Jedná se o aktéry ostravské umělecké scény, které protipandemická opatření zasáhla nejvíce: „umělce na volné noze, s malými pracovními úvazky nebo nedávné absolventy Fakulty umění Ostravské univerzity“. Ani v kontextu online prostoru tak výstava neztrácí své lokální ukotvení a nevzniká jen proto, aby galerie dokázala, že dokáže pohotově zareagovat na vzniklou situaci, ale naopak se včleňuje do většího celku. Tato provázanost ukazuje, že špatné podmínky, v nichž je dnes řada umělců a kulturních pracovníků na volné noze nucena fungovat, nejsou výsledkem výjimečných okolností, ale dlouhodobou realitou způsobenou prekarizací kulturního sektoru.
Natálie Drtinová
Jakub Macek
Husina
Psáno ze streamovaného uvedení 22. 4. 2020 na mall.tv
Divadlo Feste nabídlo sociálně izolovanému publiku, kterému se v bezbřehém bezčasí seriálů zastesklo po hmatatelné bezprostřednosti divadla, své starší představení Husina – alespoň prostřednictvím živého přenosu. Skutečnou hlavní postavou je navzdory tématu Husovy obžaloby před kostnickým koncilem Zikmund Lucemburský, mistr Jan je pouze předmětem inscenované televizní diskuse. Právě elegantní uherský král v podání Ondřeje Jiráčka, jehož ryšavé ponožky diváka upozorňují, že by přes všechnu svou faktickou moc nad světem nerad působil jako nekreativní suchar, vyvolává pravou „husinu“. Emoce potlačuje a pouští ze řetězu dle potřeby, s gustem opakuje vlastní slova – „vedle Husovy hereze budou moje požadavky vypadat neškodně a akceptovatelně, neškodně a akceptovatelně“ a hlavně chce dojít ke konsenzu: „někdy zkrátka musí jeden z kola ven, aby se všichni ostatní dokázali shodnout“. U streamovaných představení, koncertů a diskusí divák setrvává v nepříjemném napětí, kdy selže technika – zbořit čtvrtou stěnu je přece jen těžší, tvoří-li ji místo pomyslné hranice scény blikající poškrábaný monitor. V případě Husiny se ale podařilo využít nezbytné snímání kamerami jako další rozměr inscenace; klaply zcizováky i chat, v němž jeviště brainstormovalo s virtuálním hledištěm nad tím, jak všelijak lze Husa označit, aniž by to vyznělo zbytečně pozitivně. Husina si odbyla premiéru již v roce 2016, ale koronavirová krize inscenaci silně aktualizovala. Ukázalo se totiž, že postup výroby politického PR se jen tak nezmění.
Marta Martinová
Princess Nokia
Everything Is Beautiful / Everything Sucks
2LP, Platoon 2020
Vstanu dřív než ostatní, vytáhnu z mrazáku kuřecí medailonky, a když vidím, že všichni spí, zapnu počítač a otevřu stránku thequietus.com, kde kliknu na rubriku Reviews. Píšu minirecenzi a tohle je jeden ze způsobů, jak to udělat. Jestli čtete hudební články, možná už jste si toho všimli: každý místní publicista má svůj zahraniční zdroj, anebo spíš superego, protože nemluvíme přímo o opisování, ale o přebírání témat a stanovisek. Je to jako v církvi, kde každý velebníček má svého biskupa a ten zase papeže. V kulturním časopise s určitou úrovní se hudba čepuje hned z několika soudků a jedním z nich je právě The Quietus, web, na kterém je vkusná dokonce i reklama seznamky: „Sára (37) chce partnera na vycházky. Sára se chce projít ven.“ Pokud jde o mou recenzi, Princess Nokia (27) je jasná volba. Jakákoli zmínka o americké rapperce s geniálním pseudonymem mě zaujme – samozřejmě kvůli tomu jménu! Při vaření poslouchám její nové dvojalbum s předsevzetím zhodnotit ho vlastními slovy. Zní to jako rap z hračkářství. První polovina má bezstarostnou, naivisticky jazzovou atmosféru, skladby běží jako na klíček. Nejspíš je to chytrá hudba pro dívky. Pro mě je to zklamání. Amatérsky přifouknutý trapový zvuk debutové desky, ve kterém si milovník popkulturních narážek hověl jako na matraci, je pryč. Druhá půlka dvojalba se k němu sice vrací, ale přejímky syrové stylizace sklouzávají k rozvernosti, intimitě a nakonec – k flétničce! Co nám tahle deska říká o současnosti? Vůbec netuším.
Billy Shake jr.