Modrá kočka

Joanna

Bála se tmy. V létě se pokoušela usnout před setměním a pevně doufala, že noc pomine beze snů. Na podzim a v zimě to bylo obtížnější. Za bezsněžných tmavých nocí dělala oheň větší, než bylo v takové nuzné chalupě zapotřebí.

Ohně se také bála. Jako každé ničivé síly. Kočky, kterých žilo v Prokowě spousta, po večerech blaženě uléhaly těsně okolo jejího pasu a krku. Jakmile vnořila dlaně do měkkého kožichu, na svůj strach zapomínala. V myšlenkách se vracela do doby, kdy se ukrývala v jámách po vykopaných stromech. Vyhýbala se tím lidské krutosti a získávala nazpět vnitřní klid.

Strach mizel, pokud vedle ní bylo jiné tělo. Pevné, silné, mohutné a mužské. Dávala mu přednost dokonce před kočkami. Toch byl mezi muži, kteří vedle ní uléhali, nejurostlejší. Byl dobrosrdečný. Měl drsné, avšak pokaždé teplé ruce a silné prsty. Měla ráda jeho dotek. Stejně jako měla ráda dotek jiných mužů. Michala, Tomáše, Jakuba. Marceliho…

Noci se bála a vyhýbala se jí. Výjimku činila pro noční porody. Tkvěla v nich harmonie. Když svět zpomalil a lidé a zvířata spali, nastávalo ticho. Takové, v němž bylo mezi vlnami bolesti výrazněji slyšet zrychlený dech, křik, vzdechy či modlitby a někdy také tichý zpěv. Rychlé pohyby Joanniných rukou, které jako by kdosi s překvapivou přesností vedl. To vše se odehrávalo v oné zvláštní atmosféře, díky níž se dokonce i kočky pohybovaly obezřetněji a plynuleji. Konečně zazněl dětský křik. Pronikavý zvuk doprovázející první rozbřesk deštivého rána.

Těhotná břicha nejraději rodila během úplňku. V takovou noc šlo vše lépe a rychleji.

Stávalo se, že rodičky křičely rozkoší. Ve chvíli, kdy se ženě dítě prodíralo mezi stehny, začínala vzdychat a tělo se jí chvělo. Když to vyděšená Joanna spatřila poprvé, chtěla život rodičky zachraňovat, dokud nepochopila, že zachraňovat nemá koho ani před čím. Děti žen, které křičely rozkoší, byly větší a zdravější.

Častěji však křičely hrůzou. Vyzývaly smrt, hlavně aby už ta příšerná bolest pominula. Mezitím Joanna nahlas počítala a rozdírala si prsty o drsnou hliněnou podlahu, aby to neprožívala s nimi. Aby se nepoddala vlastním vzpomínkám. Když nakonec přikládala dítě k prsu matky, ta už si bolest nepamatovala. Joanna na ni však neuměla zapomenout.

Někdy žena neměla sílu křičet. První, která zemřela v šestinedělí, byla z kartuzského panského statku. Po té smrti u sebe Joanna nechala muže až do svítání.

Marceli, který s ní zůstal, ji držel za obě ruce natolik pevně, jako by je chtěl rozdrtit. Měl na dotek hebké vlasy, jaké nemívají dokonce ani děti. Ráno, ještě v polospánku, si ji k sobě cituplně přitáhl. Takové gesto nedokázala strpět. Vytrhla se ze sevření jeho prstů a rozdrásala mu ruce do krve.

****

Marceli byl v Prokowě nový. To tvrdili místní, přestože jeho otec i děda se v této vsi narodili – v domě s výhledem na jezero, jemuž se kdysi říkalo Malé Houbové a nyní častěji Klášterní. Jeho prababička Elss sem odněkud připutovala. Lidé říkali, že utekla ze Slezska, v dobách, kdy církev posílala na hranici valdenské, bekyně či další svobodomyslné lidi. Co nevidět měla přijít řada na její rodinu. Nebyli to nepřátelé boha. Žili v přirozenosti a bídě, sami mívali kázání a sdělovali lidem pravdu tak, jak ji chápali. Slovo ženy u nich mělo stejnou váhu jako slovo muže. Papež Benedikt XII. se nemohl smířit s tím, že další lidé riskují věčný život tím, že scházejí z jediné správné cesty, a tak jeho zástupce, vratislavský biskup Nanker, využil na svém území inkvizice. V Nise, Svídnici a Vratislavi již hořely hranice. Elssin manžel byl mezi zadrženými. Prababička Elss nečekala, až na ni přijde řada, popadla dvoukolák a utekla s dětmi na sever. Říká se, že přišla už bez něj a v doprovodu dvou dětí – jediných, které z pěti sourozenců přežily. Někdo jim dal najíst. A také práci. Elss se provdala za kováře, kterému porodila ještě šest dětí. Vnitřní jistota, kterou si přinesla z daleka, že slovo ženy i muže má stejnou váhu, nejspíš byla příčinou, že ji ostatní poslouchali a brali na ni ohled. Zemřela, když se narodil její pravnuk Marceli. Byl jí podobný. Jako vejce vejci.

V dobách, kdy na Jestřábím návrší ještě úřadoval kat Mestwin, léta Páně tisíc čtyři sta třicet dva, a kdy z rozkazu tajševského vévody byli hlášeni odpadlíci víry, Marceli mezi nimi nebyl. Když katovská dcera podávala vězňům misku s polévkou, bylo mu čtrnáct let, pásl krávy a klacíkem se hrabal v trávě u jezera. Říká se, že měl štěstí, že ho nesebrali. O rok později šel do práce na statek, odkud ho poslali sloužit do Fromborku, na dvůr jednoho z biskupů. Několik let tedy v Prokowě nebyl. Jednoho dne ho Joanna potkala na cestě. Usmála se na něj, ukázala mu svůj dům a řekla, aby se večer zastavil. Líbila se mu. Neměl ponětí, o koho jde. Možná proto se nebál.

A nyní ji měl pod sebou. Chtěla, aby ji pevně držel, a tak ji objal, ale dával si pozor, aby nerozdrtil její slabé kosti. Kryl ji vlastním tělem, do velkých dlaní bral její hlavu a zakrýval jí uši, protože i toto zvláštní gesto měla ráda. Rychle se však naučil, aby se při mazlení ani zlehka nedotýkal jejích zjizvených zápěstí a kotníků. Nenápadně si je prohlížel. Byly tak křehké.

Od té doby, co Marceli začal u Joanny přebývat, přestala zvát Tocha. Forman robustní jako medvěd, který vozil víno do kláštera, se s touto potupou nedokázal smířit. Kdykoli prošel kolem Marceliho, vrazil do něho ramenem nebo mu jakoby náhodou kopl kamínek přímo do okna. Elssin pravnuk strávil s Joannou noc, poté další a další a chtěl u ní zůstat natrvalo. Souhlasil by dokonce s tím, že se bude každý den za pluhem dívat na zadnici vola, že na sebe vezme tu nejtěžší práci, ale Joanna jeho pomoc odmítala. Opakovala, že má raději kočky. A že v jeho životě nadejde čas, kdy se ožení s nějakou spořádanou dívkou a narodí se mu děti, které ona, Joanna, přivede na svět. Když se jí však ptal, zda si to skutečně přeje, mlčela.

****

Joanna a Marceli rádi uléhali na mech v nedalekém hájku. Místní ho nazývali „kočičí loučka“. Už desítky let se zde scházely kočky. Na jaře se pářily, v létě vyhřívaly. Po nějaké době na loučce vyrostl malý les: topoly se světlými kmeny, které se rychle pnuly k nebi, nějaké buky a také husté březoví. Joanna a Marceli rádi lehávali pod stromy a pozorovali tvary černých obrazců na topolové kůře. Dívali se na ty rádoby oči a povídali si o svém životě. Marceli mluvil o všem. Joanna o krčmě u řádu, která před lety shořela, o milostných románcích děvčat, která nachytávala při šprýmování s formany, o matčiných receptech na léky, o lese. O rodném domě na Jestřábím návrší nemluvila. Někdy spolu usnuli na mechu. V takovou chvíli k nim kočky ze zvědavosti chodívaly blíže.

Joannu znaly. Nejedna z nich přišla na svět v jámách po vykácených stromech na Jestřábím návrší. Když se v nich jako dítě ukrývala, kočky se jí uvelebovaly v klíně a hřály ji. Důvěřovaly jí. V květnu nejedna kočka s břichem mířila na Jestřábí návrší a poté do Prokowa, do poslední chalupy. Zvíře, které mělo co nevidět rodit, si nechalo masírovat břicho, prsty hledat svaly pod kůží a roztahovat ústí pochvy. Někdy, když se porod nedařil, rozkládala kořenářka nad kočičí mámou ruce a v tu chvíli se ve zvířecím tělíčku probouzelo více síly. Někdy brala Joanna do rukou slabé kotě a zachraňovala mu život. Poté na prahu chalupy nacházela myš, jindy straku anebo ještě docela dobrou rybu ze zbytků z klášterní kuchyně. Marcelimu se líbilo, že s rozbolavělými kočkami zachází se stejnou trpělivostí jako s nemocnými lidmi.

Zvířata dobře znala okolí. Věděla, kde rybáři vyhazují lebky štik a úhořů, kde je uskladněno žito a pšenice k výsevu, protože tam pokaždé mohla najít také myši. Lidé absenci hlodavců náležitě oceňovali a kočky nepronásledovali, avšak ani se jejich světem příliš nezabývali. Když se o březnových nocích po hladině jezer neslo mrouskání, byli naštvaní, v dubnu na ně zapomněli a v květnu byli překvapení, kde se vzalo tolik mladých v příkopech. Krysy vykrmené čerstvou úrodou byly nyní loveny na výkrm, pištěly po hospodářstvích a lidský svět, vedle něhož tenhle lidem vzdálený boj na život a na smrt probíhal, v klidu uléhal ke spánku.

Kočky věděly o lidech mnohem víc. Když se velký Toch a Marceli poprali, jako první si toho všimly kočky. Visely na dřevěných plotech, chytaly sluneční paprsky a sledovaly, jak ten malý bije většího. Když o několik hodin později oba muži seděli uprostřed cesty, svázaní provazem a obstoupení lidmi, kteří se samozřejmě chtěli dozvědět, co se stalo a proč je chytila klášterní stráž, kočky se lhostejně procházely kolem hloučku lidí a v posledních slunečních paprscích hledaly pěkné místo k odpočinku před večerním lovem.

****

Toho dne čekali na klášterního prokurátora dlouho. Hřích, jakým bylo napadnutí bližního pěstmi v den svaté Hedviky Slezské, patronky míru a smíru, měl být přísně potrestán. Bylo to totiž mnohem horší než zneuctít neděli. Muži, kteří neudrželi své nervy na uzdě, nyní seděli svázáni silným provazem a porodní bába Joanna obětavě ošetřovala rány tomu menšímu.

Z vítěze se však nakonec stal poražený. Menšího muže, který zbil vyššího, hodili jako dřevěnou kládu na vůz a odvezli ho do kláštera. Rozsudek v jeho případu měl vynést sám převor. Druhého muže pustili na svobodu.

Než sebrali Marceliho, Joanna mu ještě dala napít směsi ze své lékárničky, aby měl sílu. Kdoví, jak dlouho ho budou držet v cele? Chtěla vědět, proč to provedl, a zdálo se, že se na něho zlobí. Marceli z vozu pokřikoval, aby si nedělala starosti a že stejně stálo za to vidět, jak kvůli němu pláče.

****

Převor Jan Klapper, kterého uvědomili zprávou, že mu opět vezou vězně, protože se dva lidé v Prokowě porvali, neskrýval podráždění. Na jeho nemoc nepůsobilo nic tak špatně jako souzení sedláků. Nutně potřeboval likér, který mu ulevoval od bolesti mezi žebry. Bolesti silné, pronikavé, jež mu ubírala dech a vyvolávala mdloby. Takové, která se z hrudníku rozlévala do jeho celého, unaveného a vyčerpaného těla. Jakmile mohl převor uvolnit krk a svůj zrak zvolna sklopit k zeleni v zahradě, bolest slábla. Pokud však nutil hlavu přemýšlet, s každým vysloveným slovem mu bylo hůře.

Bolest převorovi ubírala chuť žít, které mnich neměl tak jako tak příliš. Do kašubské pustiny ho vyslali z Antverp proti jeho záměrům a vůli. Když se díval ven úzkým oknem své poustevny, často se mračil, neboť namísto pěkných strání porostlých červeným lesem nad řekou Šeldou viděl cihlovou zeď. V mládí mu svět připadal náramně rozlehlý, kdežto nyní se vešel do malé zahrady obehnané zdí. Jako třetí syn zámožného rodu snil převor o chovu závodních koní, viděl však pouze lišky, kuny, osly a tažné kobyly. Někdy se zde objevili kozlové. Přeskakovali klášterní zeď, načež bylo nutné vyhnat je klacky ven hlavní branou. Jakmile Jan Klapper zaslechl hlasitý chechot prostého lidu zírajícího na mnichy, kteří se honili za kozami, neviděl jiné východisko, jak jinak klacek použít.

Časem se naučil, že největší dojem na prostý lid dělají tresty vyměřené v mincích, a tak je rád uděloval. Mělo to navíc pozitivní dopady pro klášterní kasu. Díky jeho správě se řádová pokladnice během deseti let obohatila o dvanáct souprav mešních kalichů a svícnů, pět vlámských pláten či dvacet čtyři vzácných knih. Soupis nemovitostí obohatila četná jitra lesů a dvanáct vesnic. K tomuto jmění do jisté míry napomohly pokuty vybírané od okolních obyvatel. Přihlédneme­-li k tomu, že převor tvůrčím způsobem zvýšil majetek svých předchůdců tím, že skupoval gdaňské nemovitosti, mohl být sám se sebou spokojený. Čím intenzivněji však přemýšlel o klášterní kase, tím více se mu bolestí zatmívalo před očima: a nebyl by to on sám, kdyby neodpřisáhl bohu novou střechu u sakristie a lepší, pozlacený oltář. Kdykoli přemýšlel, okamžitě mu museli na čelo přiložit led, narychlo přinesený ze sklepů vykopaných v kopci za pivovarem.

Z polského originálu Kot niebieski (Wydawnictwo Literackie, Krakov 2019) vybrala a přeložila Barbora Kolouchová. Kniha vyjde v nakladatelství Argo.

Literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 10/2020. Ilustroval Alexey Klyuykov, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a Instytutu Książki.