Přežijí ti nejcitlivější

Nejnovější polská poezie se do češtiny překládá soustavněji než ta česká do polštiny. Nevím, čím si to vysvětlit. Snad za to může silnější postavení polského básnického kánonu v českém čtenářském povědomí, možná s tím souvisí menší obavy z vydávání překladové poezie obecně, případně se v tom odrážejí i osobní zájmy a vazby překladatelů. Bohužel to automaticky neznamená, že se čtenářům nabízí reprezentativní výběr děl, nebo že má snad český čtenář možnost průběžně sledovat horké básnické novinky z Polska.

Vydavatelská inventura

Dovolím si tvrdit, že největší zásluhy o polskou poezii má v posledních letech ostravské nakladatelství Protimluv. To pravidelně vydává sbírky polských autorů, jejichž idiolekty významným způsobem ovlivnily básnický jazyk těch, kteří dnes přebírají štafetu. Pro mě osobně bylo nejdůležitějším polonistickým počinem vydání Písně o návycích a závislostech Eugeniusze Tkaczyszyna­-Dyckého v překladu Michaela Alexy (2008, česky 2018). Kromě toho si díky Protimluvu můžeme přečíst i básně Genowefy Jakubowské­-Fijałkowské (v překladu Lenky Kuhar Daňhelové), Justyny Bargielské (v překladu Lucie Zakopalové), Ryszarda Krynického (v překladu Lenky Kuhar Daňhelové), Macieje Meleckého (v překladu Jana Fabera) či Roberta Rybického (dvojjazyčně, v překladu Petra Motýla).

Překlady polské poezie se objevily i v nakladatelství Weles (knihy Grzegorze Wróblewského a Małgorzaty Lebdy v překladu Bogdana Trojaka), v nakladatelství Triáda (Marcin Kurek, překlad Jaroslav Šubrt; Wojciech Bonowicz, překlad Jiří Červenka) nebo v nakladatelství Petr Štengl (Piotr Macie­rzyński v překladu Ondřeje Zajace). Psí víno vydalo knihu Dawida Mateusze v překladu Alexeje Sevruka. V roce 2020 chystá nakladatelství Fra knihu Marzanny Bogumiły Kielar v překladu Michaela Alexy a Renaty Putzlacher Buchtové.

Je pozoruhodné, že téměř všechny zmíněné knihy nejsou výbory, ale řadové sbírky. S překladatelskými a nakladatelskými volbami je vždycky možné polemizovat. Proč z generace Brulionu právě Wróblewski? Proč z autorek pravě Kielar? To, že jedním z mála básníků, kteří mají v češtině vydanou sbírku, je Piotr Macierzyński, mi přijde vyloženě kontroverzní. Přesto jsem ráda, že ty knihy existují a že na jejich základě si český čtenář může vytvořit relativně pestrý obraz současné polské poezie. Dokonce i té mladší (nebo středně mladší), mezi vzpomenutými knihami je i Matečník (2016, česky 2018) od Małgorzaty Lebdy (nar. 1985) a Stanice vodárenské věže (2016, česky 2017), debutová sbírka Dawida Mateusze (nar. 1986). Když tento vzorek doplníme o ukázky v časopisech (polská poezie je pravidelně prezentována mimo jiné v Revue Protimluv či online na platformě Psí víno), získáme obrázek, který nám umožní se v (opravdu hustém) polském básnickém provozu nějak orientovat – sestavit si ho však musí čtenář sám. Od poslední antologie polské poezie 12× Polsko, vydané v nakladatelství Fra, uplynulo již devět let. Nejmladším zastoupeným autorem je Szczepan Kopyt (nar. 1983, knižní debut z roku 2005). Při čtení překladů ukázek z tvorby mladších autorů si musíme sami dohledat příslušný kontext, chybí nám nápověda, kterou je v případě antologií sám klíč, podle něhož editor vybírá jména a jednotlivé básně. U nejmladších autorů jsme s texty sami, chybějí ukazatelé.

Možná nastal čas na další antologii, tentokrát soustavněji představující nejvýraznější jména z autorů narozených v osmdesátých letech (anebo spíše jména těch, kteří vstoupili do literatury v poslední dekádě). Snad se brzy objeví. Doufám ale, že i časopisecké ukázky dokážou čtenáře obohatit a doplnit jeho povědomí o polské poezii a přinést informace o nejaktuálnějším dění.

Mapa, která nemá střed

Na dvoustranu poezie tohoto čísla jsem vy­brala šest jmen, tři autory a tři autorky, a musím říct, že takových básnických družstev bych byla schopna bez nejmenšího problému sestavit hned několik. Mám k současné polské poezii úctu a důvěru, ale zároveň mi připadá velmi obtížné ji charakterizovat. A trochu nostalgicky vzpomínám na poezii konce devadesátých let a začátku tisíciletí. Ne snad proto, že by byla zajímavější, ale protože z dnešního hlediska je snazší popsat její hlavní proudy – neoklasicistní poezie a „barbarský“ Brulion, k tomu pozoruhodná inspirace americkou poezií newyorské školy. Poezie mluvila různorodým hlasem, ale fungovala v konkrétních rámcích. Vedla dialog. Žila v několika městech, která spojovala hustá dopravní síť.

Dnes je poezie individualistické polyfonní souostroví, kde můžeme zaslechnout cokoli, ale jen občas tušíme, na co se soustředit. Jak číst něco, co se neskládá ve větší celek? Je opravdu naše generační výpověď tak individuál­ní (individualistická), že ji nedokážu zachytit? Není nakonec problémem moje vlastní neschopnost pochopit své generační souputníky? Doufám, že ne.

Různorodost, pestrost nejmladší polské poezie netkví v krajním individualismu, který v ní vládne. Nedošlo ani k revolučnímu estetickému převratu, který by ji výrazně odlišil od tvorby před třiceti, dvaceti nebo deseti lety. Literárně jde spíše o pokračování, rozvíjení existujících postupů, mapování hranic volného verše, recyklaci forem a oslavu osvobozené imaginace. Kde nastala změna?

Odpověď je jednoduchá. Změnila se perspektiva. Mladá polská báseň nechce vést dialog se starší polskou básní, nýbrž se světem, který nejen zrcadlí, ale je i jeho živou součástí. Díky tomu může popisovat různé potřeby a odpovídat na ně. Dokáže být jako dalekohled, který nám ukazuje naši planetu z dálky, jako zvětšovací sklo, které nám přiblíží zdánlivě nevýznamné souvislosti, jež nám v každodenním shonu unikají. Dnes je vedlejší, na které básnické proudy navazujeme. Nejdůležitější je to, který z mnoha současně kolem nás existujících světů popisujeme, k jaké životní sféře patří, z jakého prostoru vzniká.

V jednom polském literárním časopisu se dnes potkávají texty o konci antropocénu a návratu do přírody. Texty o vesnici a životě na okraji civilizace s verši, které inspiruje a krmí zdánlivě nezastavitelné velkoměsto. Najdeme tam texty zdůrazňující já a jeho osamocení, texty věnované komunitám a vztahům (rodina, mateřství, partnerské vztahy, ale i třeba ženská solidarita či kolektivní my angažovaných básníků) či oslavující civilizaci, multimediální poezii, cyberpoezii a novou přírodní lyriku. Je to poezie, která chce fungovat ve středu dění, která chce zachycovat dobu a portrét dnešního člověka. Sází spíš na emoce než na intelektuální reflexi, přestože to druhé nepodceňuje. Proto se musí neustále proměňovat, být o krok před námi. Poezie už totiž ví, že přežijí ti nejcitlivější, jak píše Natalia Malek v básni, kterou před časem pro Psí víno přeložil Michael Alexa.

Internetové komunity

Metafora mapy, která nemá střed, dnes může polské poezii odpovídat i geograficky. V posledních letech je hlavním městem polské poezie internet. To, odkud píšeme, není vlastně tak důležité. Mladá literatura žije především ve větších městech, pobývá v kavárnách či kulturních centrech. V posledních letech je nejaktivnější Krakov, kde sídlí mimo jiné čtvrtletník Kontent, neformální skupina Krakovská škola poezie (Krakowska Szkoła Poezji) a nakladatelství Ha!art. Aktivní je i Vratislav, kde se autorská čtení konají především v literárních kavárnách Tajne komplety a Księgarnia Hiszpańska (například cyklus Záporný čtvrtek – Czwartek ujemny). Ve Varšavě jsou pozoruhodné skupiny kolem časopisů Wizje, Mały Format a Tlen Literacki, feministické uskupení kolem seminářů Společný pokoj (Wspólny Pokój), které se konají ve Staroměstském kulturním domě ve Varšavě. Zmíněné kulturní centrum také vydává poměrně angažovaný literární časopis Wakat. Trojměstí má nově svůj vlastní časopis Strona Czynna, který vytvářejí a vydávají místní mladí básníci.

Tento výčet pozoruhodných projektů je samozřejmě subjektivní a namátkový, ale doufám, že plní svou funkci – ukazuje, že jednotlivá města mají svá specifika, svou lokální literární scénu, fungující jako samostatný mikrosvět s vlastními časopisy a cykly čtení. Do jisté míry tomu tak určitě je. Nezmínila jsem ale jednu důležitou věc. Všechny vyjmenované časopisy fungují pouze na internetu. Některé se dají číst na webových stránkách, jiné nabízejí i stažení pdf formátu aktuálního čísla. Jejich vznik je spojen s jedním městem a jednou scénou, ale jsou dostupné pro všechny. Všechny projekty jsou relativně mladé. Nejstarší je Wakat, který původně vycházel papírově. Wizje slavily letos druhé narozeniny, Strona Czynna je stará pouhých pár měsíců.

Mnohé ze zmíněných projektů ­nabízejí k tex­tům i umělecky hodnotnou grafiku, která by pro papírové vydání byla pravděpodobně neúnosně nákladná. Tento obrat k internetu bohužel nesouvisí jen s fascinací technologií a jejími možnostmi, i když je umí skvěle vy­­užít pro své účely. Je to také důsledek kulturní politiky státu, který není v současnosti ochotný (spolu)financovat nově vznikající literární periodika zaměřená na aktuální tvorbu debutujících autorů. Debutující autoři si ale naštěstí poradili sami. Živý polský literární internet by podle mého názoru mohl být pro českou poezii inspirací. Autoři vybraní pro toto číslo A2 do zmíněných časopisů přispívají a právě díky rozvinuté online kultuře jsem se sama s tvorbou některých z nich seznámila. I zásluhou této meziměstské internetové výměny není můj výběr omezen na prostředí, v němž jsem sama žila, psala a působila.

Šest jmen

Vybraní autoři a autorky se narodili v letech 1984–1993. Mnozí z nich za svou tvorbu obdrželi básnické ceny. Chtěla jsem zvolit autory a autorky z trochu mladší generace, než je ta zastoupená v antologii 12× Polsko. Zároveň jsem nechtěla, aby šlo o jména, která jsou českým čtenářům a čtenářkám známá z rozsáhlých ukázek v časopisech či literárních festivalů. Udělala jsem výjimku v případě Tomasze Bąka a Anny Adamowicz, jejichž básně se už objevily na platformě Psí víno. Myslím, že jsou to jména tak výjimečná, že si větší prezentaci jednoznačně zaslouží. Šestice vybraných autorů a autorek si ve svých básních volí různé strategie bytí ve středu dění (středu světa), o kterém jsem psala v úvodu. Jejich psaní odkrývá odlišné světy. Jejich texty sestavené vedle sebe ukazují – alespoň podle mého přesvědčení – věrný portrét nejnovější polské poezie.

Anna Adamowicz (nar. 1993) ve svých básních pozoruje lidi a jiné bytosti. Analyticky, zvenčí. Okem laborantky. Takto se dokáže její subjekt dívat i sám na sebe. Rozebírá tělo na tkáně. Bytost na součástky. Má v očích mikroskop, ale zároveň dokáže vnímat svět jako prostor spolubytí různých druhů v odlišných stadiích evolučního vývoje. Autorka popisuje, analyzuje a vyvrací vztahy mezi živočišnými druhy. Staví ze známých prvků nový sociální řád, novou dohodu s přírodou. Snaží se opustit antropocentrickou pozici, její subjekt je rovnoprávný s bezobratlovci. Není v tom nic sentimentálního, žádné prohlášení návratu ke kořenům, k tradičně chápané přírodní lyrice. Její dekonstrukce antropocentrické perspektivy naplňuje všechny požadavky nového básnického jazyka doby klimatické krize. Autorka je v mém výběru nejmladší, debutovala v roce 2016. Básně publikované v A2 nebyly dosud vydány.

Tomasz Bąk (nar. 1991) je básník měst a anga­žovaný mluvčí své generace, autor čtyř kritikou velice dobře přijatých básnických knih. I v tomto případě představujeme nové básně. I v nich Bąk mluví hlasem své generace, která na pracovní trh vstupovala v době finanční krize a na niž čekaly místo smluv jen dohody bez sociálního a zdravotního pojištění. Půjčuje své verše mírně frustrovanému, cynickému My. Jsou to rytmické, pulsující dopisy ze světa, který dobře známe a jenž není nejveselejší. Bąk o něm ale píše tak, že nám okamžitě připadá zajímavější, jako vizuálně atraktivní počítačová hra, ve které máte za úkol vyhýbat se návalům paniky a hlavně zjistit, jestli s výplatou vystačíte do příštího měsíce.

Jiný svět nemáme

Trochu jiné Polsko ukazuje ve svých básních Maciej Bobula (nar. 1988), který svou debutovou sbírku, vydanou v roce 2018, věnoval polskému venkovu. Ve svých básních hledá a nanovo tvoří básnický jazyk, který dokáže popsat autentickou současnou vesnici. Na místo svého původu aplikuje vhodně vybrané a adaptované strategie psaní o velkoměstě. Snaží se být co nejblíže svému předmětu. Je a není jeho součástí. Pochází z vesnice, ale zároveň do ní přijel z města. Píše o světě, který důvěrně zná, ale od něhož už získal odstup. Vědomě bourá klišé a stereotypy. Mladá polská poezie zapomněla na venkov. Jsem Bobulovi vděčná, že nám ho vrací a že to dělá empaticky a něžně, aniž by cokoliv idealizoval. Pro českého čtenáře může být zajímavé, že se Bobulův venkov nachází jen kousek od českých hranic, autor totiž pochází z Kladska (Szalejów Górny). Právě tato krajina se v jeho básních objevuje v hlavní roli. Zajímavá je i česká stopa v básni Epitaf pro edka, v níž navazuje na Herbertovu báseň Poslední slova, v níž si autor patrně spletl Holuba a Hrabala. V pokračování básnického dialogu reagoval Ryszard Krynicki svou básní Gołębie (Holubi, překlad Václav Burian): „Herbert. Holub. Hrabal./ Tři různé osudy./ Tři šediví holubi/ a ještě jedna/ soví hádanka.“

Svět básní krakovské autorky Urszuly Honek (nar. 1987) je intimní, komorní, temný. Ve sbírce Pod Wezwaniem (Pod ochranou, 2018) mluví Já k Ty, zbytek zůstává v náznacích. Ty občas odpovídá zvýšeným hlasem. Je tu málo důvodů k smíchu, o to více jich je k pláči. Smrt může přijít každou chvíli a nikdo nepředstírá, že je nesmrtelný. Doprovází každé narození. V tomhle světě, který si představuji jako černobílý negativ umístěný někde do bezčasí, vládne živel vody. Autorka ostře a přesně píše o vztazích – o mužích a ženách, matkách a (skutečných nebo imaginárních) dětech. Často nás nechává bez pointy, uprostřed zátiší, kde se před chvílí něco stalo.

Lakonické a drsné protestní básně Kamily Janiak (nar. 1984) pocházejí z autorčiny čtvrté řadové sbírky Wiersze przeciwko ludzkości (Básně proti lidskosti, 2018). Žádný patos, žádné dobré rady, spíše něco jako básnické diagnózy a spílání vlastnímu druhu na různých sémantických úrovních. ­Janiak zároveň šetří slova – jako kdyby se bála, že řekne něco příliš. Jak napsala Anna Kałuża ve svém laudatiu zdůvodňujícím nominaci sbírky na cenu Silesius, básně vypovídají o tom, jak je život zde na planetě Zemi těžký, ale přesto tady chceme zůstat co nejdéle – navzdory všem katastrofickým zprávám, které nás v posledních letech obklopují. Občas se odmlčí i v nečekaných momentech, uprostřed metaforického obrazu, jako by nás chtěla zmást. Nechává nás o samotě, bez iluzí.

Od mladých básníků se tradičně očekává protest, změna a radikální vymezení vůči předchozím generacím, starému světu i jazyku. A proto může působit poslední zastoupený autor jako překvapení. Intenzivní dávku nové polské poezie uzavírá lyrická meditace. Básník Maciej Topolski (nar. 1989) se nebojí vážnosti; jeho dlouhé, formálně spíše konzervativní básnické skladby jsou plné deklarací, vyznání, idejí. Krásou slov bojují za sociální spravedlnost. Je to komorní, diskrétní poezie, přecházející v modlitbu. Jazyk slovních rituálů je zde používán pro popis generační zkušenosti a nenaplněných potřeb. Básně Topolského jsou určené k tichému čtení a poklidné reflexi.

A teď už je čas nechat básně vyprávět.

Autorka je básnířka a překladatelka.