Kresba Vít Svoboda
Už aby zase byl normální život! Vracíme se k normálu! S ustupující silou šíření koronaviru narůstá v postižených zemích touha po návratu k normálnímu životu. Jenže co je to normální život? Co se myslí tím, když o něm takto mluvíme?
V Moru (1947, česky 1963) Alberta Camuse, který se vedle Defoeova Deníku morového roku (1722, česky 1970) stal v Evropě jednou z nejčtenějších knih světové pandemie, se na toto téma mluví vlastně jen málo. Nejčastěji ale novou „normalitu“ symbolizuje moře, možnost volně plavat na mořské hladině, nechat se nadnášet, omývat se slanou vodou, cítit tělo, po němž stéká mořská voda. Být, stávat se opět přírodou. Chvíle, kdy lékař Rieux a Tarrou vzdor zákazům míří na pláž, aby ze sebe smyli špínu moru.
Svobodu v kulturním smyslu pak reprezentuje jeden krátký rozhovor:
„Tarrou (…) mínil, že je přece jen lepší počítat s tím, že brány budou co nejdříve otevřeny a že nastane zas normální život.
‚Dobrá, připusťme to,‘ řekl Cottard. ‚Ale čemu říkáte normální život?‘
‚Nové filmy v biografech,‘ řekl Tarrou s úsměvem.“
Pro tento „normální životní postoj“ se v anglosaských zemích vžil výraz „business as usual“. Věci prostě poběží dál, tak jak běžely předtím, lidské snažení je pořád stejné: chceme přežít, mít práci, vydělat si, užívat života. Jakmile se opět otevřou pomyslné brány, které nám v normálním běhu života zabraňují, všechno se vrátí do běžných kolejí.
Camusova kniha mimo jiné ukazuje organizaci vykolejeného života, který není vytvářen bezbřeze svobodně, nýbrž vzniká z nutností. Z lidského chaosu, který je v knize po vypuknutí moru a uzavření bran města načrtnut, se vynořuje nový pořádek, nový řád – řád nemoci. To nemoc je státním aparátem. To ona programuje život, který tak směřuje k jedinému cíli – k sebezáchově. Společnost se stává válečným strojem. Odráží se to v rétorice politiků i v ohromujícím mediálním obrazu probíhající pandemie, v němž se svět dělí na první linii, kde se rodí noví hrdinové – zdravotní sestry, lékaři, hasiči, policisté, ošetřovatelé v domovech důchodců, novináři (hrdinů je tolik, kolik jich společnost potřebuje, ale platí také Brechtovo: běda zemi, která potřebuje hrdiny) –, na válečné spojky a karanténní a relativně nezasažené domácí zázemí. Válečný stroj žene a živí nemoc, i když jen proto, aby mohla být zničena – odtud pramení ona obava ze zneužití epidemie, o níž mluvil Michel Foucault v citátu z knihy Dohlížet a trestat (1975, česky 2000), který se během pandemie stal hitem sociálních sítí.
Návrat k normalitě by znamenal, že se tento válečný stroj, nově organizující a řídící společnost, zastaví, že se vzdá vlády a přenechá dění novému aparátu s novým programem, případně odpovědné svobodě, která z principu odmítá programování čehokoli. Jenže: může se něco takového stát ve světě „nové nemoci“, na niž nejenom že neexistuje účinný lék ani preventivní očkování, ale o jejímž chování a útočné strategii navíc víme zatím jen velmi málo? Neznamená to nakonec, že návrat k normalitě ve smyslu vypnutí nastartovaného válečného stroje, jemuž se ze strachu o život dobrovolně, ne-li radostně podřizuje celá společnost, se donekonečna odkládá? Propuknutí celosvětového lidského strachu o život – i tím je tato pandemie: výrazem patologického, až úzkostného vztahu k životu – bylo tak masivní a nečekané, že se s ním těžko vyrovnáme rychle, jakmile virus na chvíli zmizí z veřejného prostoru, kde ho snad, jak doufáme, nahradí starý dobrý a nenasytný stroj běžného života, obvyklého provozu – business as usual.
Řád nemoci – někdy se tohoto patosu nemusíme bát – se vyjevuje jako nový řád lidstva. Už riziková společnost, kterou v osmdesátých letech minulého století definoval Ulrich Beck, se vyznačovala tím, že měla být programovaná riziky, jež ji ohrožovala. Bohužel, stěžoval si Beck, moderní globalizovaná společnost tato rizika bere na lehkou váhu, chybí jí sebereflexe, tváří se, jako by neexistovala, a jako nedospělý floutek užívá dál bezstarostného života, na což jednou dojede. Dojeli jsme, jedním z Beckem jmenovaných globálních rizik, která žádný národní stát nezvládne sám, jsou nebezpečné infekční nemoci. Měl pravdu, bohužel i v tom opačném smyslu, který teď zcela neomylně sledujeme: v organizování společnosti podle nemoci.
Místo nostalgických nadějí, že se vrátíme ke starému dobrému normálu, bychom si měli zvykat na normál nový. Na život s nemocí v srdci globální společnosti. Najdeme v něm viry a neznámé infekce všeho druhu, ale i sucho, prudké výkyvy počasí a radikální proměny biotopů. Válečný stroj, který naskočil obrazně i doslovně s objevením nového koronaviru, se jen tak nevypne. Naopak, teprve se rozjíždí a nabírá na obrátkách. Musíme se naučit v něm žít, a pokud možno i regulovat jeho běh. Nová normalita je tady. S novými filmy i koupelí v moři, samozřejmě.
Autor je publicista.