Raději to nenapsat - básnická redukce

Hrubínova věhlasná Romance pro křídlovku (1962) – nakladateli prověřená, jen u nás okolo patnácti vydání; filmovým přepisem vpálená do paměti diváků; školským výkladem patřičně ochočená a objasněná; divadelními adaptacemi rozmělněná. Kdo ji dnes čte? A z těch, co ji čtou nebo číst musí, kdo ji čte, aniž mu překáží – a kdo si umí zařídit, aby mu nepřekáželo vědomí jejího druhého života?

Hrubín skladbu věnoval Ludvíku Aškenazymu a Zdenku Seydlovi, protože jim dvěma „tento příběh“ za bouřky ve Florencii vyprávěl, usazený v okně s koleny pod bradou, a protože oni dva jej přiměli, aby „to“ napsal. Vznikla skladba, ve které básník dovedně zachází s láskou a smrtí, čepicí a břitvou – a studenti před tabulí opakují nepřesvědčivá slova o chlapeckém zasvěcení. A přitom mu bylo už dvacet (a pak dvacet tři) a celá dědečkova smrt je tu „jen“ kontrapunktem hrdinova sebestředného prožitku lásky. A ten kus paměti, který Hrubín od srpna do listopadu 1961 doloval, ten znovu zahlédl a zapsal nešťastný padesátník, který se dojímal, pil a ještě čemusi věřil.

Zároveň však vznikla skladba s několika podivuhodnými detaily – „a ona mě špičkou srpu/ za řeči lehounce sekala do stehen“. Vedle nich jsou tu detaily „povinné“, které jsou podpisem doby – elektrický holicí strojek, kosmické sondy a „budoucnost opravdu lidská“. A konečně i detaily „kompoziční“, které jsou tu proto, že se básník vyslovil jistým způsobem. Když už se rozepsal o vůni kopřiv, bylo by ho to, hádám, stálo kus vůle, aby noc nebyla vlahá a na milence nesvítila luna. Ale stalo se a dobový text určil téma knihy jednoznačně: „Lyrickoepická skladba, v níž básník, zahleděn do dávné, už třicet let staré minulosti, vypráví se zralým mistrovstvím příběh své jinošské, tragikou, střetnutím života a smrti poznamenané lásky.“

Láska ale není problémem Romance pro křídlovku. Opakující se lyrické rekvizity jsou dílem básníka, který dělá literaturu. Některé detaily a samo opakování jsou, chci si myslet, dílem člověka, který ne­mohl, ale velmi chtěl vzpomenout si, jak to tenkrát bylo, a ještě víc toužil zažít to celé znovu. A tak se stále, kdykoli to kompozice „dovolí“, opakují konkrétní sousloví a konkrétní obrazy, navenek vzletné a jalové. Ale jejich umanuté opakování je řadou zoufalých pokusů zahlédnout ve slovech unikavou vzpomínku. Problémem Romance pro křídlovku je čas.

Hrubín chtěl vyprávěním zažívat, co kdysi zažil, a chytil se do vlastní pasti. K lyrické sterilizaci se nevědomky uchýlil i Seydl, když situaci vyjádřil metaforou o jablku na stromě, které uzrálo a díky bouřce ve Florencii „spadlo do klína“ čtenářům. Aniž to tušil, vypravil Seydl Romanci pro křídlovku do světa jako stín někdejšího vyprávění. Jablko mělo zůstat na stromě. Svůj příběh mohl Hrubín vyprávět vždy znovu a vždy jinak, mohl se o něj do konce života sám v sobě i před druhými pokoušet. Ale napsal ho a ztratil ke vzpomínkám přístup, dal jim příliš konkrétní podobu.

Nenapsal jsem, že tenkrát, když si ve Florencii ti tři za bouřky vyprávěli, byl červenec. Nenapsal jsem to proto, abych si pro sebe před slovy uchránil, co pro mě znamená červencová bouřka.