Před několika lety se stala hvězdou polské literatury Dorota Masłowska. Méně pozornosti se dostalo jejím generačním souputníkům Mirosławu Nahaczovi či Jakubu Żulczykovi, kterému v českém překladu brzy vyjde román Oslněni světlem. Ukázku si můžete přečíst v literární příloze a rozhovor s autorem na straně 21.
Kresba Jiří Franta
Polská literatura je v zahraničí viditelná. A nevypovídá o tom jen pět Nobelových cen udělených polským autorům (nebo šest, počítáme-li Isaaca Bashevise Singera). Vedle tradičně silné poezie Polsko v poslední době ve světě proslavila také reportážní škola. Jedna ze silných tendencí tamní literatury motivuje spisovatele už od dob romantismu: jde o „vyrovnávání se s Polskem“ – tedy se vznešeným, vlasteneckým étosem. Periodicky se objevují generace revoltujících literátů, kteří se ve svých textech snaží dekonstruovat obraz polské národní identity. Poslední výrazná vlna se vynořila začátkem nového tisíciletí. Stáli za ní autoři a autorky kolem varšavského časopisu Lampa.
Heslem se stal útok na léta vyznávané esteticko-literární zvyklosti a především na představu o literatuře sloužící boji dobra se zlem, podpořenou desetiletími opoziční literatury v dobách komunismu. V té době došlo i ke změně percepce literatury a prohloubení propasti mezi mainstreamovou a uměleckou tvorbou. Mladí autoři, kteří se hlásili o slovo, chtěli zaujmout novým jazykem, ale také vyjádřit svůj nový, odlišný pohled na svět.
Chtělo se mi blít
Mirosław Nahacz (1984–2007), jeden z nejtalentovanějších autorů této generace, dokonale vystihl pocity bezradného postkomunistického pokolení: „Žili jsme s určitým pocitem beznaděje, mně se neustále chtělo blít, ale ne z hulení, protože já si často dával pauzy, navíc jsem z kluků hulil nejméně. Celkem se mi v tomhle dařilo. Příznaky připomínaly nějaký druh permanentní depky. Ráno se ti nechce vstávat, máš pocit, že nic nemá smysl. (…) Bůh si z nás dělá srandu, to abychom se náhodou nenudili, myslí si: ‚jste dost v pohodě, hodím na vás trochu těch obávaných existenciálních sraček a obav, abyste si náhodou nemysleli, že tady máte ráj na zemi‘. A všechno se klidně točí dál. Najdeme si manželky, hubené, tlusté, trošku se v nich pošťouráme, narodí se nám krásňoučké dětičky, najdeme si práci a všechno se nějak srovná. Amen,“ psal v novele Osiem cztery (Osm čtyři, 2003; úryvek přeložila Markéta Fucimanová).
Podobně bezradné mladé jedince nalezneme samozřejmě také v dílech českých souputníků generace „lampařů“, například u Jana Těsnohlídka nebo Miroslava Pecha. Polští autoři jsou ale extrémnější. Při čtení jejich knih máme pocit, že dokázali do svých postav a příběhů promítnout současnost ve všech jejích temných, šedých a občas duhových barvách. Díla autorů z okruhu časopisu Lampa jsou osobitá i z formálního hlediska: jsou nesmírně expresivní, jazykově vytříbená a výbušná. Nebojí se pohoršovat, ba naopak – na pohoršování si zakládají. Vzpomeňme jen na věhlasný debut Doroty Masłowské (nar. 1983) Červená a bílá (2002, česky 2004), jenž v době svého vydání řádně nazdvihl polskou literární obec. Kniha pojednává o jedné z problematických polských subkultur, „dresařích“. Jde o agresivní mladíky oděné do teplákovky, se sklony k vandalismu, kteří tráví celé dny vysedáváním na panelákových schodištích. Úspěch této knihy byl opravdu enormní: devatenáctileté Masłowské se podařilo zastínit i takové tvůrce, jako jsou Olga Tokarczuk nebo Jerzy Pilch. Výše zmíněná debutová próza Mirosława Nahacze Osm čtyři zaznamenala podobný úspěch. Tato novela, jejíž název odkazuje na rok autorova narození, je silnou iniciačně-generační výpovědí, která podle mého názoru nemá v české literatuře obdoby. V prostém příběhu party teenagerů, kteří se vydají do nedalekých hor na pařbu s halucinogenními houbičkami, je vylíčen celý všední, realitou traumatizovaný vnitřní svět porevoluční polské mládeže, jejíž zručnost při hraní videoher jako by se vylučovala se schopností žít skutečný život.
Nihilismus a samota
Třetím nejdiskutovanějším spisovatelem generace Lampy je Jakub Żulczyk (nar. 1983), momentálně autor jednoho z největších polských bestsellerů. Żulczyk se nikdy nenechával svazovat literárními formami ani konvencemi, vždy mu šlo především o autentický příběh. Za svou dosavadní spisovatelskou kariéru si tento rodák ze severopolského Szczytna vyzkoušel jak literárně ambicióznější, tak i komerčnější žánry. Dnes patří mezi polskou spisovatelskou špičku a může se psaním – románů i scénářů – živit. Żulczyk dokáže ve svých románech bravurně mísit prostředky vysoké a pokleslé literatury. Nevyhýbá se pohoršujícím či kontroverzním tématům a jeho díla dodnes šokují.
Żulczykova románová prvotina Zrób mi jakąś krzywd…. czyli wszystkie gry video są o miłości (Ubliž mi nějak… aneb všechny videohry jsou o lásce, 2006) se nese ve stejném duchu jako rané knihy Masłowské a Nahaczovy. V jejím centru stojí mladí hrdinové zbavení veškerých ideálů. Jak se ukáže, jedinou silnou stránkou této „generace nic“ je dobrá orientace v rekvizitách moderní popkultury, což je ale pro přežití v dnešním nepřehledném světě přece jen trochu málo. Ubliž mi nějak je punkrockový příběh o lásce, napsaný v duchu Kerouacova románu Na cestě, v němž pětadvacetiletý student práv spolu se svou patnáctiletou kamarádkou Kaśkou podniknou bláznivou dobrodružnou cestu napříč Polskem.
Také druhá Żulczykova próza v sobě ukrývá autentický záznam o dnešním přehlceném světě. Monumentální dílo Radio Armageddon (2008) bylo „prvním polským emo románem“ (slova Krzysztofa Vargy) a přineslo dramatické svědectví o subkultuře, v níž vládne nihilismus a kolektivně prožívaná samota. V následujících románech se naproti tomu autor oddal žánrovým experimentům; vyzkoušel si horor nebo fantasticko-dobrodružný román pro mládež.
Żulczyk konečně česky
Zlom v autorově tvorbě nastal v roce 2014, kdy vyšel jeho psychologický thriller Ślepnąc od świateł (Oslněni světlem). Kniha se stala nedlouho po vydání bestsellerem. Později byl na její motivy natočen polskou pobočkou HBO výtečný stejnojmenný seriál. Právě ten Żulczyka vystřelil mezi nevlivnější polské spisovatele současnosti. Oslněni světlem je čtivá románová gangsterka a hlavní roli v ní hraje Varšava, její drogové podsvětí a elita šňupající kokain. Hlavním hrdinou a zároveň průvodcem po tomhle zvráceném světě je dealer Jacek. Pod maskou jeho sebevědomého vystupování se skrývá nejistota a neschopnost opustit pečlivě vystavěnou klec svého života. Kniha je zároveň hlubokou generační sondou do světa současných třicátníků. Po jejím úspěšném uvedení v Anglii se ji nyní chystá vydat ostravské nakladatelství Protimluv v překladu Michaela Alexy.
Zatímco hvězda Doroty Masłowské v poslední době trochu pohasíná, Żulczyk se stává jedním z nejznámějších prozaiků střední generace. Zájem kritiky i čtenářů vzbudily i jeho poslední dva romány – temný thriller ze současného polského venkova s názvem Wzgórze psów (Psí kopec, 2017) a zvrhlá antipolská dystopie Czarne Słońce (Černé slunce, 2019). Autor měl svůj český překlad představit na letošním veletrhu Svět knihy, ten byl ale v důsledku koronavirové epidemie zrušen. Doufejme, že se naskytne jiná příležitost.
Autor je spisovatel a překladatel.