Sorge

Prolog, ve kterém chtějí mluvit ženy

Mluví dívka: nesnáším své jméno. Nesnáším, jak zní i jak vypadá napsané. Používám ho vlastně velice zřídka, především v úředních záležitostech. V krajních případech ho používá můj otec. Nesnáším své jméno, protože ne­­jsem tak docela přesvědčená, že je moje. Vím, že rodiče měli vybraná dvě a rozhodli se pro jedno z nich, pro to vítězné. To druhé vyryli na hrobě. Hrob je malý a šedivý, leží mezi dalšími malými hroby podél cestičky pod modříny. Kálejí na něj ptáci a ze stromů padá jehličí. Odstranit trus z granitu je těžké, ale už jsem přišla na způsob, jak to udělat co nejrychleji. Hřbitovy nesnáším stejně jako své jméno.

Byla jsem počata jako jedna ze dvou, narodila jsem se už sama. Ve městě u Visly, rozkládajícím se na sedmi návrších. Vážila jsem přes čtyři kilogramy a prý jsem svou matku uvnitř potrhala. Později jsem hlasitě řvala v sále pro novorozence a mezi ostatními jsem vypadala jako měsíční nemluvně. Desítka podle Apgar skóre. Ani ten řev nebyl můj, byl kradený. Narodila jsem se v roce, kdy v Polsku skončil komunismus a otcové nebyli vpouštěni na porodní sál. Můj otec neomdlel, když mě poprvé uviděl. Měla jsem dlouhé tmavé vlasy. Než jsem se dokázala sama posadit, bylo po nich.

Bydlím v městečku pojmenovaném Boží Vůle, které bylo kdysi vesnicí, ale všichni raději po­­užívají staré německé jméno – Sorge. To znamená starost nebo soužení a lidé v Boží Vůli jsou stejně tak ustaraní, jako se souží do zásoby. Odjela jsem studovat do většího města, ale hned po bakalářkách jsem se vrátila, což by mohlo vypadat jako prohra – jenže co můžou vědět lidi z větších měst o prohrách. Jsem germanistka, tedy půlka germanistky. Znám dva jazyky, můj život je dvojí, za mě a za sestru. Učila jsem ve škole, ale jen krátce. Kromě sestry mám na svědomí dvanáct dalších dětí. Přesně si pamatuju jejich jména a známky. Vzpomínám si taky na silnou nevolnost a tlak na měchýř tu noc, kdy autobus zastavil na zakázaném místě. Měla jsem rozvázané tkaničky. Nikomu jsem o tom neřekla. Ani babičce Adéle, i když babičce Adéle je teď možné prozradit spoustu tajemství. A klidně několikrát po sobě, pokaždé nanovo. Tehdy mi zešedivěly vlasy, ne moc, pramínek, stačí ho správně začesat a nikdo si toho nevšimne. Svého otce miluji.

Mluví Tula: Mariánka měla od dětství problém s výslovností, proto mi na začátku říkala jménem, které si sama vymyslela na základě toho, co slyšela. Nahromaděná slova kolem mě se poskládala v Tulu. Teď si nepřeji, aby mi Tulu kdokoli vzal, ani úřady, ani byrokracie, ani lidé v tom ustaraném a usouženém městě Sorge. Tula. A hotovo. Všude jsou tu pod nohama cítit mrtví. Když jede vlak po kolejích, země se třese pod jejich pohyby. V Mariánčině pokoji visí u lanka rolety růžový plameňák. Mariánka plameňáky milovala, proto jsem taky souhlasila s ohyzdnou ptačí sochou v zahradní fontáně, růžové ztělesnění kýče na jedné noze. Později jsem tu sochu zničila, někdy v pohřební den. V Sorge máme hodně pohřbů a málo porodů. Přišla jsem na svět na jiném místě, daleko od trati, do Boží Vůle jsem přijela za mužem, opustila jsem velké univerzitní město a krajské soutěže krásy. Manžel speciálně pro mě otevřel cukrárnu, abych se nenudila. Teď se v cukrárně nudí pavouci a pilousové.

Nerada příliš mluvím. Odnaučila jsem se taky křičet nahlas. Dělám to různě, buď si obtočím polštář kolem hlavy a křičím do peří, anebo odjedu ven. Stojím pak v nehlídané ruině, v místnosti, která kdysi byla porodním sálem, a křičím z plna hrdla. Tady mě nikdo neuslyší, a jestli uslyší, i tak si pomyslí, že tu vylézají duchové ze sklepa, z místností a z úkrytů na košťata. Můj muž si chce otevřít svatební dům. V Sorge máme hodně pohřbů, málo porodů a žádné svatby.

Mluví Adéla: Adéla, dcera Ireny a Tadeusze, vnučka Józefa, výběrčího na dvoře u Czyżew­ských. Narozena v Krakově dlouho po první válce, těsně před tou druhou. Měřím sto šedesát centimetrů a stále rostu do země. Ráda nosím modrou zástěru a schovávám šedivé vlasy pod vzorovaný šátek. Bydlím v Sorge, s dívkou a jejím otcem, v domě se zahradou a sadem. Švestky se rodí malé a ničemné. Znám nazpaměť všechny stezky v městečku, sama jsem je vyšlapávala. V noci slyším, jak duní vlak na kolejích.

Jako hodně malé děvčátko jsem viděla mrtvoly u Czyżewských, protože jsem šla za dědou Józefem do dvora hned po slunovratu. Děda Józef o tom nevěděl. Kdyby věděl, zmlátil by mě provazem na holý zadek. Před dvorem byl záhon, velký okrouhlý kus trávníku s příjezdovou cestou podél něj. Doktor Wierzbanowski tam vysadil topoly, úplně uprostřed. Doktoři Wierzbanowští byli dva, vybrala jsem si staršího. Byla sedmdesátá léta, po Czyżewských zůstal zdobený hrob v parku, jako by se nemohli všichni vejít do rodinného mauzolea na hřbitově, a na dvoře tak udělali příjem. Líbala jsem se s doktorem Wierzbanowským za topolem tak, aby můj muž nic neviděl. V porodnici křičely děti. Jsem stará. Vypadám jak pakobylka, hýbu se jak pakobylka na dostizích. Mnohokrát jsem otěhotněla, ale v místnosti v podkroví jsem porodila jen jednu dceru, jediná dcera porodila jedinou vnučku, už ne doma, ale ve městě na sedmi návrších. Předáváme si život jen v ženské linii, neopakovatelně. Moje dcera odjela a už se nevrátí. Pochovala jsem muže i milence.

Adéla, dcera Ireny a Tadeusze, vnučka Józefa, narozená v Krakově, usadila se v Sorge, v domě se zahradou a sadem.

Opakuji si nejdůležitější informace, které ze mě dělají Adélu.

Přestanu toho dne, kdy zapomenu jméno vlastní dcery.

Všechno, najednou

Mariánce se kýval zub, dívka držela v ruce vstupenku, Adéle se pokazil mixér. Byl den provázející nejkratší noc v roce, červen, jeden z těch velice horkých červnů, kdy už se dá balit na prázdniny u moře. O den dřív skončil školní rok a po víkendu bezčasí začnou prázdniny. Schůze na školách už skončily, obhajování bakalářských a diplomových prací bylo v plném proudu. Na vsi rostla první tráva na sena, brambory tvořily ukázkové keříčky, po listu se škrábala mandelinka. Ve městě se změnil jízdní řád tramvají, otvíraly se sezónní kiosky se zmrzlinou, v parcích sekala údržba zeleně trávníky pod piknikové deky. O rok dříve toho červnového dne lilo, o rok později to bude také tak. Takové sobotní horko už se nebude nikdy opakovat.

Mariánce se kýval zub, otevřela doširoka pusu a ukázala Tule na čtyřku. Podívej, mami, kýve se doleva a doprava, nebolí, jen je nepříjemné, když se ho dotknu jazykem, vždycky tam sklouzne. Tula podřepla k dceři, v ruce držela otevřenou peněženku, protože už na ně přicházela řada u pokladny, ale poslechla a podívala se do dceřiných úst a ovšem, zahlédla zub, bílý, mléčný, jeden z posledních, které vystřídají trvalé. Strčila Mariánce prsty do pusy, uchopila čtyřku a jemně s ní v dásni zakývala, ještě den dva a vypadne, počkejme, až se vrátíme domů, ukážeme to tátovi, možná táta vezme nit a vytáhne ho, nechceš přece ztratit zub na výletě.

Mariánka nechtěla ztratit zub na výletě. Myslela na to, že má doma na stole krabičku po sladkostech, kde si schovávala všechny zuby, které se jí dosud podařilo uchovat. Dva špičáky, čtyři stoličky, každý z nich měl svůj příběh. Ten, co se začal kývat v zoo, bude poslední. Mariánce už taky nikdy nevypadne žádný trvalý zub, do smrti zůstanou všechny na svém místě.

Tula se sklonila k dívce v pokladně a poprosila o dva lístky, poloviční a normální. Pokladní lístky rychle vytiskla a při vracení drobných se spletla. Byla unavená, protože v sobotu byly v zoologické fronty rodin s dětmi nekonečné, hned po dvanácté už byl problém, jak celý ten dav lidí odbavit. Navíc byl červen, v budce s pokladnou a penězi na klimatizaci nikdo moc nehleděl.

Dívka svírala vstupenku v ruce. Byla to jedna z posledních příležitostí, kdy mohla využít studentské slevy, a jedna z posledních příležitostí, kdy si dovolila strávit bezstarostnou chvilku ve městě. Kromě vstupenky do zoo měla v kapse jízdenku domů, a jízdenky domů po obhajobě bakalářky jsou jízdenkami jen jedním směrem. Stála u mapy zoo, jako by si chtěla naplánovat procházku, ale místo na cestičky hleděla za sebe. V řadě nakupujících zahlédla ženu, kterou znala z městečka. To je neobvyklé setkání, zvláště v takový den, v tak velkém městě. Žena byla majitelkou růžové cukrárny s plameňákem ve štítu a držela za ruku dceru.

Dívka je chvíli pozorovala, ale pak ji to přestalo zajímat. Do zoo proudily další skupiny lidí, menší i větší, ale všechny hlasité. Hned u vchodu se dav proplétal, neklidně to v něm vřelo. Na konci stála budka se suvenýry, dívka přemýšlela, zda má otci koupit magnetku na ledničku, ale lednička patřila spíše Adéle než otci. O třináct let dříve stáli na tomtéž místě, oba, dívka držela otce za ruku a ukazovala na plyšového slona, ale ukazováním to skončilo. Otec řekl, že lepší bude podívat se na opravdové zvíře než vozit domů další plyšáky. Dívka neprotestovala, jen se nechala otcem vést. Teď se musela vést sama, takže šla přímo za nosem, stezkou k výběhu medvědů.

Myslela, že se za pár hodin ocitne v natřískaném autobuse do Sorge, spolu s kufry a veškerým majetkem, který během studií posbírala. Přiveze s sebou diplom, který si o tři týdny později bude prohlížet ředitel společenství škol, z nedostatku lepší kandidátky zaměstná dívku na místě jediné germanistky. Ještě předtím se budou papírem dojímat Adéla a otec.

Adéle se pokazil mixér. Mixér byl starý a ně­mecký, už je to pěkných pár let, co ho koupili v městečku, když tam ještě přežíval obchod s vybavením pro domácnost, avšak poté, co na trh vstoupily obchodní řetězce, hodně rychle skončil. V pátek večer Adéla rozbila do misky pět velkých vajec a začala je šlehat s cukrem. Zabrala celou kuchyň, rozložila všude náčiní na pečení a nepouštěla dovnitř dívčina otce dokonce ani pro čaj, oba měli svůj vlastní prostor, ona kuchyň, on dílnu.

Adéla šlehala vajíčka, otec dívky převíjel motor. Vajíčka koupila u Praratů, kteří bydleli u nového zdravotního střediska, odkud to bylo nejblíž na dvůr Czyżewských, do parku a k broukům v trávě. Jako jediní chovali ještě tolik slepic, že jim to stačilo jak pro rodinu, tak na prodej. Celé Sorge k nim chodilo s prázdnými kartonovými obaly, před pár lety si Adéla stoupla do fronty taky, když jí její vlastní slepice odmítly spolupráci a skončily s podříznutým hrdlem zakopané na zahradě, protože byly tvrdé, staré maso se nehodilo ani na vývar.

Mixér svým tempem šlehal vajíčka, lomozil jako obvykle, až se zastavil, a spolu s ním vypadly pojistky, zhaslo světlo, škytla televize v ložnici a všude se rozhostilo přítmí. Adéla téměř viděla, jak dívčin otec zvedl hlavu k žárovce v dílně, odložil nářadí, vyšel na dvorek, přešel po cestičce ke dveřím domu a na chodbě se zeptal, co se stalo. Adéla odpověděla, že přece peče koláč, ale zaboha si nedokáže vzpomenout jaký.

Tula se v zoo nedokázala příliš soustředit na kývající se Mariánčin zub ani na výběh s antilopami, protože přemýšlela o práci. Blížila se svatební sezóna a věděla, že přišlo hodně objednávek na dorty, dokonce více, než mohla sama zvládnout. Studentky, které zaměstnávala, byly schopné pomáhat, ale na samostatnou práci se nehodily, a jí přece vždycky tolik záleželo na preciznosti. Cukrárna se v malém Sorge dokázala udržet jen díky tomu, že si Tula získala chutě sousedů a sousedních městeček právě svou precizností. Sladkosti, které jí vznikaly pod rukama, chutnaly vždycky jako domácí. Mariánku ale zajímalo víc jídlo než zdobení a učení. I v zoo tehdy táhla matku k malému výběhu se slepicemi a oslíkem, protože hned vedle stál stánek se zmrzlinou. Tula myslela také na muže. Zatímco se pomalu procházely kolem obory pro žirafy, on seděl v bance a diskutoval o možné půjčce na nový pozemek, protože je třeba investovat právě do pozemků. Jeli do města vyřídit potřebné spolu s užitečným.

Žirafy se procházely od jednoho konce výběhu na druhý. Byly tři, z toho jedno mládě, které ještě se zájmem bloudilo po tvářích návštěvníků. V poslední chvíli se vyhnulo pštrosovi, apatické kouli peří s vykulenýma očima na vrcholku krku. Všichni spolu museli ve společném prostoru vycházet. Tula s jinými ve společném prostoru nevycházela nijak zvlášť dobře. Mariánka byla jiná, podobala se svou lehkostí, s jakou navazovala přátelství, a otevřeností otci. První den v nulté třídě prožila bez potíží, ještě sama uklidňovala řvoucí děti, jedním z nich byla Tula před dvaadvaceti lety. Možná by byla Mariánka dobrou vychovatelkou ve školce, ošetřovatelkou, možná pečovatelkou, jisté otázky však zůstanou bez odpovědi.

Dívka podle svého mínění dobrou pečovatelkou nebyla. Nedokázala zareagovat v problematických situacích, které vytvářeli rodiče malého Matěje. Přepočítávala hodiny na vydělané zloté a vydělané zloté na nájem, účty za plyn a městskou kartu. Během práce často sedávala na pohovce ve vkusně zařízeném salonu a rozkládala své poznámky, zatímco Matěj procházel intenzivním obdobím vzdoru tříletého dítěte. Před návratem rodičů pečlivě sbírala rozházené hračky, ty zničené beze slova vyhazovala přímo do kontejneru venku. Lhostejným hlasem nadávala Matějovi ve svém, jemu cizím jazyce. Dovolila mu, aby se vyřádil, nevyužila rady zaměstnavatele, aby Matěje klidně přivázala za pásek od kalhot k zábradlí a zavřela balkonové dveře, pokud by vyváděl. Matějova tátu tak zavírala matka, matku zase tahala za uši její matka, Matějovy emocionální problémy narůstaly už o tři generace dříve. Matějův táta účinně pracoval na emocionálních problémech dívky.

Dívce zazvonil v kapse telefon. Nezvedla ho. Nechtěla mluvit s rodiči zaměstnavateli, vzala si poslední výplatu, informovala je o odchodu s dostatečným předstihem, zachovala se nadmíru eticky, zvlášť když se vezme v úvahu, že neměli žádnou smlouvu, platili jí na ruku a neeticky se tu zachoval Matějův táta. Cítila, že mohl zavolat s jiným návrhem, jen pro ni, tentokrát mimo dům a ne jeho ženě na očích. Je možné, že Matěj začal opakovat německá slova, kterými se k němu obracela. Skutečně, několikrát se to stalo, takže ke slovu přišel pásek, třískly balkonové dveře, nejvyšší patra paneláků nového sídliště mlčela.

Dívka zahnula kolem malé zoo ke slonům. Ráda se dívala na slony.

Adéla nerada prosila někoho o pomoc. Litovala, že zapomněla, kam položila starý hmoždíř. Starý hmoždíř ležel na půdě v lepenkové krabici s prachovými peřinami a prasklina vedoucí jeho středem se každý rok zvětšovala. Za dva roky, za noci, kdy Adéla úplně zapomene, praskne tak hlasitě, až dívka i otec zvednou hlavu ke stropu. Teď otec obhlédl mixér zvenčí, potáhl nosem, ucítil spáleninu a začal stroj rozebírat. Seděl u kuchyňského stolu, ve změti Adéliných přísad, odsunul kbelík s moukou, dortovou formu vymazanou margarínem, kostky tvarohu, odhrnul voskované plátno. Rukou odhrnul věci a udělal si místo, položil na stůl noviny, aby nezničil dřevěnou desku, rozsvítil lampičku a sklonil se do hloubi podbřišku mixéru. Adéla se hrabala ve skříňce u kachlových kamen a hledala metličku na vajíčka. Musela prohlédnout ještě několik šuplíků, než našla, co potřebovala. Prostě na to zapomněla. Nejobvyklejší věc na světě. Už tehdy se jí v mozku ukládaly bílé kuličky amyloidu beta.

Tula si prohlížela malé, bílé ovečky. Kadeřavé koule vlny se k sobě nakupily tak těsně, že mezi nimi nebylo vidět hranice. Vedle pobekávala matka ovce a ochotně vystrkovala hlavu přes mříže, aby jazykem shrábla potravu z rukou dětí. Potravu vydával přístroj stojící u vchodu do minizoo, stačilo hodit dva zloté a automat vyplivl návnadu na děti a apatická zvířata. Marián­ka pozorovala ovce, dokonce strčila ruku mezi tyče a pohladila bílý pysk. Nebála se, ani zvíře se nebálo, neustoupilo jako předtím, jen aby sebralo potravu a pryč do kouta výběhu, jen natahovalo hlavu, aby pokračovala. Tula se podivila dceřině výjimečnosti, ostatní děti totiž – povzbuzené tajemným porozuměním Marián­ky s ovcí – se zvířete také chtěly dotknout, namísto toho ale vyplašily ovci i s malými tak, že se běžela schovat do uzavřené části stáje.

Adéla nalila těsto do formy. Nelíbilo se jí, utřená vajíčka měla konzistenci řídké břečky, a ne kypré šlehačky, mouka se místy srazila, a když prstem nabrala na ochutnání vaječný krém, cukr stále skřípal mezi zuby. Snažila se, ale dopadlo to jako obvykle. Měla si objednat koláč ve Flamingu, ale to už by bylo přehnané, nikdy by si nedovolila takhle si to usnadnit. Vzpomínala na dívčino přijímání, připravila všechno sama. Pravda, hostům stačilo málo, posadili je ve stanu na zahradě, otec se tehdy opil do němoty. Dívka přinesla od kněze lístek s příslibem, že na stole bude jen šťáva a limonáda, ale stačilo nacucat spodek dortu špiritusem a už začala pod stolem nepozorovaně kolovat flaška. Pak si otec nechal všít kapsli antabusu, stačilo jednou, ve výšce levé lopatky, a byl pokoj.

Z polského originálu Sorge (W.A.B., Varšava 2019) vybrala a přeložila Lenka Kuhar Daňhelová.