Spirála deviace

V loňském roce vyšly v nakladatelství Absynt dvě reportáže o dvou mužích ze Skandinávie, kteří svými rasisticky či ultrapravicově motivovanými vraždami a pokusy o vraždu ublížili desítkám rodin žijících ve Švédsku a Norsku. Reportáž­-sága Jeden z nás. Příběh o Norsku (En av oss. En fortelling om Norge, 2013) od spisovatelky Åsne Seierstad popisuje příběh Anderse Breivika, jeho obětí a jejich rodin; reportážní detektivka Laserový muž (Lasermannen, 2002) Gellerta Tamase se prostřednictvím rekapitulace policejního vyšetřování noří do psychologie a společensko­-politického kontextu jednání Švéda Johna Ausonia, který se na začátku devadesátých let ve Stockholmu a Uppsale postupně pokusil zabít jedenáct lidí. Podobnosti případů poukazují na severskou bipolární koexistenci populární krajní pravice a silného diskursu o inkluzi a solidarity. A jejich odlišnosti vyvolávají důležité otázky týkající se šílenství a násilí.

Sága a detektivka

Breivikův případ je známý. Syn diplomata a ošetřovatelky, který celý život hledal skupinu, do níž by mohl patřit – vyzkoušel sprejerskou komunitu, vybudoval si úspěšný tým ve World of Warcraft, ale i závislost na hře –, se nakonec zhlédl v internetových videích švédských krajně pravicových ideologů. Vraždu 69 mladých norských sociálních demokratů a demokratek na ostrově Utøya a výbuch bomby v norské vládní čtvrti, při kterém zemřelo dalších osm lidí, dlouho a pečlivě připravoval. Zároveň sepisoval manifest svého smyšleného společenství, které mělo inspirovat další masové vrahy k boji proti kulturnímu marxismu, multikulturalismu a islamizaci. Těsně před útokem ho poslal na tisíc e­-mailových adres a do předmětu zprávy uvedl: „Islamizace západní Evropy a stav evropského hnutí odporu“. Åsne Seierstad se ale neomezuje na rekapitulaci Breivikova zločinu – vyprávění o jeho životě začíná už v roce 1945 truchlivou rodinnou historií. A především věnuje podobně rozsáhlý prostor i několika obětem a jejich rodinám. Stejně jako autorčina kniha Dvě sestry, příběh o rodině dvou mladých Norek somálského původu, které se bez vědomí rodičů rozhodnou odejít do Sýrie a provdat se za bojovníky Dáeše, i Jeden z nás zasazuje zločin jednotlivce do kontextu společenské polarizace. Seierstad pátrá po kořenech radikalizace, po jejich mediálně zprostředkovaných zdrojích a hlavně po průnicích trajektorií zločinců s životem jejich rodin, ať už pokřivené rodinné prostředí stojí u zrodu antisociálního chování jako v případě Breivika, anebo – jako v případě dvou teroristických nevěst – představuje spíše následek činu.

Breivik se inspiroval mezi jinými i o poznání bizarnějším Lasermanem. Laserový muž o dvacet let dříve jezdil s puškou s laserovým zaměřovačem po Stockholmu a z čím dál bližší vzdálenosti střílel do mužů, kteří podle něj vypadali jako přistěhovalci z Afriky nebo z arabského světa (přitom se trefil třeba i do Řeka nebo Brazilce). Nenávist k imigrantům, sociálním demokratům a komunistům v synovi přistěhovalců – Švýcara a Němky – vznikla jako vedlejší účinek touhy plně patřit do švédské společnosti, být skutečným Švédem. John Ausonius, původním jménem Wolfgang Alexander Zaugg, se v dětství domníval, že se mu nedaří zapadnout kvůli jeho černým vlasům, které si v době útoků už barvil na sytě oranžovou, o níž se domníval, že je skandinávsky světlá. Pokusy o vraždu, z nichž se v důsledku závadnosti zbraní zdařil jeden (většina jeho obětí má či měla trvalé následky), sám chápal jako očistu Švédska od zločinců; spíš se ale snažil zabít přistěhovaleckou součást své identity. Na útoky a vytoužený yuppie život si vydělával pravidelnými bankovními loupežemi. Do banky většinou dojel na kole, cestou se převlékl z obleku do neměnného loupežnického úboru s kuklou a po loupeži zase nasedl na kolo a odjel. Zatímco kniha Åsne Seierstad pracuje s prvky ságy, Gellert Tamas se věnuje i dlouhou dobu neúspěšnému policejnímu vyšetřování a dění ve vyšetřovatelském týmu, takže kniha připomíná detektivku.

Něco tak strašného

Oba texty lze ale zároveň číst jako grotesky o nepřipravenosti policie na rasově motivované násilí. Než policie Lasermana dostihla, provedl podle téhož scénáře dvacet bankovních loupeží: dvacetkrát se mu podařilo sehnat peníze na další útoky. Střílet se naučil na vojně, kam se dostal navzdory svým psychiatrickým diagnózám. Hon na Breivika představoval ještě mnohem neuvěřitelnější řetězec selhání. Policistky a policisté od chvíle, kdy byla nahlášena přítomnost podezřelého muže ve vládní čtvrti, nepracovali se všemi informacemi, jednali ledabyle, zbrkle. Když dlouhé desítky minut po začátku střelby na Utøye konečně zaparkovali na pevnině poblíž ostrova, naskákali těžkooděnci do gumového člunu, který pod jejich tíhou začal klesat ke dnu. Vrtulník kroužící nad ostrovem během Breivikova běsnění patřil norské televizi. Policie ani armáda nestihly přiletět; pilot čerpal dovolenou.

Nikdo zkrátka nepředpokládal, že by se v Norsku mohlo stát něco tak strašného. A to přesto, že právě ve Skandinávii, která si dlouho budovala image otevřeného a bezpečného regionu, se historicky výjimečně daří extrémní pravici a s ní spojenému násilí. Zapalování uprchlických táborů, útoky na mešity a na ­přistěhovalce byly v devadesátých letech jedním z pólů tamního veřejného dění; druhým byl diskurs úleku nad rasismem a extremismem, jejich potlačování, apel na solidaritu a inkluzi. Tuto rozporuplnost Skandinávie a tendenci popírat to, co je v jejích společnostech zkažené, naznačuje i pozdní přijetí antidiskriminačních zákonů ve Švédsku nebo výrazně se proměňující způsob mediálního zobrazování přistěhovalců – nejprve byli vykreslováni jako hrozba, posléze příležitost a později zase hrozba. Symbolické odsouvání menšin na okraj se pak promítá do jejich pocitu, že do země, kde žijí, nepatří, a do náležitého chování; v obou zemích tak vzniká proces, který je v kriminologii a sociologii známý jako „spirála deviace“.

V příbězích obou figur, které lze kvůli politické motivovanosti jejich zločinů i přes jejich fyzickou osamocenost nazvat teroristy, lze vysledovat množství osobních i historických paralel. Oba muži získávali peníze hlavně kriminální činností (Breivik založil malou, ale úspěšnou firmu na falšování diplomů). Oba prožili pochmurné dětství bez otců: Breivikův otec byl chladný, Ausoniův otec naopak promiskuitní, ale ani jeden se svým synem a jeho matkou nezůstal déle než pár prvních let. Oba vrazi měli tendenci lnout k jakýmkoli dostupným mužským autoritám, včetně dobových postav krajní pravice. Ausonius sympatizoval s Novou demokracií, obdobou dnešních Švédských demokratů, Breivik byl aktivní v populis­­tické Straně pokroku. Oba se postupně nořili hlouběji do sebe, přicházeli o přátele i o vizi budoucnosti. Až na výjimečná, tragikomicky končící setkání se jich milostné vztahy netýkaly. Oba působili uhlazeně a zakládali si na svém vzhledu. Breivik dokonce ve svém manifestu apeloval na budoucí protimarxistické teroristy, aby se před teroristickou akcí ostříhali, chodili do solária, tvrdě trénovali, nechali se profesionálně nalíčit a vyfotit. To proto, aby média měla k dispozici snímky, na kterých nevypadají pachatelé poníženě a unaveně. „Ano, urostlým drsným bojovníkům, jako jsme my, to bude znít teploušsky, ale musíme na fotkách vypadat co nejlépe,“ psal zločinec s vysoko posazeným hlasem, o kterém se část známých domnívala, že je homosexuál.

Hranice šílenství

Zatímco o Breivikovi je známo, že bojoval za status svéprávného, Laserový muž „jedním z nás“ z pohledu psychiatrů nebyl. Mohl ale být Breivik skutečně o tolik „zdravější“? Kde se nachází hranice mezi šílenstvím a pácháním násilí? Do jaké míry z vraha jeho označení za šílence snímá vinu? Kolik bláznů, kteří trpí tiše a na okraji, se vejde do stigmatu posilovaného násilnými šílenci, jakým byl Laserman? Jak mají s často nejistou pozicí zločince mezi šílenstvím a normalitou pracovat média?

Byť se oba teroristé inspirovali mocnými ultrapravičáky, Breivik následoval a promyšleně dotvářel kolektivně cirkulující nenávistnou ideologii, zatímco Ausonius prostě nesnášel barevné. Je nebezpečnější autentická individuální nenávist k náznakům přistěhovalectví, anebo reinkarnovaná ideologická „etnopanika“ směřovaná na vcelku abstraktní myšlenku kulturního marxismu a multikulturalismu?

I přes stáří případů jsou otázky pořád relevantní. Na podobné případy ultrapravicového terorismu by se vzhledem ke globálním politickým trendům měla lépe připravit policie i média.

Autorka je socioložka médií, působí na Masarykově univerzitě.