Věrohodnost tkví v emocích postav

Podobně jako vaši vrstevníci Dorota Masłowska a Mirosław Nahacz jste se ve svých prvních knihách zaměřil na osudy mladých lidí utápějících se ve světě současné popkultury. Váš debut Ubliž mi nějak… aneb všechny videohry jsou o lásce je nekonvenční milostný román, kniha Radio Armageddon se zase věnuje pocitům nepochopení a samoty, které jsou vlastní členům subkultury emo. Myslíte si, že by měl spisovatel psát o době, v níž sám žije?

Netuším, co by měl nebo neměl dělat spisovatel, a myslím, že to ani není důležité. Zásadní je dobré zvládnutí spisovatelského řemesla, autentičnost a sečtělost, věci, které stojí za dobrou knihou. Opravdu se ale necítím kompetentní k tomu, abych zde vydával jakékoli soudy – o spisovatelích obecně nebo o mé generaci. Mě zkrátka zajímá současnost, protože ji znám a mám na dosah. Chtěl bych se však pokusit napsat příběh, ať už ve formě románu nebo scénáře, který by byl zasazený do doby komunistického režimu.

V rozhovorech často zdůrazňujete, že podle vašeho názoru neexistuje nic jako spisovatelské vnuknutí, často také opakujete, že práce spisovatele je ve své podstatě velmi nudná. Přemýšlel jste takto i ve svých tvůrčích začátcích?

Nešlo mi po pravdě ani tak o to, že práce spisovatele je nudná, ale že je zkrátka daleko všednější a jednotvárnější, než si lidé představují. Já jsem začal psát brzy. Vymýšlení a zapisování příběhů na mámině psacím stroji pro mě bylo od dětství běžnou formou trávení volného času. U nás doma bylo vyprávění příběhů něčím naprosto přirozeným. S mámou jsme si vyprávěli neustále o knihách, filmech a podobně. Odtud se zřejmě bere celý ten můj zápal pro psaní. Povolání spisovatele jsem si nikdy nijak neidealizoval, uvědomuji si dobře jeho plusy a minusy. Asi bych nedokázal dělat v životě nic jiného. Psaní je to, co umím.

Letos má v Česku vyjít vaše první přeložená kniha – psychologický thriller s názvem Oslněni světlem [viz ukázku v příloze]. Román pojednávající mimo jiné o tom, jak se jednomu z nejvyhledávanějších a zároveň nejopatrnějších varšavských dealerů kokainu obrátí během několika dnů vzhůru nohama celý svět, se stal nedlouho po svém uvedení v Polsku bestsellerem. Jak se ve vás vůbec zrodil nápad napsat knihu na toto téma? Dříve jste se totiž věnoval spíše psaní žánrových próz.

O svých knihách nepřemýšlím nikdy v žánrových kategoriích, vždy mě jednoduše napadne příběh, za nímž se dále snažím jít. Ani s románem Oslněni světlem to nebylo jinak. Původně jsem chtěl napsat něco o temné, noční Varšavě a až později se přede mnou vynořil hlavní hrdina, drogový dealer Kuba, který je i přes svou profesi člověkem nesmírně záhadným, citlivým a umělecky založeným.

Varšavské podsvětí ve vašich knihách působí velmi autenticky: vhled do zkaženého světa byznysmenů nebo gangsterské bitky jsou hodnověrné. Čerpal jste při psaní ze skutečnosti? Nějak nedokážu uvěřit tomu, že všechno, co kniha popisuje, je zcela vyfabulované.

Musím vás zklamat, většina z toho, co je v knize popsáno, je vymyšlená. Podle mě nespočívá věrohodnost knihy ani v tematice, ani v popsaných detailech, ale v emocích a psychologii hrdinů a také ucelenosti příběhu. Je­-li toto zvládnuté, je pro čtenáře druhořadé, jestli daný svět doopravdy existuje nebo ne. Když jsem se k psaní tohoto románu připravoval, promluvil jsem si s jedním drogovým dealerem, nezajímaly mě však žádné technické záležitosti jeho profese, ale spíše emoční stránka, to, jak moc je osamělý a paranoidní, jak neobyčejný vede život. Už tohle pro mě bylo materiálem na knihu, a nikoli to, odkud dotyčný drogy přiváží a kde je skladuje. V tom se můžou šťourat novináři nebo reportéři.

V předloňském roce vznikl na motivy knihy Oslněni světlem úspěšný seriál se skvělým Kamilem Nożyńským v hlavní roli. S jakými názory na tuto televizní adaptaci jste se setkal?

Překvapilo mě, že seriál měl obrovský úspěch, vychvalovali jej diváci i filmoví kritici. Měl také rekordní sledovanost na polské HBO. Jako autor předlohy, ale také spoluautor scénáře ke všem epizodám – společně s režisérem Krzysztofem Skonieczným – z něj mám pochopitelně velkou radost. Mimochodem, seriál je dostupný také v Česku na platformě HBO GO. Nejlepší tedy bude, když se čeští diváci přesvědčí sami, jestli se opravdu ­povedl. Samozřejmě po přečtení knihy.

Jaké to vůbec je, být spisovatelem v Polsku? Ptám se proto, že polský knižní trh je výrazně větší než ten český. Ačkoli jsou Češi ve světě vnímáni jako velcí knihomolové – alespoň to tvrdí Mariusz Szczygieł –, je u nás nepředstavitelné, že by se současný spisovatel mohl stát velvyslancem značky Mercedes Benz jako Szczepan Twardoch v Polsku.

I já jsem měl příležitost zahrát si v jedné reklamě. Nicméně musím dodat, že Szczepan Twardoch a já patříme do skupiny nejpopulárnějších spisovatelů své generace. Situa­ce u ostatních je odlišná. V Polsku máme autory bestsellerů, kteří prodají spoustu knih, máme autory, pro které je psaní spíše koníčkem. Jsou ale i takoví, pro něž je napsání prozaické knihy odrazovým můstkem pro jinou práci, například publicistickou. Těžko to nějak jednoznačně hodnotit. Polský knižní trh je sice velký, ale podle mého skromného názoru zbytečně přehlcený. Knih vychází moc, proto je logicky jejich život na trhu krátký. Spousta titulů vyšumí, protože se jim nevěnuje dostatečná pozornost. Já si však momentálně nemůžu stěžovat, mám poměrně velkou skupinu věrných čtenářů. V Polsku se prodalo již půl milionu mých knih a mé seriály mají spoustu diváků. Ovšem individuální situace jednoho autora v žádném případě neodráží celkový stav polského knižního trhu.