Žít je otázka načasování

Říká se, že hudba je univerzální jazyk, ale není to pravda. Copak může mít někdo pocit, že rozumí veškeré hudbě světa, orientuje se v jejích mechanismech a nepotřebuje k jejímu pochopení žádné dodatečné vysvětlení? To je floskule oblíbená především u lidí, kteří poslouchají západní taneční hudbu a rádi si k tomu dají amfetaminy, anebo západní hudbu naopak opustili a objevují zvuky jiných kultur. Že je hudba univerzální jazyk, se bude říkat i v souvislosti s albem Fountain, debutem americké skladatelky Lyry Pramuk. Její nahrávku ostatně tvoří výhradně její hlas – kdo by takovou tvorbu, s celou její naléhavostí, mohl nechápat?

Jenže deska Lyry Pramuk žádný univerzálně srozumitelný příběh nezaznamenává. A stejně tak neplatí, že se automaticky stane srozumitelným každý, kdo rezignuje na slova a spolehne se jenom na zvuk hlasu. Fountain je spíše nebývale intimním vhledem do konkrétního života: do života člověka, který objevil kouzlo zpěvu v kostelním sboru, později studoval klasickou hudbu, ale také poslouchal pop, v dospělém věku prošel tranzicí, přestěhoval se ze Spojených států do Berlína a tam se stal součástí umělecké komunity.

Daleko od civilizace

„Můj vztah k vlastnímu hlasu je složitý,“ napsala mi Lyra Pramuk ze své berlínské karantény. „Často toužím dosáhnout něčeho, co můj hlas nedokáže, ale přesto ho zbožňuji. Je to můj hlavní nástroj a možná i hlavní způsob, jakým se vztahuji ke svému okolí.“ Fountain je od prvního tónu vášnivým svědectvím o vztahu mezi člověkem a jeho hlasem a zároveň ukázkou toho, jak proměnlivý tento vztah může být. Úvodní skladba Witness může připomenout Juliannu Barwick, jejíž éterické ambien­t­­ní vrstvení vokálů je ostatně také nasáklé atmosférou kostelních zpěvů. Jenže zatímco Barwick se odpoutává od země, Pramuk jako by se zaplétala do kořenů. Její hudba je ušpiněná od hlíny, přitom však euforická. A zároveň v nás spouští obranné instinkty – někdy je emočně natolik intenzivní, až to člověka může vyděsit. Singl Witness zpočátku nese jednotící linka, která z hlasu dělá jakýsi kosmický syntezátor, později tuto zvukovou plochu propichují jednoslabičné útržky a k nim se připojuje bezeslovný rituální nápěv. To už jsme daleko od dnešní civilizace. Nebo ještě lépe: vracíme se k motivům, které se současný systém snaží vymýtit.

„Folklor je velmi hmatatelná a výrazná kulturní síla, často ale bývá marginalizován a stává se z něj něco historického, případně jej ideologie globálního kapitalismu úplně vymaže,“ říká Pramuk. „Zánik lokálních, udržitelných komunit je tragický, doufám ale, že díky boji proti klimatické změně a také kvůli omezení globálního trhu znovu začneme oceňovat sílu lokální kultury a budovat solidaritu mezi digitálními scénami, lidmi i krajinami.“ Její debutová deska s tímto přesvědčením zcela souzní: je to nahrávka, která se zrodila z dlouholeté spolupráce s Holly Herndon, Colinem Selfem a angažovanou berlínskou scénou, propojující politickou teorii s úvahami o automatizaci, umělé inteligenci a životě v pozdním kapitalismu. A zároveň je to folková deska budoucnosti.

Léčebné rituály

Podle Lyry Pramuk jsou příběhy o nás samých i našich blízkých „zásadní pro pochopení toho, kým opravdu jsme a jaké vyznáváme hodnoty“. Bez těchto příběhů, pěstujících smysl pro pochopení lidí s různými touhami, z nás zbudou jenom „vyhladovělá ega, duchové ve skořápkách, kteří hromadí zdroje“. Pro Pramuk ovšem není zásadní jen spjatost s konkrétním místem, kde žije, ale také její pozice v digitálním světě. „Mým cílem je vytvářet magii v digitálním světě a pak ji přenášet do světa fyzického. Chci teorii vdechnout život, oživovat utopické touhy, experimentovat.“ A Pramuk opravdu experimentuje. Jestliže zmíněná úvodní skladba Witness působí jako zaříkávání, jako oslava konce zimy a „svěcení jara“, hned v následujícím tracku Tendril se dostáváme do úplně jiných končin. Místo postupného vrstvení táhlých motivů, které postupně přecházely do zvukových kaskád, se najednou ozývají jazzové vokální postupy. Skladba pojmenovaná podle úponku, jehož pomocí se některé rostliny připínají k opoře, chvílemi zní skoro jako Bobby McFerrin. Hudebnice ale naštěstí není tak virtuózní, prostě si jen prozpěvuje.

Tento přístup je záměrný: Pramuk cíleně nabourává lety ustálený vztah mezi umělcem a posluchačem – netouží být v popředí. To je znát hlavně při živých vystoupeních, o nichž říká: „Je pro mě důležité, aby koncerty nebyly hierarchické, aby nikdo nebyl nikomu nadřazen. Performance je pro mě fantazijní proces, má to být únik z běžného života. Své koncerty vnímám jako léčebné rituály – takový je můj hlavní cíl. Chci ten rituál vést, ale zároveň ze své role vystoupit a stát se součástí davu. Chci komunikovat s publikem, ale také se soustředit na léčení sebe samé, protože i já to potřebuji. Publikum mi dává energii, kterou dokážu vstřebat a zase ji posluchačům vrátit. Je to taková smyčka.“ A zároveň je to vhodná metafora její tvorby – Lyra Pramuk smyčkuje vlastní hlas, vstupuje sama se sebou do dialogu, rozštěpuje svou osobnost, a zastupuje tak všechny možné lidské archetypy. Umí být povzbudivá i mysteriózní, euforická i váhavá. Její hlas je ale vždycky výrazný, v každém okamžiku je z desky cítit, že umělkyně má jasnou vizi a nechce ji ničím omezovat. V tomto ohledu připomíná Björk a její čistě vokální album Medúlla (2004), v důrazu na propojení s přírodou má zase blízko k inuitské experimentátorce Tanye Tagaq, ze všeho nejvíc ale čerpá z odkazu Yoko Ono, jedné z nejsilnějších žen západního umění. I Pramuk svému hlasu věří a stejně jako Yoko Ono i ona zdůrazňuje jeho propojení s tělem.

Mračna monarchů

Nejdůležitějším motivem celé desky je ale naděje. Lyra Pramuk si ji zachovává a snaží se ji předávat dál. „Naději vidím v tom, že lidstvo přece jen nedokáže přechytračit přírodu a její mechanismy. Hrajeme brutální hru, ta ale nemůže trvat věčně. Nikdy nebudeme tak mocní, jak si o sobě myslí někteří naši vůdci,“ píše skladatelka a dodává, že během koronavirové krize je udržování vztahů v komunitě ještě důležitější než jindy. V karanténě prý čte knihu On Earth We’re Briefly Gorgeous (Na Zemi jsme chvíli krásní, 2019), debutový román vietnamsko­-amerického spisovatele Oceana Vuonga, který ho koncipoval jako sérii dopisů své matce. Vuong v knize mluví o ohromných mračnech monarchů stěhovavých, motýlů, kteří každoročně překonávají sedm tisíc kilometrů mezi Kanadou a Mexikem. Kdyby je v Kanadě potkala jediná mrazivou noc, mohla by během několika hodin zaniknout celá generace. „Žít je otázka načasování,“ píše Vuong. A Lyra Pramuk vydání své debutové desky načasovala přesně do okamžiku, kdy ji všichni potřebujeme.

Autor je publicista.