Zůstávají cáry skutečnosti

 

Svůj výběr z mladé polské poezie doplnila básnířka Zofia Bałdyga esejem (viz stranu 18), v němž píše o pozoruhodné generaci básníků narozených mezi lety 1984 a 1993. V jejich tvorbě nachází chladné, laboratorní pozorování světa, angažované generační výpovědi i nepřikrášlené obrazy současného venkova.

Anna Adamowicz

systémy. disociace

mozek je nejkrásnější z orgánů

je pokrytý blánami, zakrytý schránkou lebky,

v jeho závitech se nachází stabilita, pudy,

totožnost, která se musí strhnout jako použitá

náplast, aby se odhalily rány a sůl pronikla dovnitř.

celá jsi ze soli, miláčku, a musíš se

rozpadnout, z tvého těla se oddělí

zlatá usazenina Evropy, ve které tančí

olovo, stříbro, vědomí

 

krmičko

pokud ta veš, která hltavě pije přes síťku

krabičky,

přitulená k tvému stehnu, ochotně poslouží

světu tím, že ve svém bříšku nechá vzejít nákazičku tyfu,

třeba se hned po pitvě znovuzrodí jako

žába otevřená šikovným ypsilonovým řezem,

kuře s upáleným zobákem při kauterizaci,

králík s okem zalitým smolou,

makak Yorick spící ve vesmíru

a později tvoje dítě ležící v kolébce,

důvěřivě svírající tvůj prst v pěstičce

 

loupání

jsem izolovaná od světa holou kůží

několik milimetrů silnou

(na bříškách prstů silnější

v ohybech loktů tenčí)

jediný kontakt se světem mám

přes sliznice (sklo, opál)

tudy můžeš vniknout

naklást vejce

vyniknout

octomilka obecná je izolovaná od světa

zlatavou chitinovou kostrou

a vybavena jedním párem křídel (opál, sklo)

octomilka obecná zasáhla kosmos

naskrz jím pronikla

dokáže otočit oči dovnitř

aby se podívala na vlastní chromozom

kontaktuju vesmír

červenýma očima octomilky obecné

 

Adam Bochenek si vstřikuje roztok formaldehydu

snažte se mě prosím pochopit nemám jinou

možnost

půl života pečlivého pozorování

nervové soustavy drátky vedoucí hlasy

svalové praskající sukno

kosterní soustavy stojany loutek

srdce grepy ve větvích aort

lebky sklenice plné žížal

měňavé serózní blány

půl života činění masa nesmrtelným

vaření noření sycení sušení

pokaždé se stejným vzrušujícím mrazením

že křehké transmutuje ve věčné

v osmatřicátém roce života jsem sám zatoužil

stát se drátem suknem sklenicí loutkou

jehla proniká kůží uniká formalín

v roji drobných mravenců šeptajících bože

 

systémy. krev

padl jsem vedle tebe přejíždím prstem

po žílách předloktí, myslím na lidi,

kteří je chtějí vypárat jako přízi z tkaniny,

ke krvinkám a krevním tělískům přiložit

nástroje,

uplácat panáka k pohledu i náhledu.

v prstu mám hrot šípu, protože chci

z tvé krve vyrobit kus rudky.

tou nakreslím Evropu, hustou a šťavnatou,

kluzkou

blahobytem. pod mojí rukou

se všechny brunátné pruhy

vsáknou do stafáže

 

labutí zpěv žebráka umírajícího hlady v zapečetěném sudu s jediným otvorem, nad nímž bdí král sicilský, německý a jeruzalémský, římský císař, antikrist, stupor mundi, Fridrich II. Štaufský

ach, jak jen se mýlíš, ty, který bdíš s okem

u světlíku sudu.

z mojí duše, dosud bezpečně vmáčknuté

do šišinky,

raší filigránská síť,

moje duše porůstá drobným nitkovitým

podhoubím,

perlí skrz všechny dřevěné póry,

přerůstá tvoje impérium

 

Z polských originálů vybral a přeložil Michael Alexa.

 

 

Tomasz Bąk

 

Jobseeker

Čtyřválcový, dvojsměnný víceodvětvový

pracovník

ve vzorně vyžehleném kancelářském outfitu,

zaměstnaný na ultraelastickou ústní smlouvu

připomínající britské smlouvy na nula hodin,

s funkcí střídavého spílání a mrskání,

váš mokrý sen, soli země. Ano, obrazovky,

panely, čtečky,

všechny otlučené hrnky a obitá jablka šampion,

zohýbané šipky neschopné zasáhnout terč,

jedním slovem: všechno, k oboustranné

spokojenosti

té nejutiskovanější menšiny

a většiny obdařené tím nejsilnějším stiskem;

subjekty a objekty atomizace se usmívají.

Někteří si dokonce pohvizdují, ale mohli by

ovládnout

náhlé pomlaskávání na vnitřní zvíře.

 

36°36’53.4“N 37°20’33.4“E

Věčně dostupnému Bohu speditérů,

skladníků, pohraničníků a zásobovačů

a všech článků dodavatelského řetězce:

daruj jim pod městem čistý vodní zdroj,

aby si mohli omýt své poraněné ruce

a dobře viděli zrníčka prachu na obličejích.

Hodil by se taky útulný dům, se všemi stěnami

a kompletním chrupem okenních tabulek,

aby si odfrkli,

když se v kuchyni pozvolna namáčí cizrna.

Pomoz jim na místě, neumíš­-li to jinak,

jestli jiná politika nechce být možná

– tam kámen na kameni, tady kamenné srdce.

Jen to prosím tentokrát nepopleť

a neposílej jim napalm.

Souřadnice máš v názvu.

 

Yes, It’s Fucking Political

Roznětka s odloženým termínem splatnosti,

když už víš, že se to vyvíjí špatným směrem,

když tě přestává udivovat to, co by tě

mělo pobouřit.

Apostata narušuje squatový klid odsloužením

mše.

Anarchista hledá oporu na policejní stanici.

Solipsista s úsměvem vyměňuje roztrženou

pneumatiku.

Zapomeňte na F­-35, v reáliích současného

bitevního pole je značně účinnější

strašení konzervativního voličstva

jedním z konzervativních postulátů.

Není náhoda, že grázl,

stejně jako genitál, začíná na „g“.

Slova jako „grázl“, „ideologický“ a „radikální“

se nikdy netesaly do kamene, ač se jím někdy

stávají.

 

Hypertrophia cordis

Bude to úplně jiné než kámen–nůžky–papír:

možná, že ukamenování prorazí naše

firewally,

možná i sám Pilát Pontský si oděje sutanu, ale

příčinou naší smrti bude zbytnění

srdečního svalu:

jednoho dne budou hrudní koše náhle

příliš těsné,

srdce si vyrazí do města a všechno pohltí.

 

Lit me up

Prožijme ještě jednou to,

čemu se zítra budeme smát

v podskupinách, ještě než

nás nadobro rozdrtí

obsese, nepozornost a závislosti.

Ano, říjen je zvláštní,

všechny ty zdraví prospěšné středy,

společné vytáčení čísla

zvláštní linky pro oběti

vztahů se spisovateli a básníky,

kde na jedničce čeká konzultant,

který poradí, jak partnerce/partnerovi

vysvětlit,

že psaní není žádné povolání,

a stisknutí hvězdičky vede k získání pomoci

při balení a stěhování se do prdele.

Jsou to divné rozhovory,

čím častější, tím divnější,

jakoby méně očekávané

ve chvílích, kdy by je měl člověk předpokládat.

Přijdou s první strženou střechou,

s prvním polámaným stromem –

kdo jsem, abych jim nevyšel naproti,

kým bych byl, kdybych nevyšel?

 

Z polských originálů přeložil Jan Faber.

 

 

Maciej Bobula

 

bílá zima

nesněží a na vsi

se už nic neděje

úplně.

je jakžtakž bílo, jak

někteří chtěli, ale

nikdo se neraduje

úplně.

v chalupách kolem mne

komíny rozemílají kouř

„čočka“ říkám

nahlas a sám

sobě nevěřím

 

epitaf pro edka

nad pěknou vsí, nad pěknou zelenou

vsí mrak těžší než betonová hradba.

večerka žabka dosud plane v slunci,

avšak stín se blíží, blíží se smrt a stín,

zakrátko žabku zakryjí. opilci před

žabkou ocitají se pod vlivem

mraku, který žabku přiklopí.

mrak shlíží na opilce zdaleka,

ví, že opilci jsou žízniví, ví,

že opilci jsou vždycky žízniví po

dojmech, provozují extrémní sporty –

mizejí v hloubce, pouštějí se lešení

(navždy), anebo visí (jednoduše visí).

na místech odběru krve se zakazuje

vydávat krev opilcům, aby se krví

neopili. pokud by si na ní vytvořili závislost,

sen lidstva o upírech by se vyplnil.

v pěkné vsi, ve vsi zelené hraje prim edek.

nezkoušej se na sebe dívat jeho očima,

je to nebezpečné; lze si snadno přivodit

epilepsii z přemíry barev a odstínů, v nichž

nás edek vidí, lze upadnout, ztratit balanc,

protože co je edkovi do gravitace.

my, venkovské děti, jsme edka považovali

za básníka, jímž edek v jádru nebyl. zato

měl hrb, který ukrýval jádro poezie.

kdyby se do hrbu vrazil nůž, vytryskl by

nektar. kdokoli kdykoli ochutnal nektar,

stal se opilcem a zůstal jím už navždy.

tak nás alespoň strašili rodiče.

pod temným zavalitým mrakem, nesoucím

vydatný déšť, svalil se edek na svůj hrb

a z jater mu vyšplíchl kýbl hnisu – to budou

tvrdit ti, kdo nevěří, že z edka vyšplíchlo

ven hejno holubů. neboť i holubi hnízdili

v edkovi. tyhle holuby dřív krmil hrabal,

později je hledal holub, to oni popletli

herberta.

edek, magický venkovský básník,

trubadúr z beskyd,

nám říkal, že viděl holuba s hrabalem

a herbertem,

jak se všichni drží za ruce a nesou je holubi.

edek zmizel, protože nám vyzradil příběh,

který se nevyzrazuje. je to příběh tabu.

pokud nad námi nejsou betonové mraky

a pod námi planoucí oheň, pak jistě ani my

tu nejsme, jen příběh o nás. paměť nám věří,

dokud si vědomí cokoli zdárně nepřipomene.

déšť není, je jenom žabka. před žabkou kráčí

kondukt holubů, kteří, ovšem, rádi popijí.

nesou hrabala, holuba, herberta a edka, kteří

také rádi popili. pěkná ves, zelená ves, v ní

strouha, z níž jednou bude vodopád, a v ní

se chladí flaška, která vysvobozuje svůj lid

od jeho hříchů.

 

l. b.

hluchý kocoure, který jsi tak vrněl

pod šalejovskou stodolou

za jarních večerů roku 2018,

pro tebe bych chtěl překročit hranice zvuku,

prostoru i jazyka

a vzkázat ti, že vím, kde teď jsi,

že jsem o tobě četl na straně 369 v knize

americké autorky

poté, co ses vypařil zpod šalejovské stodoly.

ale vím, že nemůžu,

tady už se mi nestane, abych mohl.

tady se mi přihodí jenom život a pár dalších

věcí,

s nimiž každý den procházím kolem

šalejovské stodoly:

postrádat jazyk, jímž bych řekl něco

opravdu platného,

neumět překonat prostor mezi sebou

a ostatními

a hlasitě křičet na hrobové ticho.

 

smutný žabák pepe

dívali jsme se s klukama na film na internetu

a pak jsme šli píchat žáby.

tehdy ve mně něco prasklo.

přemýšlel jsem, jak některé věci v životě

odčinit.

klečel jsem před zarostlým rybníkem

plným pulců a jiker, prosil o porozumění,

ale nebylo mi dáno.

v noci se mi zdá o žábách

v maskáčích, kuklách.

vedou mě dlouhou chodbou

a nechávají v cele spolu s pepem,

smutným žabákem, který nic neříká,

protože se trápí osudem internetu,

plným fašistů a jiných

zvrácených ideologií, které vězní žáby,

foukají do nich brčkem a ony nakonec

prasknou

jako každá internetová bublina –

tady sen končí.

zůstávají cáry skutečnosti,

které už nejdou znovu složit.

 

Z polských originálů vybral a s pomocí Michaela Alexy přeložil Jonáš Hájek.

 

 

Urszula Honek

 

moje malá

byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. chodila

po lesích

kdekoho strašila, odváděla děti a muže.

nalijte jí do hrdla rtuť, ať řekne pravdu.

bude výt,

škrábat se až tam, kde se nechávají ležet mrtví.

byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. chodila

k rybníku,

topila starce a nevěrné ženy. ukaž, co máš

pod sukní,

ukaž, co máš v srdci. povstala z písku,

stala se močálem.

byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. ruce si

natírala lojem,

vábila hmyz. všichni jste vlci, všichni jste

zkurvysyni,

zpívala.

 

pod ochranou

pro g. b.

když spíš, dotýkám se tvého těla. ležím

s očima dokořán,

pak vstávám. dívám se na obyvatele

pohroužené do snů,

hledají v temnotě něčí ruku anebo urnu

s popelem.

dlouho čekali na lásku. kde je, kde je.

vycházím před dům. slunce oslepuje,

cloním si tvář. mluvím se psem, který vleče

zadní packy. tak jsi byl potrestán, říkám.

ráno je cítit trhem a rybami dovezenými

na prodej. někdo dnes přiváže psa

ke stromu a odejde.

 

řeč

psi vyjí, jako by je na nože brali. nechte mě,

prosím,

dotkla jsem se ho jen jednou. hned

připraví vodu,

vydrhnou mě až do krve. písek mi skřípe

v zubech,

když vyslovuju jeho jméno. tak skřípe,

když kurvě vychází

z hrtanu a srdce.

 

živa

už je po všem, ale ty pořád pláčeš.

hledalas jeho ruku, ani ve snu nebyla

na dosah.

ještě není mrtvý, ale už je daleký.

možná v tobě něco roste. nebude to ticho,

které přetrhne každý sen.

uslyšíš pláč. vstaneš a vyjdeš

před dům. svlékneš se do naha, abys přijala

vše, do čeho může vstoupit život.

najdeš v kuchyni ulomený zub.

nikdo tu neumřel,

nikdo se tu nenarodil.

 

Z polských originálů vybrala a přeložila Marie Iljašenko.

 

 

Kamila Janiak

 

wtf

plakala, když si prohlížela national

geographic.

litovala slona, chtěla zabít hyeny.

málem plakal, když mluvil o politice.

bylo mu líto lidí, některé chtěl zabít.

nikdo z nich neměl hlad.

nikdo z nich také nebyl sytý.

 

reflexe

viděl jsem smrt motorkáře. byl červen

a ty jsi voněla rozpáleným čalouněním

staré škodovky.

motorkář se pak pohnul už jen jedinkrát.

to bylo všechno, co jsem o nás mohl říct.

 

malé jak

není smutná, jen v hlavě obrací fotografie.

výhled z penzionu, penzion s výhledem.

když spal, vrtěla se před nehybným papežem,

když se sprchoval, vydrápla mu srdce malé

jak oko.

 

lišta života

kéž ji někdo obejme,

pomyslela by si, kdyby od lidí

chtěla právě toto.

dívá se na film. kontroluje na liště,

kolik ještě zbývá. píše zprávu:

moje zvířata jsou sama doma.

 

Z polských originálů vybrala a přeložila Marie Iljašenko.

 

 

Maciej Topolski

 

tělesné

moje první tělo a moje druhé tělo

všechna moje mrtvá utýraná hladová

děvčata jejich ostatky a s nimi stud

a dlouhá pachuť

železa kdysi jsem líbal vzdálené neodbytné

a rozkládající se tělo otce

měňavě se lesknoucí v brýlích

hamižné a píšící do běli

takže uvězněné na straně

kam zmizelo? jež nám ve znacích připadalo

tělesné

ve znacích se rozplynulo jako dech

tělo nehodné pohledu takže nebohé trpící

tmu pokorné žárlivé

kdysi jsem líbal tvoje tělo

otevřené ve slunci pamatuješ

bylo patou dlaní okem krví

a slinou moje první tělo

a moje druhé tělo všechna

 

zachytitelné

jeho rukama prošly sloní kly

hromady ženských vlasů tuny mýdel

a voňavek

desítky báječných nožů

v jeho rukou paměť střenek a pohybu

když krájí maso knoflíky zapíná do poutek

dlaní otírá sukovitý stůl

jeho rukama procházejí

věci těla v houfu

bez zastávek bez dat bez ohledu

na konec procházejí

znaky

 

Z polských originálů vybral a přeložil Michael Alexa.