Smrt na vsi

„Když se o někom mluví, tak je to skoro, jako kdyby tu znovu byl.“ Slova pronesená vypravěččiným otcem dobře vystihují, co je hlavním námětem románu mladé polské spisovatelky Weroniky Gogoly Po troškách (Po trochu, 2017). Kniha, která v Polsku získala cenu Conrada za nejlepší literární debut roku 2017, je pokusem vrátit se do dětství a literárními prostředky uchovat vzpomínku na rodiče, příbuzné i známé z rodné vesnice.

Autorka, která vystudovala ukrajinistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově, žije už několik let v Bratislavě a překládá ze slovenštiny. V Polsku dosud vyšly její překlady románů Maroše Krajňaka a Jána Púčka. Kromě toho připravuje reportážní knihu o Slovensku a píše také povídky o životě v Bratislavě.

Muži odcházejí rychle

K dětství prožitému v podhorské vesnici Olšiny (Olszyny) na jihovýchodě Polska se v románu vrací vypravěčka Veronika, což vybízí k autobiografickému čtení. Dětskýma očima sledujeme nejen hry s kamarády a vztahy s rodiči, ale i všechny významné události: narození, nemoc a smrt, oslavy a rodinná setkání, ale i požáry a další neštěstí. Na prvním místě je ale vždycky rodina. Spisovatelka pátrá po osudech svých předků až do časů dávno předtím, než vůbec přišla na svět, a z docela obyčejných příběhů vytváří rodinný mýtus – vyprávění o rodu, v němž muži odcházejí rychle, ještě před padesátkou a vždy nepřipraveni, zatímco ženy mají dar dlouhověkosti. Pravda, najdeme tu i muže, kteří toto pravidlo poruší, ti však potom často vyvádějí různé nepředloženosti a z let, kterých se jim dostalo navíc, toho moc nemají.

Olšiny pochopitelně zalidňují převážně příbuzní a známí, někteří docela obyčejní, většinou ale zvláštní či podivínští – od babičky Klemky, jež dokázala houknutím zahnat vlka, přes strýce Vladka, který sice nikdy ­nevyrostl, ale navzdory tomu vypadal jako papež, až po dědu Staška, listonoše, co znal všechna vesnická tajemství. Vypravěččina rodina se svému okolí do určité míry vymyká, neboť otec malé Veroniky je intelektuál, vystudovaný sochař, ale i tak jsou s vesnickým prostředím srostlí.

Pocahontas pod Karpaty

Znovu a znovu se na stránkách knihy setkáváme s prababičkou Veronikou, která vychovala deset dětí. Umřela sice dlouho předtím, než se Veronika narodila, zůstává pro ni ale vzorem silné ženy a také jí dává naději, že na rozdíl od příbuzných mužů se ona sama dožije vysokého věku. Jak ale ke své dlouhověkosti prababička přišla? Mezi jejími příbuznými byl jakýsi švec Zarychta, jehož babička kdysi přenesla přes řeku tajemnou paní, celou v bílém. Záhadnou neznámou byla sama smrt, která ji odměnila dlouhověkostí, jež se, jak je vidět, přenáší i na vzdálenější příbuzné. Ve zdánlivě střízlivém vyprávění ze současného polského venkova se tak objevují i prvky magického realismu. Novodobý vesnický román se navíc dělí na dvanáct kapitol čili „hodin“, udávaných vyzváněním místních kostelních zvonů – v tom také můžeme spatřovat vztahování se k mytickému, cyklickému času.

Autorka se narodila na konci osmdesátých let, není proto divu, že jedním z výrazných motivů knihy jsou změny, které do vesnického života přineslo následující desetiletí. Kromě drobností v podobě svítících reklamních předmětů či asymetrických barevných šálků, ze kterých se zaručeně nejlépe pije přeslazené instantní cappuccino, to jsou třeba disneyovky Lví král a Pocahontas. Patří sem ale i snad nejbizarnější epizoda celé knihy – spolupráce vypravěččiných rodičů s blíže neurčenými německými „kluby“, pro které celá rodina vyráběla sádrové „kozy a pindíky“. Za utržené peníze si pak všichni příbuzní mohli pořídit donedávna nedostupný luxus: „videa, věže, kazety Roda Stewarta a Stinga a dokonce i malucha“.

Veronika má obyčejné dětské starosti. Miluje Jánošíka (který byl v Polsku díky seriálu ze sedmdesátých let nečekaně populární) a ve školce vyrábí Amorovy střely. Když trochu povyroste, začne ji trápit podbradek a to, že ji spolužáci ve škole nedostatečně oceňují a kdovíproč jí říkají Godzilla. Závěrečnou epizodou knihy je otcova smrt – podle všech rodových pravidel předčasná a náhlá – a jeho pohřeb, na nějž vypravěčka přijíždí už jako studentka.

Příznačná je autorčina záliba v drobnostech, jež charakterizují jednotlivé postavy a situace. Otec, to je ťukání přezek sandálů, krávy zase zastupují teplá lejna, do kterých Veronika ráda šlapala bosýma nohama. Autorka se ostatně v jednom z rozhovorů sama přiznává, že svět vidí hlavně v detailech.

Rodinná pouta

Po troškách není dětská kniha, i když hlavní hrdinka občas připomene Pipi Dlouhou punčochu a Olšiny zase Bullerbyn. Víc má společného s romány Ireny Douskové nebo se Salingerovým Kdo chytá v žitě (1951, česky 1960), odlišuje ji však důraz na zachycení základních dějů lidského života – rození, stárnutí a umírání. Snadno se může stát, že její kniha někomu přijde právě pro onu všudypřítomnost smrti stísňující. Blízká si je i s Pravěkem a jinými časy (1996, česky 2007) Olgy Tokarczuk a domácí kritika ji přirovnává také k románu Guguły (Nezralé plody, 2014), jehož autorkou je básnířka a spisovatelka Wioletta Grzegorzewska.

Velkou předností knihy je jazyk – úsporný, úsečný, ale dětsky upřímný a výstižný. Tady však pro českého čtenáře začíná i problém – překlad totiž trpí mnoha nedostatky, způsobenými jak neobratností překladatele, tak nedbalou redakcí. Často narazíme na doslovné převody polských větných konstrukcí pomocí zvratného pasiva („už se k nikomu neběží ani nevolá, jenom se vychází před dům“; „umytého a učesaného nebožtíka se dává do rakve“; „muselo se je pokřtít“) i na další interference z polštiny, například nadužívání instrumentálu. Výjimkou nejsou ani chyby v interpunkci.

Debut mladé autorky si čtenáře získává tím, jak živě dokáže zprostředkovat dětské vidění světa. Kromě toho připomíná nesamozřejmou skutečnost, že i dnes, v postindustriální a čím dál tím individualizovanější společnosti, mají široká rodina a příbuzenská pouta svůj význam. Jaký? To se nedá jednoduše vysvětlit – nejspíš si budete muset knihu nejdřív přečíst, abyste na konci mohli spolu s vypravěčkou říct: „Myslím si, že asi konečně chápu, o co Otci šlo.“

Autor je překladatel.