Antigenderové mobilizace

Phyllis Schlafly, konzervativní aktivistka a re­publikánka, která v sedmdesátých letech po neúspěšné kandidatuře do Kongresu založila antifeministickou konzervativní organizaci Eagle Forum, v jedné ze scén seriálu Mrs. America prohlašuje, že dodatek ústavy zajišťující rovnost pohlaví (The Equal Rights Amendment – ERA) je jenom začátek: „Než se nadějeme, budeme žít v totalitárním feministickém režimu.“ Dnes můžeme konstatovat, že ani po téměř půlstoletí se její prognóza nenaplnila. To však ani v 21. století nebrání různým mravokárcům ve vyvolávání antifeministické paniky. Jedním z nich je i katolický kněz Petr Piťha, který ve svém svatováclavském kázání v roce 2018 varoval před totalitárním režimem, v němž budou vládnout takzvaní homosexua­listé a genderisté. Přestože v Česku Piťhova slova vyvolala překvapené reakce, v kontextu mezinárodní ultrakonzervativní scény diskurs použitý v jeho kázání není vůbec neobvyklý.

Globální spiknutí genderistů

Antigenderové kampaně, které se v evropských zemích objevují zhruba okolo roku 2010, bývají často vnímány jako snaha katolické církve získat zpět roli vlivné instituce v dobách sekularizace. Ostatně termíny „genderová ideologie“, „homosexualismus“ nebo „genderismus“ mají své kořeny v devadesátých letech, kdy je katolická církev představila jako obranný nástroj proti progresivním reformám usilujícím o rovnoprávnost žen a mužů. Konkrétně začaly být používány jako reakce na konferenci OSN o populaci a rozvoji, která se konala v roce 1994 v Káhiře, a konferenci OSN o ženách, jež se uskutečnila o rok později v Pekingu. Zatímco v Česku se podobný diskurs dostal do veřejné sféry především v období již zmíněné debaty o ratifikaci Istanbulské úmluvy, na Slovensku mají zmíněné nálepky již několikaletou tradici. Do médií pronikly už okolo roku 2013, kdy se na Slovensku řešila juvenilní justice, tedy zákony vztahující se na neplnoletou mládež. V té době televize Markíza odvysílala třináctiminutovou reportáž o „únosech“ dětí sociálními pracovníky v západních zemích. Jak je zřejmé i z Piťhova kázání, unášení dětí se stalo jedním z ústředních motivů tohoto komplexního diskursu. Dalšímu šíření pak významně pomohly návštěvy německé konzervativní intelektuálky Gabriele Kuby, která v roce 2013 objížděla Slovensko a prezentovala svoji knihu Globální sexuální revoluce: ztráta svobody ve jménu svobody (2012, česky 2014). Kuby slovenským posluchačům představila teorii o globálním spiknutí proti křesťanství a tradiční rodině. V tomtéž roce byl uveřejněn pastýřský list, který boj za genderovou rovnoprávnost popsal jako kulturu smrti, v níž se zastánci feminismu snaží dítěti nejen sebrat důstojnost, ale také ho morálně a psychicky zmrzačit. V roce 2015 pak vše nabralo na síle během kampaní v rámci referenda o rodině. Množství návštěvníků Pochodu pro život, největší slovenské akce od dob sametové revoluce, je pak důkazem, že zatímco v Česku je antigenderový diskurs spíše v rozvoji, na Slovensku už se stal mainstreamem. Brojení proti „liberálnímu Západu“ pak vyvrcholilo debatou o Istanbulské úmluvě, kterou představitelé antigenderového hnutí prezentují jako trojského koně, který místo ochrany žen proti domácímu násilí usiluje o vytvoření jakési bezpohlavní, neplodné společnosti. Že jsou tyto iniciativy, založené na manipulací s fakty, úspěšné, dokazuje mimo jiné skutečnost, že Slovensko odmítlo úmluvu ratifikovat.

Mateřství jako kapitál

Boj proti rovnoprávnosti žen a mužů je často doménou aktivistů z řad občanů. Vezmeme­-li v úvahu fakt, že Istanbulská úmluva je legislativní dokument, který by měl sloužit především k ochraně žen, je pozoruhodné, že nejvýraznější tváře, které se v Česku vedle kněží a pravicových populistů zapojily do kampaně proti úmluvě, tvoří ženy. A to ženy s podobným profilem jako Phyllis Schlafly: konzervativní, ale politicky aktivní matky se zkušenostmi ve stranické politice a s kontakty, kterých se nebojí využít. Aktivistkám, jako je například Nina Nováková, Jana Jochová nebo Ivana Schneiderová, slouží Istanbulská úmluva jako důkaz toho, že genderová ideologie už pomalu, ale jistě začala řádit i u nás. Na rozdíl od kněží a politiků nedisponují zdroji, které by jim zaručily posluchače a následovníky, uchylují se ke sběru podpisů na ulici, roznášení letáčků, organizování veřejných seminářů, pochodů a demonstrací. Upozorňují pak na sebe zoufalými prohlášeními, v nichž označují Istanbulskou úmluvu za genocidu národa. Jejich strategií je využívání vlastního mateřství jako kapitálu, díky němuž mají právo mluvit do politiky a klást požadavky v oblasti vzdělávání dětí, rodinné politiky, ale i na poli ženských práv, která často prezentují jako břímě.

Ačkoli by se pár takových aktivních žen na Slovensku také našlo – například Mária Raučinová ze sdružení Fórum života či političky Anna Záborská a Anna Verešová –, ušlechtilou úlohu ochránců tradičního Slovenska na sebe pořád berou především muži. Nejvýraznější tváří slovenského antigenderového hnutí je kněz Marián Kuffa a jeho iniciativa Zastavme zlo z Istanbulu. Společně s dalšími aktivisty především mužského pohlaví pak usilovně bojuje za to, aby ženy nemohly rozhodovat o svém těle, aby neměly zaručenou ochranu před domácím násilím a aby rodily děti slovenským mužům. Často a rád se staví do role mučedníka vyslýchaného autoritami z Bruselu za to, že hlásá pravdu.

Ultrakonzervativní a ultrapravicové strany jako Ľudová strana Naše Slovensko, jejímž členem je i Marián Kuffa, rády prezentují ženské tváře pro údajné „zmírnění“ své ideologie, s cílem zaujmout tu skupinu voličů, která se sice nepovažuje za nacionalisty, ale je nerozhodná a často používá svůj volební lístek pro symbolické vyjádření nesouhlasu s mizernou sociálně­-ekonomickou situací a absencí politické alternativy, která by byla schopna lidem nabídnout důstojnější život. Za „úspěch“ lze v tomto ohledu považovat KulturBlog, mediál­ní projekt vedený Livií Garčalovou, studentkou gymnázia, která v předvolebním období dokázala zaujmout veliký počet mladých lidí svými videi na YouTube a Instagramu, v nichž se zabývala tématy romské menšiny či takzvanými liberálními ženami. Ačkoli dokázala oslovit hlavně mladší generace vyrůstající na sociálních médiích, které mají podle statistik sklony volit právě ĽSNS, bylo by mylné soustředit se na ženy jako jeden z hlavních elementů antigenderových kampaní. Analýzy socioložky Weroniky Grzebalské a politoložky Eszter Kováts o feminizaci pravicové politiky v Polsku a Maďarsku nicméně nabízejí zajímavé poznatky – ženy, které podporují pravicové strany, to podle těchto výzkumů nedělají kvůli svým ideo­logickým nebo kulturním názorům, ale proto, že sympatizují se stranami, jež jim nabízejí možnosti, jak rychle vyřešit každodenní starosti, například rodinnou chudobu. Příkladem je tak projekt Rodina 500 + v Polsku, který propojil ultrakonzervativní skupiny se ženami, které sice nepodporují antigenderové hnutí, ale hledají řešení problémů, s nimiž se potýkají kvůli tomu, že jsou ženami.

Frankensteinovo monstrum

Jak tedy tomuto relativně novému fenoménu, který se často definuje jako kulturní válka a vyznačuje se odporem vůči progresivním sociálním změnám či ústupem od již vybojovaných práv, rozumět? Pojem „odpor“ (v angličtině „backlash“) se stal jedním z nejběžnějších popisů toho, co se v současnosti v extrémně rozmanitých podmínkách děje. Navzdory úspěchu a očividné přitažlivosti této perspektivy mezi vědci, pozorovateli a profesionály z nevládek je třeba dávat pozor, aby se takové chápání antirodových politik nezjednodušovalo. Přestože současná ofenziva je nepochybně reakcí na úspěchy devadesátých a nultých let, nelze ji zredukovat na reaktivní rozměr, protože je také vnitřně produktivní a akční.

Chápání antigenderové politiky jako kulturního nebo hodnotového střetu je v rozporu s výzkumnými nálezy, které ukázaly, že kampaně proti genderové ideologii v různých zemích, jež sdílejí mnohé společné argumenty a strategie, jsou často vyvolané extrémně odlišnými otázkami. V mnoha zemích začaly aktivity namířené proti rovnosti pohlaví jako druh prevence proti budoucímu vývoji konkrétních nároků a reforem a dokázaly využít symbolickou sílu rodu a sexuality k dosažení dalších cílů. Sociolog David Paternotte, který se antigenderovými mobilizacemi zabývá, hovoří o frankensteinovské ideologii: stejně jako Frankenstein ani antirodové iniciativy se nezrodily z nevědomosti; ve velké míře se emancipovaly od svého tvůrce a nyní žijí vlastním životem.

Chápání antigenderové agendy v mantinelech „kulturních konfliktů“ tedy ignoruje její podstatu: skutečnost, že útoky na práva žen nebo LGBT komunity jsou součástí širšího projektu, který se snaží o vybudování nového politického pořádku. Tento projekt není pokusem vrátit ženy do kuchyně nebo homosexuály a lesby do ilegality ve jménu nějakých – morálních nebo kulturních – konzervativních hodnot. Práva žen a sexuálních skupin vnímá jen jako symboly světonázoru, který je neslučitelný s jeho primárním cílem – systémem stojícím na co nejméně demokratických základech.

Mina Baginová je antropoložka. Eva Svatoňová je politoložka.