Kapitánům české ekonomiky hodně záleží na tom, aby zdejší obyvatelstvo nepodlehlo lenosti a udrželo si i v pandemii takzvané pracovní návyky. Proto podnikatelské asociace vedly v posledních týdnech kampaň proti zvýšenému ošetřovnému, protože prý podkopává chuť rodičů vrátit se do roboty. Ošetřovné nakonec k poslednímu červnu končí. Ve fabrikách ruce rodičů chyběly, stěžovali si průmyslníci, nota bene v situaci, kdy levná ukrajinská pracovní síla zůstává zablokovaná na druhé straně schengenské hranice. Co na tom, že počet vyplacených dávek ošetřovného se propadl mezi dubnem a červnem na třetinu a mnohé psychologické poradny registrují spíše opačný problém: rodiče nemohou po několika měsících intenzivní blízkosti své děti ani cítit. Se svou troškou přišli i úředníci s upozorněním, že dítě, které si přišlo do školy pro vysvědčení, rodiči zmaří čerpání dávky na daný den. Normalita se vrací a s ní i dehonestující podezřívání ze zneužívání dávek, které patří k českým evergreenům vedle antiromského rasismu a nesnášenlivosti vůči chudým.
J. Horňáček
Staronovým šéfem České unie sportu se bez valného zájmu veřejnosti stal Miloslav Jansta, známý též jako „obr čáp“, případně „obyčejný kluk z Nymburka“. Jen pár dní před volbou přitom proběhlo další kolo soudního procesu, v němž Jansta figuruje v roli obžalovaného, který „ani chvíli nepochyboval, že je nevinný“. Během přelíčení v kauze zneužití sportovních dotací předvedl „velkej čáp“ Miroslav Pelta, který tuneloval ve jménu fotbalu, komický výstup na téma „jak jsme s Mílou zachraňovali český sport“. Jansta, vlivný lobbista v dresu ČSSD, který má funkcí jak japonská kalkulačka, zase perlil během „volby“, kdy mu bylo předsednictví prodlouženo všemi hlasy přítomných. Uvedl, že byl šokovaný, když ho po vzetí do vazby ostatní okamžitě neodvolali. Asi tehdy nebyl sám. Vzápětí navíc přišel s ambiciózním plánem získat pro sport šestnáct, sedmnáct miliard ročně, jako má k dispozici česká kultura. Pokud tedy české trestní orgány nerozhodnou jinak, čápova čepička ještě dostane příležitost pořádně se vybarvit.
V. Ondráček
Slováka Dominika Kobulnického český soud v polovině června odsoudil k pěti letům odnětí svobody za to, že na sociálních sítích sdílel příspěvky radikálních islamistů a vůbec se choval podezřele. Odsouzený, který je ve vazbě už od konce roku 2017, má nejspíš hlavně radost, že nedostane devět let za přípravu teroristického útoku, jak původně navrhoval státní zástupce. Mladík, který vyrostl v katolické rodině na východoslovenském venkově, odešel za prací do Pardubic. Tam se seznámil s místními muslimy, přijal jejich víru a jméno Abdul Rahman. Pak se přestěhoval do Prahy. Nosil maskáče a chodil do mešity. Vlastnil plynovou pistoli, s níž se natáčel na telefon. Měl doma i chemikálie, které by teoreticky mohl použít k výrobě výbušnin, jejich vlastnění ale zdůvodňoval svou doloženou zálibou v amatérské výrobě ohňostrojů. Nikomu nic neudělal a soud mu nedokázal ani to, že by nějaký útok plánoval. Přesto ho čeká delší vězení než Jaromíra Baldu, který skutečně způsobil dvě železniční nehody. Tresty různým typům začínajících teroristů u nás spravedlnost zřejmě vyměřuje metrem veřejného mínění – a to straní pomateným důchodcům s vyššími cíli, ne přistěhovalým troubům s podezřelými zálibami.
M. Tomek
Proti mašinérii Lukašenkova státu mají Bělorusové jednu, ne-li jedinou zbraň: humor. Inzerát: „Otec se třemi syny hledá byt v Rostovu. Milujeme pořádek.“ (Alexandru Lukašenkovi se lidově říká „taťka“ a do ruského Rostovu utekl bývalý prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč.) Dobré vtipy jsou zkrátka těžko přeložitelné. Ale když obzvlášť brutální policajt najde na svém prahu hromadu výkalů, to už je univerzálně pochopitelné gesto. Humor na Lukašenka zabírá: nesnáší osobní útoky. Na nedávném setkání s pečlivě vybranou „veřejností“ v Brestu si postěžoval, že mu lidé v sociálních sítích říkají „Šváb“ (kvůli kníru) a „Saša Tři Procenta“ (tolik činí jeho současná podpora). Ještě sprostší je ale on sám vůči svým oponentům. Než nechal zatknout svého nejnebezpečnějšího soupeře Viktora Babaryka, označil ho za „břichatého kocoura“. Dalšího potenciálního protikandidáta Valerije Cepkala srovnal s kancem, s nímž může mít bachyně jen mrtvá selata. Ostatní odpůrci jsou u něj všiváci, zlodějové a magoři, kteří si zaslouží akorát zavřít. Lidé z toho vtipně vyvozují, že zločinecké sklony jsou pro úřad běloruského prezidenta zřejmě základní kvalifikací, a proto ho nikdo jiný než Lukašenko zastávat nemůže.
M. Ščur
Kvůli prohrané sázce se studentem jsem po dlouhé době musela přečíst původně anglický thriller v aktuálním ruském překladu. V jednom momentu si na hranici nervového zhroucení hlavní hrdina ubalí jointa – a hned se objevuje redakční poznámka: „Redakce usoudila za vhodné na tomto místě ponechat zmínku o použití omamných látek z toho důvodu, že v kontextu daného románu uvedená pasáž nevyvolává pozitivní konotace.“ Komentář odkazuje k zákonu z roku 1998 o omamných a psychotropních látkách, který zakazuje propagandu drog. Tehdy však cenzuru nezpůsobil, hon na čarodějnice se spustil až po jeho úpravách z roku 2012. Dnes lze za pozitivní zmínku o marihuaně v médiích dostat pokutu v přepočtu až 270 tisíc korun. Navíc se uvažuje i o zavedení trestního stíhání za podobné pasáže v beletrii. Ruská protidrogová služba uděluje pokuty a zabavuje zboží i prodejcům módy s vyobrazením konopného listu. Jenom socialistické symbolice současný režim udělil výjimku: i po loňské rekonstrukci je konopí stále součástí dekorativních prvků Fontány přátelství národů v centrálním výstavišti v Moskvě coby klíčová hospodářská rostlina.
O. Pavlova