Hledáme­-li pravdu - básnická redukce

Každý den bezmocně zažívám nedorozumění tam, kde lidé obvykle projevují nadměrnou vůli dorozumět se. Pozoruju, jak je stále obtížnější vysvětlit si nároky a předpoklady literárního díla, dohodnout se na jeho poměru ke skutečnosti, na roli autora a schopnostech, nebo lépe možnostech textu. Jak je to těžké, promluvit s druhým o knize a zažít alespoň na moment srozumění nad něčím tak vratkým, jako je smysl slov. Nemluvím o zcela běžném, nevyhnutelném střetu takzvaného laika s takzvaným profesionálem. Mluvím o literární amenci a zištných pohnutkách tam, kde lidé čtou, z kteréžto schopnosti vyvozují své vyšší postavení v rámci druhu. Nejnověji a nejnápadněji obnažuje mizející „srozumitelnost“ literatury jakožto literatury Novákova biografie o Kunderovi. Za svatého rozhořčení, pracně a nevybíravě soudí se tu člověk, který je shodou okolností spisovatel. Životopisec odůvodňující kredibilitu svého díla tím, že kniha má 1 800 poznámek pod čarou, strojí se od první strany do laciného kostýmu předpojatého žalobce a divoce potěžkává, domněnkami a odhady propichuje Kunderovy autorské mýty, aby nám nato vědoucně sdělil, že jsou to mýty. Takto se píše biografie, protože čtenář má právo znát pravdu!

Přemýšlím, jak takové pravdivostní na­kládání s literaturou, při němž účel světí prostředky a morálka je argumentem, postihuje poezii. Když vtom mi pod ruku přichází Divišova sbírka Umbriana – hle, autor dělá kousky, a co hůř, on o tom ví! Tu je jasně vidět, jak je poezie rozepjatá mezi neslýchaný nárok na jedinečnost prožitku, na nejzazší možnosti imaginace a panovačnou výzvu k rozumění, jehož dosah a šíře musí být absolutní. Dynamika básníkovy výpovědi. A teď: můžu k Divišově sbírce přistoupit s akademickou výbavou a názorně předvést, že jeho básně jsou především průnikem dobových vlivů a poetik. Mohu připojit dostatečné množství poznámek pod čarou a začít mluvit o pravdě, začít ji měřit. Kupříkladu se můžu rozčílit nad tím a následně odsoudit to, že autor, který roku 1964 konvertoval ke katolicismu, nemá ve své sbírce z roku 1965 jedinou báseň o víře křesťanské, o Kristu spasiteli či jenom o autobiografickém pokání alkoholikově. Není to strašné, že si autor v básních dovolil říkat a myslet něco jiného, než co asi říkal a možná si myslel ve skutečnosti? (Aby takto sugestivní otázka zafungovala, musím pochopitelně zapomenout, jak dlouho trvala výroba knihy v šedesátých letech.)

Anebo můžu vylíčit svůj úžas nad Divišovými verši, které jsou živoucím dokladem něčeho tak nepatřičného, jako je básnická existence; banálně připomenout, že pro Diviše bylo psaní a zveřejňování básnických knih projevem jeho temperamentu a naturelu, že jako každý psal „zprostředka cibuličky své doby,/ krájené, ronivé, slzící, čpící silicemi“; prohlásit, že sbírka Umbriana, pojmenovaná podle „slova ze spánku“, je založená především na pozorování („Matka ze strany vypadá šíleně“) a jako všechny básnické sbírky se „rozpomíná“ na skutečnost mimo kategorii pravděpodobnosti. Můžu zkrátka na pravdu zapomenout.