Kresba Kryštof Netolický
Během prvních týdnů covidové pandemie, když česká vláda rychle reagovala na doporučení odborníků a vypadalo to, že je takřka bez odmlouvání zavádí do praxe, se mnozí klimatičtí aktivisté ptali, proč podobně nezachází i s poznatky a doporučeními ohledně změny klimatu a dalších ekologických problémů. A vzhledem k tomu, jak dubnové sucho brnkalo na struny existenciálního neklidu a zcitlivění široké veřejnosti, které s sebou vpád nového viru do světa přinesl, si řada z nás možná i dělala naděje, že bude pandemie představovat dlouhodobější obrat ve vztahu politiky a odbornosti. Co z těchto nadějí zbylo?
Když v prvních krizových týdnech odborníci jednali (nebo alespoň na veřejnosti vystupovali) převážně v souladu a rozhodně, nebylo to v důsledku jejich jistoty, ale naopak nejistoty ohledně povahy viru a vývoje epidemie. Stejně jako radikální nejistota spojovala skoro celou společnost, spojovala i odborníky. Disentní hlasy sílily teprve s tím, jak bylo o novém viru k dispozici více pozorování a poznatků. Ty se rodily z rozrůzněného oborového, hodnotového i šířeji (bio)politicky kotveného zázemí jednotlivců a výzkumných skupin a jistě i z jejich velmi osobní zkušenosti tehdejších dní.
Někteří modelovali průběh epidemie v homeofficu svých uzavřených pracoven; jiní byli každodenně konfrontováni s projevy těžkých průběhů nemoci na jednotkách intenzivní péče; další skupiny experimentovaly s tím, jak ochočit koronavir pro potřeby testování v laboratoři; sociologové a ekonomové registrovali virus zejména prostřednictvím jeho manifestace v (nezamýšlených) sociálních, ekonomických a psychologických dopadech epidemiologických opatření. Všichni byli přitom zřejmě v mezinárodním kontaktu především se členy vlastních oborových komunit a příslušnou literaturou.
Pluralita vědění a někdy i konfliktních stanovisek nebyla selháním české akademické obce. Charakterizuje celosvětovou debatu během pandemie, a to i s excesy v podobě stahování publikací z těch nejprestižnějších odborných časopisů, jako je třeba The Lancet. Tato pluralita nám připomíná, že vědecký konsenzus, pokud se zformuje, je náročným výsledkem dlouhodobého bádání a vzdělávání, nikoli samozřejmostí diktovanou „skutečností samou“. Navíc jde velmi často o dílčí konsenzy v jednotlivých oborech – s jejich přístroji, metodami, rutinami a specifiky utvářenými předměty studia –, které se v „normálních“ časech mezi sebou nekonfrontují. Naléhavost covidové situace tyto oborové hranice prorazila.
Česká akademická obec se dovedla do zvládání epidemie zapojit až nečekaně rychle a účinně. Ukázal se tu potenciál akademické sféry i v řešení dalších naléhavých společenských problémů – a to ve spolupráci s řadou vládních, nevládních, soukromých i veřejných aktérů. Vysoká prostupnost mezi takzvaně základním a takzvaně aplikovaným výzkumem by se měla stát důležitou lekcí z koronavirové krize a ještě výrazněji než dnes se propsat do způsobů, jakými je u nás výzkum financován a hodnocen i jak jsou školeny nové generace výzkumnic a výzkumníků. Nejenže nepotřebujeme speciální instituce či týmy zaměřené buď na základní, anebo aplikovaný výzkum, ale neměli bychom tak mít definovány ani jednotlivé projekty. Důležitá je podpora účinného a danému času přiměřeného přelévání dovedností, nápadů a kapacit. Je neobhajitelné, že když v březnu létaly vzduchem vládní miliardy za čínské masky, na akutní, vysoce relevantní počiny etablovaných akademických institucí se musel národ skládat na internetu, případně je financovaly soukromé společnosti a nadace.
Velmi důležitá je přitom skutečnost, že se „aplikace“ neredukuje na řešení zakázek pro firmy a reflektuje nejen soukromé, nýbrž především široce veřejné zájmy, a nejen krátkodobé ekonomické zisky, ale především sociální, zdravotní a ekologické ohledy. I v tom je stále velký limit našich současných vědních politik. Zároveň ale covidová krize ukázala, jak důležitá a účinná byla spolupráce napříč sektory, včetně toho soukromého. Pandemická akceschopnost posílá k šípku jak primitivní heslo, že „bohatství společnosti vytváří jen soukromý sektor“, tak černobílou démonizaci podnikatelského přístupu k problémům.
Další lekce z uplynulých několika týdnů se pak týká spíše selhání domácí vědecké obce – a to dlouhodobého. Jde o způsoby, jakými o svých zjištěních a výsledcích a zejména o celkové povaze výzkumného úsilí mluvíme s veřejností (včetně politické reprezentace). Umíme komunikovat fakta, ale mnohem méně nejistoty. Ty souvisejí nejen s naší nedostatečností, ale především s komplexní a proměnlivou povahou skutečností, které zkoumáme. Představa, že odborníci z rukávu sypou pevná fakta a čisté predikční křivky, na které musí společnost čekat, než se pustí do akce, je nebezpečnou iluzí. Když se modely nenaplní, objeví se nezamýšlené důsledky nových postupů nebo je potřeba učebnicové závěry revidovat, ztrácí veřejnost onu vysněnou „důvěru“ v odborné autority. A pochopitelně. Protože jsme jí slibovali nesplnitelné. Místo toho, abychom se otevřeně a ve spolupráci se společností, například ve formě „občanské vědy“, učili žít a politicky jednat v nejistém světě.
Jednu z mála výjimek během koronakrize představoval biochemik Jan Konvalinka, který často a s důrazem říkal: „Nevíme…“ A toto „nevíme“ musíme kultivovat především v kontextu současných klimatických a ekologických krizí, které jsou mnohem komplexnější a ohnivější než covidová pandemie. Dokladů o měnícím se klimatu máme dnes řadu, scénáře budoucího vývoje jsou nejisté – nevíme nejen my, ale v jistém smyslu neví sama dynamická „kritická zóna“ planety, kterou obýváme. Dnešní tropy na Sibiři ukazují, že už blízká budoucnost může být výrazně dramatičtější, než předpovídaly včerejší modely. Nejistota (vě)dění není tím, co by nás nutilo čekat, ale naopak – důsledně, a zároveň opatrně a experimentálně – jednat.
Autorka je socioložka.