minirecenze

Jan Šumbera

Egomelt

Malvern 2020, 283 s.

Po mysticko-fantastických knihách Hlavosvět a Lovec a motýl vychází lékaři Janu Šumberovi třetí kniha. Jejím tématem není nic menšího než titulní egomelt, což je vlastně psychedelická revoluce, během níž se díky derivátu psilocybinu rozpouští ego, respektive sobectví a bezohledné kořistnictví lidského druhu. Efekty látky a její užívání se ale poněkud vymknou kontrole a lidé po ní začnou páchat sebevraždy. Nemá příliš smysl psát více o ději ani postavách příběhu rámovaného atraktivním tématem změny lidského vědomí prostřednictvím psychedelik, o němž byly napsány stohy knih, od solidních vědeckých prací až po esoterické new age žvásty. Předem je nutno zdůraznit, že to Šumbera pravděpodobně myslel dobře a opravdu mu na lidském druhu a jeho přerodu záleží. O plošném procitnutí a osvícení ovšem píše s jazykovou výbavou i stylistickými schopnostmi průměrného autora červené knihovny, a navíc bez špetky smyslu pro humor. Ten by knihu, v níž se dočteme o smyslové deprivaci, intoxikacích, kolektivním vědomí, tau, kvantové fyzice, umělé inteligenci nebo skrytých vrstvách vědomí, snad mohl i zachránit. Jenže takhle jde pouze o zmatené teze vynořující se z chaotického děje, v němž se objeví i několik až mučivě tragikomických popisů sexuálních scén. Kdyby se aspoň jednalo o vyfetovanou bláznivinu – pro ty mám slabost –, ale tohle je, navzdory autorovým snahám o symbolické významy a koncentraci závažných témat, prachsprostá blbost. Jedinou výhodou je, že tento literární bad trip na rozdíl od drogy ve fikčním světě nevede k nutkání okamžitě se sprovodit ze světa.

Karel Kouba

Duško Novaković

Cvičný zošit z prírodopisu

Přeložil Karol Chmel

Modrý Peter 2019, 104 s.

„Zaskočili ťa, dobili ako prasnicu, kvičala si, keď ťa podrezali.“ Iste by sa dali nájsť aj menej expresívne a o čosi jemnejšie party z poézie srbského básnika Duška Novakovića, ale bude, myslím, užitočné naznačiť si hneď v úvode, ako vidí rozpad krajiny, v ktorej prežil viac než štyridsať rokov života. Lebo tak to už proste je, že o koniec Juhoslávie a iné veľké dejinné udalosti, ktorým Juhoslávia a neskôr Srbsko čelili a ktoré z našej perspektívy pôsobia možno až neuveriteľne, sa u nás zaujímame nepomerne viac než o individuálne osudy tých, ktorí s tým všetkým boli konfrontovaní. Výber z Novakovićovej poézie v slovenčine – áno, aj toto je na Slovensku vďaka vytrvalej práci básnika a prekladateľa Karola Chmela ešte stále možné – je, myslím, mimoriadnym počinom. Doyena súčasnej srbskej poézie, ktorý publikuje básnické knihy viac než štyri desaťročia, prezentuje ako neobyčajne vitálneho básnika. Priamočiarym výpovediam kontrujú kompozične a tvarovo členitejšie básne, iróniu strieda vážnosť, rafinovanosť zas naivita. Mlčanie zaniká vo vrave, pátos je zrazu vystavený hravosti. Metafyzika koexistuje s angažovanosťou, dokumentárnosť s imagináciou. Všetko starostlivo vymerané, odskúšané, sformulované a stále prekvapivo aktuálne. A hoci je to „len“ sto strán textu, nie som si vlastne istý, či sme schopní naraz, bez predošlej prítomnosti Novakovića v našom vedomí, uniesť takto nekompromisnú poéziu, ktorá čitateľom nedá vydýchnuť.

Igor Mikušiak

Ziemowit Szczerek

Via Carpatia. Podróże po Węgrzech i Basenie Karpackim

Wydawnictwo Czarne 2019, 424 s.

Novinář a spisovatel Ziemowit Szczerek (viz rozhovor v A2 č. 14/2018) je jedním z mladších představitelů polské školy reportáže, kteří u nás nejsou příliš známí. O naší zemi píše jen zřídka, ačkoli i jeho texty o Češích jsou skvělé; častěji než k nám míří na východ a jihovýchod Evropy. V Polsku ho někdy přirovnávají k Andrzeji Stasiukovi, od něj se však liší zájmem o politické dění. Jeho zatím poslední kniha reportáží Via Carpatia je věnovaná současnému Maďarsku, spíš než o cestopis jde ale o analýzu politické situace. Dozvíme se mnohé o Viktoru Orbánovi, postavení médií či ultrapravicové straně Jobbik. Szczerek ukazuje, jak Orbán díky svému rozhledu, inteligenci i manipulátorským schopnostem hraje na evropské scéně nesrovnatelně významnější roli, než by odpovídalo potenciálu jeho země – vzorem je prý třeba i pro polskou vládnoucí stranu PiS. Velkou pozornost věnuje maďarským menšinám v sousedních zemích. Jejich příslušníci dnes mohou snadno získat maďarské občanství a pracovat v Maďarsku, přitom ale pro Maďary zůstávají chudými venkovskými příbuznými, na něž se dívají tak trochu skrz prsty. Maďarská vláda v nich podněcuje naděje na bližší integraci s mateřskou zemí, ty však bude velmi obtížné naplnit. Připadá vám to jako spousta nudné geopolitiky? Nedejte se odradit. Szczerek má jedinečnou schopnost psát o složitých tématech odlehčeným stylem, plným svérázných přirovnání a originálních postřehů.

Miroslav Tomek

Rotraut Susanne Bernerová, Dagmar von Crammová

Děti vaří celý rok. Moje první kuchařka

Přeložila Magdalena Štulcová

Paseka 2019, 141 s.

Dětská kuchařka německé výtvarnice Rotraut Susanne Bernerové a známé výživové specialistky Dagmar von Crammové je, jak název napovídá, rozčleněna podle ročních období. Na úvod jsou děti seznámeny s pravidly, jak se v kuchyni chovat, co dělat a co zase ne, poté už začíná jarní porce receptů, která je stejně jako další oddíly uvedena básničkou. Knihou provází kuchař Gustav, vaří tu ale hrdinové autorčiny pětidílné knižní obrázkové série (Jaro, Léto, Podzim, Zima a Noc). Kuchařku doplňuje množství kulinářských rad a nápadů, ty univerzální pak najdete na konci, včetně tipů, jak krájet cibuli, aby neslzely oči, či jak si vyrobit domácí máslo. Převládají návody na přípravu jednodušších pokrmů, jako jsou krupicová kaše, palačinky, salát z jarních bylinek nebo bramborový salát, ale sem tam se objeví i náročnější recepty. Nechybí ani několik ukázek mezinárodní kuchyně: pokročilejší dětští kuchaři, případně jejich rodiče si tak mohou připravit například indické lasí nebo birjání, italskou polévku minestrone nebo turecký kebab. Překvapí variace známých pokrmů, jako je žemlovka ve skleničkách nebo řízek na smetaně. Kuchařka jako by rostla společně s dětmi, které si v době, kdy ještě neuměly číst, mohly prohlížet příběhy mnoha postav během čtyř ročních období, a když povyrostou a číst se naučí, mohou se s týmiž postavami pustit do prvních kuchařských pokusů.

Jiří G. Růžička

Další jehňátko

(The Other Lamb)

Režie Małgorzata Szumowska, Irsko 2019, 92 min.

Premiéra v ČR 25. 6. 2020

Zvláštně těkavá filmografie polské režisérky Małgorzaty Szumowské se vždycky a s různou mírou úspěšnosti snažila usmířit abstraktní témata s konkrétními reáliemi. Szumowska se v minulosti zabývala životními pocity mladých dospělých (snímek Ono), příběhem homosexuálního kněze (Ve jménu…), pařížskými vysokoškolačkami, které si přivydělávají prostitucí (Ony) nebo umíráním milované osoby (33 scén ze života). V novince Další jehňátko, natočené podle scénáře C. S. McMullenové, se přimkla jednoznačně na stranu abstraktních tezí, ke kterým vytvořila sice sugestivní, ale hodně jednoduchou ilustraci. Film vypráví o fiktivní sektě, v jejímž centru stojí jediná mužská postava – charismatického a prakticky nestárnoucího Pastýře. Toho obklopuje ženské „stádo“, složené z matek a dcer různých generací. Dílo o vzpouře mladého „jehňátka“ vůči falešnému prorokovi tak staví hodně průhlednou a přímočarou paralelu k patriarchátu. Silně mytologicky laděný příběh si vypomáhá typickými symbolickými výjevy, v nichž nechybí extatický křik, krev, rození a hlavně divoká příroda, která celé vyprávění obklopuje. Szumowska umí takové prvky zručně inscenovat, ale nedokáže jim dát hlubší význam. Ve srovnání s artovými horory jako Slunovrat nebo Maják, k nimž bývá Další jehňátko přiřazováno, filmu schází jakýkoli náznak mysterióznosti. Přestože o sektě nevíme téměř nic konkrétního, velmi rychle nabudeme pocitu, že víme všechno.

Antonín Tesař

Jazourek srstnatý, kornatec slzící, špička obecná

Futura, Praha, 12. 6. – 26. 7. 2020

Vonící a bující skupinová výstava v galerii Futura se rafinovaně ukrývá před zraky návštěvníků. Běžný způsob vstupu do galerie je znemožněn – brání mu plot z ohořelých kůlů. Kdo by byl ve Futuře poprvé, případně si pečlivě nepřečetl doprovodný text, mohl by si myslet, že pohledem přes plot na pár vystavených děl výstava končí. Ale stejně jako ve světě hub, stromů či květin i tady se mnoho zajímavého děje pod zemí. Výstava prostupuje sklepením galerie a rozpíná se až na dvůr; představuje chaos přirozený pro přírodní růst a bujení a nabízí různé pohledy na přírodní síly. Strašáci zde připomínají dřívější časy, kdy v nás příroda vzbuzovala větší respekt, ba i strach. Ten se v dětsky naivním, zároveň však působivém pojetí objevuje v projekci, v níž probíhá dialog s vybuchlou sopkou jako s živou entitou. Na dvoře schovaném za obřími bílými nohami soch stojí skleník, který funguje jako ozdravovna pro rostliny, s nimiž bylo nešetrně zacházeno. K tomu všemu se výstavou proplétají další houbovité a pavučinovité objekty. Ekologická témata se v současném umění zjevují poslední roky často. Ačkoli je tento zájem opodstatněný, je také namístě se tázat, zda se z něho nestal jen slepě následovaný trend. Výstava ve Futuře však k dané problematice přistupuje poctivě a nově, neštítí se pavučin, pachů ani postupně přibývajících hub, a jak deklaruje kurátor Lukáš Hofmann v doprovodném textu ke zmiňovanému skleníku, „květiny budou mít prioritu před uměním“.

Anna Roubalová

8lidí

La Moneda

Alfred ve dvoře, Praha, předpremiéra 12. 6. 2020

V inscenaci La Moneda umělecká skupina 8lidí oživuje takřka špionážní dobrodružství chilského dokumentaristy Miguela Littína, který byl jednou z mnoha z obětí fašistického režimu generála Pinocheta. Příběh vzniku tajného dokumentu o jedné diktatuře, jejž se Littín v roce 1985 rozhodl natočit přímo v Chile, kam dorazil se změněnou identitou i vzezřením, se proslavil i díky tomu, že se stal námětem jedné novely Gabriela Garcíi Márqueze. Jistá neohrabanost souboru, sestávajícího z neherců, představení založenému na reálných událostech docela svědčí a deklamativní dikce i lehce estrádní prvky fungují nečekaně civilně. Pokud patříte stejně jako autor těchto řádků mezi upjaté diváky, kteří se předem děsí jakékoli přímé interakce mezi jevištěm a hledištěm, protože chtějí mít klid a možnost nepozorovaně klimbat, připravte se na to, že v La Monedě k podobným hrátkám dochází pravidelně. Naštěstí se obejdou bez jakékoli improvizace, protože divákům jsou jejich vstupy šeptány do ucha, což opět posiluje deklamativní a civilní ráz představení. Občas se postupuje příliš polopaticky, třeba když se ztrácí čas zbytečnou scénkou, jež má vysvětlit, že Littín jaksi nemohl ve stylu návratu ztraceného syna v Chile uspořádat mejdan s přáteli a rodinou, protože o infiltraci neměl vědět vůbec nikdo, jindy ale zase potřebný kontext chybí a člověk neobeznámený s reáliemi Pinochetova režimu může tápat. V Česku, kde bývá Pinochet často zmiňován jako zachránce demokracie a tvůrce ekonomického zázraku, jde nicméně o dobrou volbu tématu a představení by si možná zasloužilo i o něco delší stopáž.

Pavel Chodec

Gail Honeymanová

Eleanor se má vážně skvěle

CD, Plus 2019

Literární debut skotské spisovatelky Gail Honeymanové se točí kolem mladé ženy s nízkou sociální inteligencí. Eleanor Oliphantová netuší, jak s lidmi komunikovat ani jak navazovat vztahy, ale příliš jí to nevadí. Svůj život totiž zaplnila stereotypy, o které se může opřít a k nimž patří třeba osamělé víkendové popíjení vodky. Navíc má skvělý plán, jak do nepochopitelné společnosti, která ji obklopuje, zapadnout. Stačí se seznámit se zpěvákem místní kapely a prožít s ním šťastný zbytek života. Vše má dobře promyšleno, stačí jen vystihnout ten nejlepší okamžik, kdy celý proces spustit. Od začátku čtenář tuší, že Eleanor by nejvíc pomohlo pár hodin na pohovce u psychoanalytika, a autorka touto knihou vlastně jakousi pohovku své postavě nabízí. I když do té reálné ji nechává zalehnout až na konci příběhu, postupně dávkuje střípky z Eleanořina dětství a dospívání, aby udržela čtenářovu pozornost a zároveň oddálila okamžik očekávaného prozření: nikoli zpěvák, ale nudný kolega z práce je klíčem k tomu, aby se Eleanor měla vážně skvěle. Poselstvím knihy má zřejmě být poznatek, že pokud nám někdo připadá jako divný brouk, měli bychom příčinu této divnosti hledat v dětství, jak by potvrdil i Sigmund Freud. A jak už to u takových, víceméně průměrných děl bývá, v podobě audioknihy většinou fungují o něco lépe. Tentokrát text o stupínek výš posunul přednes Petry Špalkové, v jejímž podání Eleanor získává na uvěřitelnosti. Posluchač se tak snadno nechá zabalit do listového těsta příběhu jako párek.