Nejnudnější rebelka

Knihu Svobodné ženy, svobodní muži Camille Paglii vydavatelství Argo propaguje jako soubor esejů „provokativní, kritické, kontroverzní“ autorky, „kterou mnozí považují za nástupkyni Susan Sontagové“. Toto srovnání nikde blíže vysvětleno není, ale je pravděpodobně založeno na skutečnosti, že Sontag se stejně jako Paglia vedle psaní o rodových záležitostech věnovala také psaní o umění a kulturní kritice – tím však jejich podobnost končí.

Feministická disidentka?

Čeští čtenáři a čtenářky jsou ochuzeni o pozoruhodný zážitek, jímž je předmluva samotné autorky této sbírky esejů, která v originále vyšla v roce 2017. V ní až příliš rozvláčně popisuje, jak byla již od útlého věku rebelkou, vždy vybočující z řad „represivní homogenity“, a jak se postupem let stala „feministickou disidentkou“. Neopomene také několikrát zmínit svoji disertaci a pozdější první publikaci Sexual Personae (Sexuální persony, 1990), stejně jako skutečnost, že tuto knihu odmítlo sedm vydavatelů, než konečně spatřila světlo světa. Předmluva je spíše než obsahem překvapivá neuvěřitelnou arogancí, s níž Paglia popisuje své dospívání, studia a hádky, do kterých se pouštěla s „establishmentovými feministkami“. V českém vydání najdete místo vlny arogance o něco méně bizarní a spíše předvídatelnou (naštěstí však poměrně krátkou) předmluvu Bianky Bellové, která v ní stručně zvládne zkritizovat „současný feminismus“, Istanbulskou úmluvu či konsenzuální sex – zkrátka vše, co může za tristní stav dnešního světa.

Na generalizacích, vágních tvrzeních a odkazech k jiným Pagliiným textům – zejména k již zmiňovaným Sexuálním personám – je však postavena většina textů v knize Svobodné ženy, svobodní muži. Autorka zde vykresluje „současný feminismus“ jako hnutí postavené na nenávisti k mužům, sexu a tělesnosti, na lásce k potratům a feministky jako ošklivé, prudérní a zamindrákované ženy, případně jako stalinistky. V argumentaci proti feminismu tedy nic nového ani překvapivého. Překvapivé a vcelku nepochopitelné je ale to, že si autorka myslí, že tyto názory jsou nějakým způsobem provokativní a kontroverzní, když se ve skutečnosti jedná o tu nejbanálnější verzi antifeministického folkloru. Většina esejů a článků působí jako výkřik do tmy, v drtivé většině nejde o reakci na žádnou konkrétní situaci, debatu či text. Tomu však nepomáhá ani uspořádání knihy: texty nejsou datovány ani jinak uvedeny jakýmkoli kontextem, a tak není jasné, zda jednotlivé eseje stejným dojmem působily i v době, kdy byly poprvé zveřejněny.

Nechuť a nenávist

Specifičtější kritika se v knize objeví jen výjimečně, například v textu nazvaném Carry Nationová se vrací: Catherine MacKinnonová a Andrea Dworkinová, ve kterém se Paglia pouští do radikálních feministek, jež byly zásadními hybatelkami antipornografického hnutí ve Spojených státech koncem minulého století. Dworkin a MacKinnon popisují pornografii jako žánr ve svém jádru založený na násilí na ženách a mužské dominanci, jež se skrze ponižující vyobrazení nekonečně reprodukuje ve společnosti a vede k reálnému sexuálnímu násilí na ženách. Dworkin na tuto skutečnost poukazuje prostřednictvím samotné etymologie slova pornografie: „psaní o kurvách“. Již v osmdesátých letech minulého století však došlo k odmítání těchto myšlenek a řada feministických spisovatelek a teoretiček se postavila na stranu pornografie a sexu obecně. Později se zrodil takzvaný pro­-sex feminismus, zastoupený například Gayle Rubin nebo Annie Sprinkle; zároveň začalo vznikat nemalé množství feministické pornografie, která kloubí – pro autorku jistě neslučitelné – fenomény, jako je sex a souhlas k sexu. Je těžké posoudit, jestli Paglia s touto debatou mezi různými feministickými tábory není obeznámená, nebo o ní ví, ale jednoduše ji ignoruje. Každopádně Andrea Dworkin a Catherine MacKinnon tu fungují jako příklad toho, co je na „současném feminismu“ špatné. Místo jakýchkoliv argumentů se o těchto feministických autorkách dozvídáme informace typu: „Dworkinová – stejně jako Kate Milletová – přetavila kýčovitou historii duševní nevyrovnanosti ve velké feministické dílo. Dworkinová se veřejně chlubí tím, jak byla bizarně několikrát znásilněna, napadena, bita, na odiv dává své kolapsy i laciná traumata, jako kdyby neschopnost vyrovnat se s vlastním životem nebyla její chyba, ale chyba patriarchátu. Předstírá, že je odvážná vypravěčka, ale nikdy nezmiňuje svůj nejzjevnější problém, a tím je jídlo.“ Tyto urážky, založené výhradně jen na vzhledu, způsobu vystupování a rodinném původu, pokračují po většinu statě, ve které nenajdeme jediný argument, myšlenku, polemiku; jen nechuť a nenávist.

Romantika v jednadvacátém století

V již zmíněné předmluvě k anglickému originálu Paglia odkrývá podstatu celé knihy a svého smýšlení o pohlaví. Za východiska považuje svobodu řeči, svobodu myšlení, sex jako pohon našich životů a mezilidských vztahů a neopomenutelnou roli neměnných biologických předpokladů. To rozhodně nejsou nezajímavá témata, avšak je nutné zopakovat, že její tvrzení jsou nepodložená a v knize chybí jakýkoli pádný argument. Paglia pevnou víru v biologickou determinaci jednoduše prezentuje jako „výsledek vlastního bádání“ a autorky, jež se s ní v tomto bodě neshodují, osočuje z neznalosti vědy. Přitom nespočet feministických badatelek, Anne Fausto­-Sterling počínaje a Angelou Saini konče, poukázalo na to, jak je věda vůči ženám zaujatá, jak biologický dimorfismus není tak přirozený, jak by se mohlo zdát, jak jsou interpretace vědeckých výzkumů stále závislé na společenských konstruktech a samotné tyto vědy, včetně biologie, se stávají lidskými konstrukty.

V překvapivě citlivém doslovu překladatel knihy Ladislav Nagy vysvětluje Pagliin způsob psaní jako pokračování romantických tendencí, silně založených spíše na osobě spisovatelky či spisovatele než přímo na jejich myšlenkách. Romantický styl mi však v jednadvacátém století nepřijde jako dostatečná omluva pro absenci argumentace a vystavění smýšlení o komplexním feministickém hnutí na provokativní osobnosti. Nutno konstatovat, že i k Susan Sontag se vztahuje hlavně ona sama a opět se to neobejde bez urážek: „Susan Sontag byla významná figura šedesátých let, ale podobně jako u Germaine Greer u ní došlo k velmi nešťastnému kolapsu v sedmdesátých letech. Je to škoda, protože bývala prorokem populární kultury, pak se z ní ale stala snobka a ztratila své postavení. Já jsem Sontag devadesátých let, o tom není pochyb,“ pronesla v televizním rozhovoru v roce 1993.

Nevím, proč se Argo rozhodlo vydat právě eseje Camille Paglii, když je tolik nepřeložených autorek, které do debat o feminismu něco nového opravdu přinesly, ale zároveň jsem si téměř jistá, že si tento soubor textů své čtenáře a čtenářky najde. A možná jich bude víc než v případě leckteré skutečně podnětné feministické knihy.