Nic. Už to slovo zní zvláštně, jakkoli ho používáme běžně a často. Trochu jako plácnutí do vody. Je ostatně podivuhodné, jak mnoho myšlenek a asociací se vztahuje k pojmu Bůh a jak málo k pojmu nic. Zdá se, že mezi nimi leží propast, a ona opravdu leží. Propast propastí.
Nic znamená výzvu. Od dětství mě zajímalo, jestli je nic velké nebo malé. Vůbec často jsem hloubal a hloubám o ničem. I když mě mnohdy nenapadá nic. Tedy, to by ještě bylo dobré, protože někdy mě nic napadá. A nic umí být pěkně zlé a agresivní, o tom vím víc.
Koneckonců věříme, že jsme něco – nestojíme o opak a nechceme ho slyšet. Ne že nějaké velké nic, aspoň droboučké něco, i když… A být něco rovná se být všechno. A přece jsme podle všeho kdysi byli nic, ale asi nás to tak netrápilo. Potom se to změnilo a dneska to máme s ničím jinak. Ovšem musíme se o tom čas od času ujišťovat. „Tak jestli jsi/ sundám si měsíc./ Už tam nevisí./ A jestli nejsi/ No tak nic!/ Nebyla jsem. Nebyl jsi.“ Tak nějak veršuje Marina Cvetajevová, a nejsem si jist, zda má pravdu. Pokud nejsem, ani jsem nebyl. Ale pokud bych nebyl, sotva bych si takovou otázku položil.
Ona opravdu otázka, co obnáší nebýt nic, nepostrádá zajímavosti. Či vlastně: být nic. Jde též o poměrně spolehlivou cestu k silnému zúzkostnění. Proto se také neustále hledá po případném nebo skutečném nic nějaká stopa, památka, jeho pozůstatek či jiná více nebo méně přesvědčivá forma. Od nepaměti zkoušíme s tím nic opatrně vyjednávat, udělat s ním nějaký „deal“, případně ho prostě ukecat – co na tom, že se tváří neoblomně. Při troše snahy a fištrónu už mu nějak ohladíme hrany. A proto nic uprošujeme, zaříkáváme, ale i vyvoláváme. Ve starém filmu s Hugo Haasem Dům na předměstí sledujeme amatérskou spiritistickou seanci. „Duchu, jsi-li přítomen, zjev se čili nic!“ zvolá její vedoucí. Po chvíli to Hugo Haas vezme na sebe a nenapodobitelně konstatuje: „Nic.“
Jenže jsem teprve v půlce fejetonu. Ono se řekne, že o ničem se musí psát dobře, ale vůbec to není pravda. Už mám pomalu ničeho po krk. Ale jednou sis to umínil – když o ničem, tak o ničem! Jenom to nevzdávat!
Jsou tu přece ještě odborníci. A to budou v této kauze teologové. Ne nadarmo se sv. Jan z Kříže vyšplhal až na úplný vrchol, aby dospěl k závěru „a nahoře nic“. Ale podstatně větší specialista na nic je Mistr Eckhart. V jednom kázání našel hned čtyři významy pro to, že Pavel po svém osvícení a obrácení nic neviděl. Totiž: neviděl nic, a tím nic byl Bůh; ve všem neviděl nic než Boha; neviděl nic jiného než Boha; když uviděl Boha, viděl všechno jako nic. Pokud člověk dokáže spatřit všechny věci jako holé nic, spatří Boha, plyne z toho. Ale to už člověk dá přednost nějakému bližšímu a snazšímu zadání, jako třeba vykoupat se v krvi draka. Ono taky platí, že pokud je to tak, nemá smysl nic chtít, neboť to znamená pouze chtít nic. Nebo lépe řečeno, měli bychom chtít jen jedno, a víc nic. Když budeme chtít něco jiného, budeme nakonec jen z toho, co není.
Věřící se někdy domnívají, že nebe představuje něco na způsob úřadu. Z počítače tu vyjedou všechny naše skutky, sečtou je, nějak je obodují, a kdo zůstane pod čarou, poputuje šupem do trochu jiné instituce, kde je horko a menší komfort. Ale mě vždy spíš trápila představa, že bych uvízl ve věčnosti, stal se trosečníkem absolutna. To však je jiná káva než hrát si se slovy. Zřítit se do vesmíru a neshořet a nerozložit se na atomy a zůstat trčet někde tam, kde se vaří a přetéká nekonečno a nikdo neřekne: „Hrnečku, dost!“ Vlastně by u toho ani nemuselo být tělo, to by možná zmizelo po anglicku, jen vědomí a duše a zření. To by přebývalo na místě a sledovalo rozpínání a smršťování a výbuchy galaxií a svíjení mlhovin a kolem by plynul či pádil čas, tisíce a miliony let a pak miliardy a triliony a triliony trilionů, a já bych byl sám a hodně daleko od všeho. A věděl bych, že už nikdy nespatřím pampelišky a vlčí máky a letní svítání a tvoje oči a neucítím vůni posečené trávy a neuslyším na vlastní uši Vivaldiho a Dylana a Jirku Smrže a štěbetání prodavaček na benzínce a ranní koncerty ve větvích za okny a… A přitom by to ve mně pořád bylo, stálo by to vzdorovitě proti celé věčnosti, anebo by se to s ní usmířilo a samo se stalo tou věčností a nikdy by to nezaniklo. A vůbec by to nebylo nic, bylo by to něco, to moje nesmírně malé, ale jediné takové něco, které kdy bylo a které kdy bude. A ono je to něco. Jsme něco.
Já nevím, jak vám, ale mně se teď moc chce někoho obejmout. Pojď ke mně, moje milovaná. Máme na všechno ještě vteřinu.
Autor je literární historik a kritik.