Propasti dětství

Není dodnes běžné, aby se romány španělských autorů odehrávaly v hispanoamerických zemích. Existují samozřejmě významné výjimky, jako je Valle­-Inclánův Tyran Banderas (1926, česky 1985), zakládající dílo subžánru „románu o diktátorovi“. Také próza Město světla (República luminosa, 2017; česky 2020) současného madridského spisovatele Andrése Barby má významnou politickou vrstvu a jejím dějištěm je fiktivní jihoamerická země. I když je v ní ale provinční středisko San Cristóbal kdesi na okraji tropického pásu vykresleno důvěryhodně, o Latinskou Ameriku tu zas tak nejde – příběh má totiž širší, takříkajíc univerzální ambice, kterým jako kulisa postačí v podstatě jakékoli odlehlé město v chudší a teplejší části planety. Důležité je, že hned za městem začíná divočina.

Cukrátkový stereotyp

Jádro Barbovy knihy tvoří příběh dvaatřiceti bezprizorných dětí, o kterých už od začátku víme, že se konce vyprávění nedožijí. Nikdo ve městě netuší, odkud se vzaly, ale zároveň jsou obyvatelé na dětské žebráky zvyklí – občas jim dají pár drobných, občas se nechají dojmout, ale jinak si hledí svého. Ani vypravěč, který je v dané době ředitelem odboru sociálních věcí na místní radnici, nepřispěchá s řešením. Lhostejnost k nerovnostem je zde zkrátka zakořeněná příliš hluboko: „Klidně jsme si od nich kupovali orchideje nebo sáčky citronů a nijak nás nerozrušovaly: byly prostě chudé a negramotné, jako je prales zelený, půda červená a řeka Eré unáší tuny bahna.“

Když některá ze skupinek dětí občas něco ukradne nebo vytrhne zkoprnělé kolemjdoucí kabelku, je ještě vše v mezích normality – jsou to přece malí chudáci bez střechy nad hlavou. Zlom přichází až ve chvíli, kdy děti ve věku od devíti do třinácti let zpustoší supermarket, zabijí několik lidí, a než stačí místní orgány unavené horkem zareagovat, slehne se po nich zem. Rozjíždí se neúspěšné pátrání, policie pročesává prales, na náměstí se protestuje, pod starostou se kymácí židle, ale problém se postupně překlápí z politicko­-sociální roviny do mnohem obecnější sféry. Zatímco se vypravěč pokouší přijít na kloub argotu dětské bandy a zásadám jejich podle všeho nehierarchické organizace, mezi „normálními“ městskými dětmi začne bujet jakési nepřímé spiklenectví se zmizelou bandou. Do popředí se tak dostává zděšení z toho, že děti „nestvrzují cukrátkový stereotyp dětství“.

Cizí civilizace

Andrés Barba v řadě rozhovorů odkazuje na polský dokumentární film Děti ze stanice Leningradská (Dzieci z Leningradzkiego, 2005). Půlhodinový snímek o chlapcích a dívkách z moskevských nádraží a stanic metra obsahuje scény, kde děti závislé na čichání lepidla bez zjevného důvodu bijí už tak zubožené dospělácké bezdomovce, jsou však zároveň schopny vzájemné solidarity nebo víry v Boha, který má rád nejen Rusy, ale i Čečence a hlavně děti. A také si při tom všem dokážou hrát – tak jako Barbovy děti před útokem na supermarket. Jde tu tedy o něco trochu jiného, možná i o něco víc než v Goldingově Pánu much (1954, česky 1968), k němuž je Město světla občas přirovnáváno. Některé pasáže mohou připomenout spíš jiné dílo polské provenience: prózu Zelené děti z Bizarních povídek (2018, česky 2020), zatím poslední knihy Olgy Tokarczukové. Děti a mladí lidé na periferii raně novověkého světa v ní dobrovolně (a přitom tak trochu náměsíčně) odcházejí do jakési polomytické lesní země, kde má život úplně jiná pravidla – přitažlivá, a zároveň znepokojující. „Proč nevzít v úvahu možnost,“ ptá se Barbův bezejmenný vypravěč, „že prostřednictvím těch dětí připravovala příroda nový typ civilizace odlišné od té, kterou hájíme s těžko vysvětlitelnou vášnivostí?“ Sám je ostatně vyděšen nejen cizostí „dětské civilizace“ v zárodečném stavu, ale i represivní silou té vlastní. Stačí, aby si uvědomil, že to byl on sám, kdo dokázal ve jménu obecného blaha desítky hodin mučit jediné dopadené dítě.

Barbovi se podařilo na malé ploše skloubit propastnou „metafyziku dětství“ s příběhem o pátrání, jejž zároveň důmyslně zpomaluje epizodami z vypravěčova rodinného života, komunální politiky či místní mediální scény. Celou historii navíc reflektuje z odstupu dvou dekád (k rozhodujícím událostem dojde v polovině devadesátých let), což mu umožňuje odkazovat na dokumenty a studie vzniklé až po tragédii, třebaže citované texty občas budí dojem, že byly ušity na míru následujícím úvahám. Barba jako by svého vypravěče přetížil – provinční úředník, který hloubá o Saussurově teorii arbitrárnosti jazykového znaku a „dialektice dětského svádění“, je zkrátka občas až příliš rafinovaný. I tak ale román dokáže v tragédii dvaatřiceti dětí udržet napětí mezi tím, co lze ještě uchopit sociál­ně a co už se sociálním otázkám vymyká.