Rovnoprávnosti nemůže být příliš

Když mluvíme o snaze nějakým způsobem zvrátit výsledky emancipačních bojů či procesů dvacátého století, často používáme slovo konzervatismus. Je to adekvátní pojem?

Dnes jde vlastně o reakci na představu, že svět pod tlakem „liberalismu“ zašel příliš daleko, aniž by ta reakce měla nějaké pevné ideologické parametry. Těžko pak říct, jestli ještě vůbec můžeme mluvit o konzervatismu. Zvlášť když existuje klasický konzervatismus, který reaguje na změny po Francouzské revoluci. Co se týče morálních otázek, máme většinou na mysli americký konzervatismus tamních kulturních válek. Ten je reakcí na liberalizaci šedesátých let a s ním spojenou desegregaci a sekularizaci veřejného prostoru. V Evropě neřešíme rasovou otázku a příliš ani sekularizaci. Pouze u křesťanských aktivistů lze mluvit o konzervatismu v náboženském smyslu, který se hlásí k nějakému pevnému mravnímu řádu, s politickým konzervatismem ale nemá moc společného. Když necháme stranou katolicky orientované myslitele, u nichž existuje ideologická složka, která přímo či nepřímo vychází z postoje katolické církve, nevidím například za antifeminismem žádnou jednotnou ideologii. Řady těch témat se chytají fašisté, populisté, ale i lidé bez jakékoli substantivní politické ideologie. Navíc ta reakce se netýká jen potratů a menšin, ale i solidarity se slabšími či znevýhodněnými členy společnosti, s migranty, vlastně všemi, kteří nejsou v kulturním smyslu „jako my“.

Kdo jsou „konzervativní“ aktéři? A jsou stejní ve střední a západní Evropě?

V celé Evropě jsou součástí podobného vzedmutí, ale v každé zemi mají vlastní, národní formu. Od poloviny nultých let koluje zejména v západní Evropě, hlavně v Itálii, Francii a Německu, mnoho textů, které zpochybňují ideové základy společenského liberalismu. Ve střední Evropě tyto myšlenky nebyly přítomny, dokud tato katolická publicistika nebyla přeložena. U nás to byla hlavně Gabriele Kuby a její kniha Globální sexuální revoluce. Není to nijak originální text, ale citace z něj jsem našla na webových stránkách desítek farností v Čechách. Dokázala spojit několik věcí: „zmatky“ kolem genderu a feminismu s neoliberalismem, rozvolňování hierarchií se sexuální revolucí. Vytváří pocit, že je možné a žádoucí vrátit společnost do stavu, v jakém byla před rokem 1968. Publicisté jako Kuby mají velký vliv na to, jak celá řada ne nutně aktivistických a třeba ani výrazně konzervativních katolíků tato témata vnímá. Na řadu současných otázek souvisejících s rozpadem společenských hierarchií totiž nemají lepší odpověď.

Pak jsou tu konzervativní think­-tanky a lobbistické skupiny, často inspirované americkým konzervatismem. Pomáhaly vzniknout všem těm kampaním proti potratům a homosexuálním manželstvím, jejichž modus operandi přišel z Ameriky. Tyto občanské skupiny jsou přítomné u nás, ale v mnohem větší míře v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, ale také ve Francii nebo ve Španělsku. Poučily se ze zkušeností z USA, že pokud chcete, aby byla vaše konzervativní agenda úspěšná, nemůžete ji formulovat náboženským jazykem a říkat, že liberálové „hřeší“ a koledují si o peklo. Musíte používat občanský jazyk práv a svobod. V USA se od devadesátých let v případě potratů třeba přestalo hovořit o zabíjení dětí, ale mluví se o porušování jejich práva na život. V kampani proti sexuální výchově ve školách se netvrdí, že se děti učí „hříchu“, ale že škola zasahuje do práva rodičů rozhodovat, jaká bude morální výchova jejich dětí. Vymezovat se vůči zásahům státu do soukromé sféry rodiny, to je i z liberálního hlediska mnohem závažnější argument než věčné zatracení.

A třetí proud tvoří političtí podnikatelé, kteří tuto agendu spojují s nějakým jiným populistickým argumentem, například s obhajobou demografické síly národa a s národní identitou. Tradiční rodina je taková, kde jsou děti a řád, což stát potřebuje, a přílišná liberalizace ji má ohrožovat. Otázka ohrožení rodiny zajímá spoustu lidí. Mluví o ní proto nejen populisté hlavního proudu, ale i radikální pravice na Slovensku nebo v Chorvatsku.

Nakonec jsou tu národní konzervativci, kteří spojují obnovu společenské a politické hierarchie se silnou národní myšlenkou, ale u nás nejsou zdaleka tak sofistikovaní a vlivní jako v Polsku nebo v Maďarsku.

Jakou roli v těch hnutích hrají ženy?

Zásadní. Zabývala jsem se Chorvatskem a Slovenskem a v obou zemích byly ženy prominentními postavami katolicko­-konzervativního hnutí. Hlavní katolická aktivistka na Slovensku je Anna Záborská, v Chorvatsku to je Željka Markić. Gabriele Kuby napsala nejen zmíněnou knihu, ale sjezdila s ní celý region a její dcera pracuje v jedné konzervativní lobbistické skupině v Bruselu. Částečně je to dané možná tím, že jako ženy mají v těch hnutích vyšší legitimitu, když kritizují feminismus. A možná hraje roli i to, že jako ženy nemají možnost se v katolické hierarchii realizovat a našly ji v prostředí katolické občanské společnosti, o kterou se církve ve veřejném prostoru stále více opírají.

V jakém kontextu se objevil pojem „kulturní války“ a kdy doputoval k nám?

V roce 1991 jej zavedl americký sociolog James D. Hunter, který jím označil fakt, že se v USA přeskupily politické síly podle ideologického či kulturního kódu. Demokraté se stali liberální silou v podstatě až tehdy, když demokratický Jih odmítl desegregaci a přimkl se k republikánům. Podle Huntera hlavní střety americké politiky od poloviny osmdesátých let dodnes postavily proti sobě ty, kteří brání morální hodnoty považované za absolutní a neměnné, a ty, kteří myslí „progresivně“, sekulárně a usilují o sociální změny. Ten střet podle něj není ryze náboženský, protože dělící linie vedla napříč náboženstvími a denominacemi. Do Evropy se tyto „kulturní války“ dostaly až mnohem později, vlastně až po roce 2010. Existovaly tu sice i dříve sporné otázky bioetiky či debaty o tom, zda má evropská ústava odkazovat k náboženství nebo ne, ale nikdy nevystoupily z běžného parlamentního rámce. Až po roce 2010 kulturní střety polarizovaly celé politické pole, v západní Evropě většinou v souvislosti s homosexuálním manželstvím a islámem. Byť důležitost tohoto konfliktu poklesla a nahradily jej otázky sociální integrace periferií a migrace. Právě v souvislosti s migrací a islámem se projevily kulturní války naplno i u nás. Celá střední Evropa se v roce 2015 rozdělila na ty, kteří jsou „pro“ a kteří jsou „proti“. Dnes překvapivě hrají tuto polarizující roli gender a postoje k feminismu.

Není příčinou i to, že zásadní ekonomické a sociální dělící linie jsou ve stavu hibernace, a „kulturní války“ jsou jediným dostupným bitevním polem pro názorové střety?

Určitě je to jedno z vysvětlení. Střední Evropa je specifická tím, že ve většině zemí vstup do EU proběhl za levicových vlád, které dohlížely na implementaci reforem vyžadovaných Unií. Některé byly administrativní, některé byly ekonomicky liberální a řada byla liberálních „kulturně“ – třeba antidiskriminační legislativa nebo uznání práv menšin. Nespokojenost s důsledky ekonomické transformace a evropské integrace, která mnohým nepřinesla to, co od ní očekávali, umožnila ekonomické a sociální linie překreslit kulturně. Negativní postoje k politice prosazované EU, zejména v oblasti migrace, bylo potom snadné směrovat na socialistické strany, včetně jakéhosi jejich „kulturního“ liberalismu.

Obliba kulturních válek jako způsobu vedení politiky je ale celoevropská. Nejspíš to souvisí s tím, že dnes komunikujeme mnohem víc a o více tématech a řadu z nich lze politizovat, což se týká i získávání práv a respektu menšin. A otázky společenských norem a hodnot lze na rozdíl od ekonomických nebo systémových otázek poměrně lehce řešit. Těžko se budete bavit v hospodě o důchodové reformě. To je problém, kterému často nerozumějí ani ti, co by měli, a i když se výhledově bude týkat každého z nás, řešení jsou vždycky expertní a abstraktní. Kdežto na otázky morálky, historie či náboženství si může vytvořit názor každý. Často polarizují, což znamená, že umožňují říct jednoznačné pro a proti. V případě mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se neřešilo, jakou nese historickou a náboženskou symboliku, jak ji reflektovat, nebo zda by mohl zůstat jinde – ale zda na Staroměstském náměstí bude, nebo ne. A všichni na to mohou mít názor, protože se to nějak týká jejich identity, tedy sociální skupiny, ke které se hlásí. Mnoho lidí se právě z tohoto důvodu politizovalo během uprchlické krize. Začali mít dojem, že se jich politika nějak dotýká, což dříve necítili. Fotky tisíců migrantů pro ně byly čímsi konkrétním, na rozdíl třeba od nesrozumitelných pilířů důchodové reformy. Máme pocit, že se musíme vyjadřovat k řadě témat, protože se obáváme, že když to neuděláme, tak se svět změní způsobem, který nám nebude příjemný.

V čem se lišily podoby ženské emancipace v sovětském bloku a na Západě?

Od západní Evropy nás odlišuje absence bojů, které tam probíhaly od šedesátých let. Ta hnutí musela překonávat mnohé překážky, včetně těch, které tady odstranila ekonomická rovnoprávnost, byť problematická, za socialismu. Zaměstnanost žen tu byla „na­­oktrojovaná“ shora. A podobně to vlastně bylo po roce 1990, když k nám začala přicházet „evropská“ forma emancipace jako součást přípravy na vstup do EU. I k ní docházelo shora, legislativní cestou. My jsme měli díky čtyřiceti letům socialismu pocit, že všechno je dávno vyřešené, ženy pracují, a to déle než na Západě, a mají autonomii v právních úkonech. Pak začaly přicházet další otázky: kvóty, platové rozdíly, fakt, že je méně žen ve vedoucích pozicích, tedy ženské „nároky“. A nám najednou připadá, že věci, které přicházejí „zvenčí“, s sebou nesou představu společnosti, která pro nás není přirozená. To otevírá poměrně široký prostor pro populistickou argumentaci o vnějším vynucování a o zvýhodňování. Ani u socialistické, ani u evropské emancipace nemáme vědomí kontinuity. Není to něco, co jsme si vydobyli. I proto se u nás v poslední době otázky rovnoprávnosti žen a mužů problematizují způsobem, jako by mohlo být rovnoprávnosti příliš. Jako by to byla hra s nulovým součtem, v níž když jeden získá, druhý musí ztratit. Z toho pak vyvěrá pocit, že stát protežuje menšiny, ať už jsou to ženy, homosexuálové nebo Romové.

Lze říct, že země postkomunistické východní Evropy jsou dnes baštami antifeminismu, boje proti stejnopohlavním sňatkům a podobně?

Do určité míry dnes takovými baštami jsou, byť ty impulsy odsud nevycházejí. Myšlenkový základ je třeba v případě antifeminismu do velké míry dovezený zejména z katolických zemí, které zažily symbolické změny, jakou byla například legalizace homosexuálních sňatků, následované silnou katolickou reakcí. A to ne pouze ideovou. Vedle oněch populárních publicistů zde působí i efektivní aktivismus jako Aliance pro rodinu a CitizenGo. Vzniká u nás profesionální konzervativní občanská společnost a osvojuje postupy, které byly vymyšleny a ozkoušeny na Západě, případně byly dříve používány progresivis­tickou občanskou společností. Jejich součástí je i způsob, jak o různých tématech hovořit. Veřejný odpor proti homosexuálům byl přibližně do roku 2013 nejčastěji formulován nábožensky. V posledních letech představy o hříchu a přirozenosti nahradila ucelenější ideologická představa. Podle ní sexuální revoluce vedla k rozpadu tradičních společenských vztahů a k jakési liberální hegemonii.

Jak lze charakterizovat východoevropský konzervatismus?

V Polsku je odpor k feminismu spojen s velkým mediálním a politickým vlivem církve, který získala díky politickému spojenectví se Solidaritou. V Maďarsku paradoxně není antifeministické hnutí nijak silné, protože tam tuto agendu prosazuje sama populistická vláda. Ale v Polsku a na Slovensku je řada vlivných médií, které říkají stejný příběh: liberalismus je zhoubná revoluční ideologie, která ohrožuje národ a společnost, tradiční hodnoty jsou důležité pro zdravý vývoj jedince i společnosti, všichni máme právo je prosazovat a stát nemá o hodnotách rozhodovat. Součástí toho příběhu je kritický postoj k liberálním hodnotám, ale i k liberální společnosti. Pro ně je společenský liberalismus druhá strana neoliberálního kapitalismu, který vede k atomizaci společnosti, jež je pak lépe ovládatelná. Jedním z hlavních motivů tohoto příběhu je pocit úpadku hodnot, hierarchií a společenské soudržnosti. Ovšem tito konzervativci kořeny krize vidí jako ideové, nikoli sociální – problém nespočívá v tom, že existují zanedbané regiony nebo že stát neplní svou sociální funkci, ale že ztrácíme víru a nerespektujeme přirozené hierarchie, své rodiče, své kněze, což vede k civilizačnímu úpadku. A bez soudržnosti, která je většinou definována autoritářsky a nacionalisticky, podle nich v moderním globalizovaném světě nelze přežít. Odpovědí na „krizi hodnot“ je konzervativní, či spíše národně konzervativní reakce, jakou vidíme v Polsku a Maďarsku – pokus zvrátit liberalizaci, posílit moc nad státem, poslat ženy zpátky do domácností a zachránit z toho starého světa, co se dá. V postkomunistickém světě je konzervativní reakce tak silná pravděpodobně proto, že proměna našeho světa byla po roce 1990 dramatická a nerovnoměrná, a také proto, že vládne politická třída, která se těchto témat chopila mnohem agresivněji než ta v západní Evropě.

Proč se to stalo?

To je spojené s dopady transformace. Ustrnuli jsme někde na půli cesty na Západ, který se nám dál vzdaluje, ekonomicky i civilizačně. Trajektorie, na které jsme, pouze prohlubuje rozdíly mezi těmi, kdo v transformaci získali, a těmi, co ten pocit nemají. Jiné reformní projekty nevznikají. Národní populismus nebo konzervatismus se prosazují jako jediné alternativy, a to právě jako alternativy ke kulturně, nikoli ekonomicky pojatému liberalismu. Sociální distance ve společnosti se nadále prohlubuje a přemosťuje se jen další symbolickou politikou.

To zní, jako by konzervativní hnutí dokázala úspěšně přejmout rétoriku svých protivníků – ať už liberální diskurs lidských práv, nebo levicovou představu kontrahegemonie a tlaku na sociální změnu.

Určitě. Donedávna byla témata sociální změny doménou levicově­-progresivní části občanské společnosti a žádná jiná občanská společnost tady nebyla, případně byla marginální. A náhle se konzervativní část společnosti aktivizovala velmi podobným způsobem. Velkou silou těch aktivistů za sociální změnu bylo, že dokázali artikulovat problém a jeho řešení, a v podstatě se dá říct, že na to měli monopol. Poválečný evropský stát byl chápán jako reformní, demokratizační instituce a občanská společnost se od devadesátých let postupně stávala partnerem státu. Stát plnil, třeba i těžkopádně, své sociální funkce a ona mohla státní snahu korigovat, rozšiřovat nebo přejímat. Ale najednou vznikl kontradis­­kurs – stát práva nerozšiřuje, ale naopak omezuje, protože příliš určuje, která z nich jsou žádoucí. a vedle myšlenky společenského pokroku existuje i představa rozpadu a nutnost reakce na něj. Stávající občanská společnost se s tím nedokázala vyrovnat. Je to vidět všude kolem nás a v posledních týdnech velmi zřetelně na Slovensku, kde jsou náhle dvě občanské společnosti. Stát, který dříve pracoval s liberální, progresivní občanskou společností, musí být neutrální a vyslechnout obě strany. Takže bude naslouchat těm, kteří jsou pro „gender mainstreaming“, ale nově i těm, co „gender“ kritizují a jsou pro „family mainstreaming“. Otázky práv se tak posouvají do sféry kulturních preferencí, což je a bude velmi dramatická změna.

Konzervativní diskurs je vlastně sofistikovaný v tom, že jinak artikuluje hlavní pojem občanské společnosti, myšlenku lidských práv. Mluví o lidských právech velmi a rád, ale jako o něčem svázaném s určitým pojetím přirozenosti a s přirozenými hierarchiemi. To není nijak tradiční, ale zcela antimodernistická myšlenka, která v dnešním mediálním prostoru, v němž vládne selský rozum, „překvapivě“ nachází přívržence. A myslím, že střet s tímto novým pojetím lidských práv bude stát mnoho potu a skřípění zubů.

Proč se právě feminismus, často pod nálepkou „genderismu“ či „škodlivé genderové ideologie“, stal emblematickým nepřítelem těchto hnutí?

To je velmi zajímavé a myslím, že by se tomu mělo u nás věnovat víc pozornosti. Na osudu pojmu „gender“ je vidět, jak rychle se odehrála ztráta oné nerozporované progresivní hegemonie. Stačilo, aby ho konzervativní publicisté začali jinak používat a stal se pro ně symbolem importovaného feminismu. Když se řekne rovnoprávnost, všichni rozumíme tomu, co to znamená. Když se ale ve vládních materiálech píše o genderu nebo gender mainstreamingu, rozumějí tomu vládní zmocněnci a aktivisté. Už tomu ale třeba nerozumějí všichni zaměstnanci měst a obcí, který jej mají „implementovat“. Je to totiž komplikovaný pojem, který s sebou nese komplexní kritickou perspektivu na mocenské vztahy ve společnosti. Porozumět mu vyžaduje se touto perspektivou vědomě zabývat a přemýšlet o tom, co rovnoprávnost vůbec znamená. Problém genderu je, že nebylo možné jej jednoduše překlopit z akademické či analytické roviny do roviny praktické bez odkazu na tuto kritickou perspektivu. Pro konzervativní aktivisty bylo naopak velmi jednoduché gender „unést“. Podobně jako fundamentalisté „unášejí“ náboženství i aktivisté „unášejí“ pojmy tím, že jim připisují jiný, často opačný obsah. Začali tvrdit, že gender je liberální, levicová nebo marxistická ideologie, podle které si každý může vybrat své vlastní pohlaví. Na otázky, proč je tolik rozvodů, proč nefungují rodiny, dávali jednoduchou odpověď: za všechno může gender.

Je možné boj o ten pojem nějak zvrátit?

V této chvíli je tento boj prohraný. Dokonce i v médiích, které nepíší z konzervativní nebo konzervativně­-katolické perspektivy, už se běžně používá „unesené“ spojení „genderová ideologie“. Jednodušší je to v zemích, které gender překládají do lokálního jazyka, jako na Slovensku, kde mluví o rodu a rodové perspektivě. Myslím, že pokud bychom jej i my dokázali nějak přeložit do češtiny, spoustu věcí by to usnadnilo. Kdyby se například nevyskytoval v Istanbulské úmluvě, výrazně by to ztížilo jejím konzervativním kritikům práci. Sama nálepka je totiž pro mnoho konzervativně cítících lidí, kteří jsou civilizačně znepokojení, symbolem obav, že ve společnosti nebudou platit žádné závazné normy. Jedna z možností, kterou řeší hlavně feministky ve střední Evropě, je vrátit se zpátky k tomu, kde genderová perspektiva začala, a to je náprava společenských nerovností, včetně těch materiálních. Měli bychom se bavit o spravedlivém oceňování práce, spravedlivém rozdělování nákladů na péči, spravedlivém rozdělování státních prostředků tam, kde jsou potřeba. Vrátit celou tu debatu na otázku spravedlnosti nebo rovnosti, tedy k hodnotám, které genderovou politiku od začátku motivovaly.