Stále stejný boj

To nejlepší i nejhorší na minisérii Mrs. America, zasazené do sedmdesátých let minulého století, vychází z toho, kolik podobností se současností v ní dokážeme najít. Celkem devět dílů sleduje výrazné proponentky a oponentky navrhovaného dodatku k americké ústavě (The Equal Rights Amendment – zkráceně ERA), který měl právně zakotvit rovnoprávnost žen a mužů. Návrh, zpočátku podporovaný jak demokraty, tak výraznou částí republikánů, dodnes neprošel ratifikačním procesem, v němž jej musí schválit minimálně tři čtvrtiny ze všech států Unie, i kvůli kampani konzervativních Američanek vedených katolickou antifeministkou Phyllis Schlafly. Schlafly a její následovnice varovaly před nebezpečnými feministkami, radikálními lesbami a komunistkami, které se podle nich snažily rozvrátit tradiční rodinu a chtěly posílat mladé ženy do války. Ačkoli byly jejich argumenty absurdně nafouknuté a často přímo lživé, u nezanedbatelné části americké veřejnosti rezonovaly. Smutných paralel k dnešku najdeme v Mrs. America celou řadu – například debatami o Istanbulské úmluvě (zaměřující se na prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) nebo o hnutí #MeToo také hýbou spíše emotivní apely na tradiční hodnoty (na které přitom v těchto případech nikdo neútočí) než argumenty ukotvené v realitě.

Nebýt jako ty feministky

Scenáristka Dahvi Waller k tomu v podcastu Reel řekla: „Když chcete být připraveni na odpor – a ten přijde vždycky, když se v naší zemi objeví progresivní hnutí –, je nutné pochopit, jak dokáže někdo jako Phyllis Schlafly oslovit tolik lidí. Musíte porozumět, co je k ní táhne. Pokud se na ni nenapojíte nebo vám nebude připadat něčím sympatická, tak­­ prostě nepochopíte, co k ní přitáhlo tisíce konzervativních žen.“

Mrs. America však není pouze o Schlafly, přestože ta představuje jednu z nejvýraznějších hrdinek a zaměřuje se na ni hned úvodní epizoda; minisérie věnuje každý díl jedné výrazné postavě. Svůj prostor dostávají i slavné feministky druhé vlny: novinářka Gloria Steinem, politička Shirley Chisholm, která se stala první afroamerickou kongresmankou, první černošskou kandidátkou na prezidentku a zároveň první ženou, jež usilovala o nominaci demokratů do prezidentského klání, Betty Friedan, autorka slavné knihy Feminine Mystique (1963, česky 2002), řešící krizi identity středostavovských Američanek, jež vstupovaly do manželství a stávaly se matkami dřív, než zjistily, kým doopravdy jsou, nebo kongresmanka Bella Abzug.

Steinem mimochodem v nedávném rozhovoru pro literární festival Hay sérii zkritizovala: „Vykresluje obrázek, který působí, jako by si ženy byly navzájem nejhoršími nepřáteli, což brání poznání, kdo jsou skuteční nepřátelé. Není to samozřejmě tak, že by ženy mezi sebou neměly konflikty – to jistě máme, jen nedisponujeme dostatečnou mocí na to, abychom si byly vzájemně největšími odpůrkyněmi.“

Z konzervativního křídla je kromě Schlafly věnována pozornost její přítelkyni Alice, jež pomáhá celé hnutí proti ERA rozpohybovat, ale zároveň není postavou založenou na skutečné osobě. Alice je určitým prototypem žen, jež Schlafly podporovaly (a o nichž psala Betty Friedan): zabezpečená matka a manželka, která se vdala velmi mladá, ekonomicky závisí na manželovi a v dospělosti si uvědomuje, že jí „cosi“ chybí.

Strategie věnovat každý díl jedné postavě funguje, aniž by se struktura rozklížila do ilustrování banálního poznatku, že „každý má svou pravdu“. Není totiž pochyb, že sympatie tvůrců a tvůrkyň náležejí feministkám. Navzdory kritice Steinem však nelze s určitostí říct, že se minisérie snaží vykreslit ženy jako největší nepřátele jiných žen. Právě u Schlafly, ke které je pochopitelně přitahována divácká pozornost, se totiž ukazuje, že finální rozhodnutí dělají opět muži – bez ohledu na práci a podporu, jež jim ženy poskytly.

Schlafly pomáhá prezidentské kampani Ronalda Reagana a po jeho vítězství celkem oprávněně doufá v přidělení významné politické funkce. Jenže novopečený prezident jí namísto pracovní nabídky po telefonu pěkně poděkuje, sdělí, že vybojovala důležitou bitvu – a pak zavěsí. Právě v uvědomění, že postavení žen je výsledkem řady strukturálních nerovností, na které v konečném důsledku doplácejí bez ohledu na své názory, je ­seriál celkem přesný.

Sama Schlafly je například na schůzce, kde jsou kromě ní samí muži, s blazeovanou samozřejmostí požádána, aby dělala poznámky. Neodmítne. A neodmítne ani sex, který si na ní vynucuje manžel. Jenže její přesvědčení a světonázor jí nedovolují, aby si vůbec připustila, že čelí nějakému útlaku, diskriminaci nebo násilí. Něco takového by pro ni znamenalo být „jako ty feministky“. Reálná ­Schlafly ostatně v roce 2007 prohlásila, že aktem svatby žena dává k sexu souhlas – takže je nesmysl­né poté mluvit o znásilnění.

Kdo na nás vlastně útočí?

Záchvěv, zda ženy přece jen nebojují společný boj, se objevuje především u Alice. Ta v jedné z nejsilnějších epizod série zažije vnitřní přerod během konference žen v Houstonu. Díky drogám (které se ostatně pro podobné posuny myšlení dobře hodí) se dostane do spodních pater své osobnosti, kam by si běžně nedovolila sestoupit. Účastní se několika feministických debat a nejspíš úplně poprvé skutečně naslouchá argumentům svých názorových odpůrkyň.

Zážitek vyústí v to, že se svých kolegyň následující ráno ptá: „Proč odmítáme všechny rezoluce feministek? Nejsme ani proti zaměstnání, ani proti vzdělání, ani proti ženám z menšin. Netvrdím, že bychom neměly bojovat za své přesvědčení. Ale neměly bychom se snažit najít i nějaký shodný bod? Kdo na nás vlastně útočí?“ Odpovědí je ticho a následně okaté ignorování.

Jestli je ve světě Mrs. America něco nemožné, je to právě nalezení „shodných bodů“. Ty pro odpůrkyně ERA (pokud tedy nezažijí drogový trip) neexistují. Zablokovaná komunikace mezi oběma tábory žen představuje další zjevný, smutný přesah do současnosti. Konzervativkyně jsou přitom o „svá“ vítězství nakonec připraveny – a veškerá moc z nich plynoucí spadne do klína mužům. V tomto ohledu seriál cílí na vědomí pospolitosti: jako ženy vedeme společný boj a bylo by dobré se spojit. Jenže zatímco v sedmdesátých letech byla představa celoženského hnutí populární, dnes si lze něco takového představit jen obtížně. Díky tomu je však užitečné se ptát: existují nějaká jednotící témata, která promlouvají k ženám napříč politickými preferencemi?

Noví spojenci

Maďarská politoložka Eszter Kováts to výstižně shrnula v rozhovoru pro Salon Práva, když říká: „Ono je samozřejmě pro progresivní hnutí a strany o hodně jednodušší bojovat za symbolické věci jako Dejme na bankovky více žen! nebo Zakažme sexistické reklamy! než brojit proti korporacím, co vykořisťují své pracovníky.“

Kováts mluví o tom, že by dnešní feminist­ky měly hledat nové spojence: například mezi ženskými hnutími, která se neoznačují za feministická: ať už jde o ženy brojící proti podmínkám v porodnicích nebo matky dětí s postižením. Podle ní je důležité především to, že taková hnutí dokážou zmobilizovat ženy a že se zajímají o jejich reálné problémy.

Právě toto si můžeme z minisérie Mrs. America, která ukazuje (ne)úspěchy politických snah o zrovnoprávnění, vzít. Pokud i po čtyřiceti letech stále vedeme bitvy proti ekonomické nerovnosti a nedostatečnému zastoupení žen nebo o možnost rozhodovat o svém těle, je užitečné se začít rozhlížet po případných aliancích.

Jak totiž ukazuje přístup k potratům v některých zemích nebo fakt, že důsledky koronavirové krize s děsivou samozřejmostí dopadly tíživěji na ženy než na muže, o řadu vybojovaných práv mohou ženy snadno přijít. Řada strukturálních nerovností se příliš často přechází jako něco, co je „dané“ a s čím se nedá hnout; co lze maximálně „kosmeticky“ poupravit.

V tak trochu americky povinném „feel good“ proslovu závěrečné epizody říká postava Glorie Steinem, že bez ohledu na to, jak dlouho revoluce potrvá, cesty zpátky prostě není. To sice úplně není pravda, ale je třeba vědět, že ať už se cesta ke zrovnoprávnění ubírá jakkoli klikatě, nejsme na ní sami.

Autorka je scenáristka a publicistka.