Truchlivá a intenzivní meditace

Bílá kniha (Hin, 2016, česky 2019) nepřipomíná nic, s čím se český čtenář jihokorejské spisovatelky Han Kang dosud mohl setkat. Na rozdíl od předchozích próz Vegetariánka (2007, česky 2016) a Kde kvete tráva (2014, česky 2018) se nejedná o klasický román, není zde silný narativ ani přesvědčivě zkonstruovaný svět postav prožívajících bizarní konflikty samy se sebou i se svým okolím. Víme, že takové romány Han Kang umí – obrazy často až hororové obratně zasazuje do prostředí svých knih, které jsou dějově komplexní a mají sociální a historický přesah. To vše ale v Bílé knize odhazuje. Tentokrát se neschovává za cizí jména a podoby, ale tak trochu jako kurátorka svých vlastních obrazů za sebe skládá krátké texty, jakési záblesky situací. Stejně jako celá kniha jsou velmi krátké, často jde pouze o pár řádků. Načrtává v nich výjevy, které se pojí s bílou barvou – meditace nad ledovci, racky, křídly motýla…

Vypravěčka vede čtenáře neznámým evropským městem, které objevuje skrze obrazy opuštěného bytu, zasněžených ulic a oprýskaných zdí, svědky mnohých neštěstí. V bílém městě zažívá odcizení, ale díky osamělému toulání ulicemi má čas hledat fotogenické detaily a zachycovat křehké šedobílé momenty. Z Evropy stále přeskakuje do rodné asijské země, kde se bílé obrazy pojí zejména s tématy mateřství a dětství, ve kterých je sice také mnoho zármutku, ale ne tak studeného – v útržcích z Jižní Koreje z mlhy vzpomínek vystupuje pes Snížek, povijan, rýžový koláček či novorozenecká košilka. Právě linka mateřství se vzápětí ukáže jako nejsilnější bílá nit procházející všemi fragmenty.

Výčitky za život

Možná až příliš brzy odhaluje autorka své hlavní téma. Pod poetickou poctou bílé barvě se totiž skrývá ještě cosi dalšího, tíživého. Bez dlouhého úvodu tak začíná rýsovat kontury postavy, které je Bílá kniha věnována – píše totiž o své starší sestře, která zesnula dvě hodiny po porodu v náručí své matky, a kterou tedy nikdy neviděla. Po této zcela střízlivě vylíčené scéně se najednou vydává novým, jasným a přímým směrem – je to pieta za nikdy nepoznanou sestru, a protože v korejské kultuře je bílá barvou truchlení i míru, slouží Han Kang nejen smuteční mši, ale dává mrtvému novorozenci novou šanci žít. V některých pasážích zcela vymazává sebe samu a propůjčuje sestře svůj život: „Když jsem se dívala na svět tvýma očima, viděla jsem jinak. Když jsem chodila ve tvém těle, kráčela jsem jinak. (…) Občas jsem se snažila najít tvé oči, jako bych hledala vlastní podobu v tmavém, hlubokém zrcadle.“

Nejde ovšem ani tak o rozpustilé fantazírování, jako o autoterapii. Pod nánosem snových bílých obrazů jsou najednou cítit autorčiny výčitky k sobě samé, že jí byl na rozdíl od sestry dán život. Čtenář je pak spíše pozorovatelem jejího vnitřního monologu a osobního rituálu, kterým skrze text prochází. Tomu nasvědčují i černobílé fotografie, jimiž jsou kapitoly proloženy – ty působí jako dokumentární záznam rituálu či performance. Svou poetikou Bílá kniha v mnohém připomíná dílo výtvarnice Adrieny Šimotové. Černé znaky písmen na čistě bílých stránkách navíc vyvolávají spoustu otázek nad samotným médiem knihy: je jeden znak na bílém papíře obraz, nebo text? Próza, nebo poezie? A více znaků? Jedna věta? Pět vět?

Vyzrazená tajemství

Čtení Bílé knihy vyvolává očekávání určité katarze. To, že nakonec nepřichází, próze jen prospívá, i bez ní totiž balancuje na hranici kýče. Možná je za tím i kulturní rozdíl – mluvit o truchlení nad mrtvým novorozencem může být něco zcela jiného v kontextu Jižní Koreje a Evropy.

V závěrečném autorském doslovu, připojeném k druhému korejskému vydání, Han Kang píše: „Vždyť celá kniha je plná slov autorky!“ Škoda, že měla potřebu přidávat další. Kniha je už tak až příliš přímočará v tom, co chce předat, v doslovu však autorka navíc vyzradí všechna svá tajemství a sbírku lyrizujících textů mění v něco zbytečně konkrétního. Tak se například z cizího a záhadně povědomého města stává Varšava se svou známou tragickou historií. To vše ještě vystupňuje doslov překladatelky Petry Ben Ari, který sice nabízí nový pohled v kontextu nepříliš známých reálií, ale celý potenciál netypické Bílé knihy jako by se tím definitivně pohřbíval. Bylo by možná lepší nechat na čtenáři, zda bude s tajemstvím bílých obrazů pracovat v rámci své vlastní autoterapie, nebo se bude pídit po okolnostech vzniku.

Bílá kniha vrací mezi současné romány plné reálií a snahy o věrný popis „normálních“ životů osvěžující možnost skládat si kousky textu ve vlastní hlavě, prožít s nimi krátký okamžik, nebo naopak dlouhou meditaci nad bílými útržky dosadit do vlastních vzpomínek a souvislostí. Je to krátká návštěva v tichém světě zamlčované bolesti, v galerii slovních obrazů, na výstavě plné bolesti, křehkosti a chladu. Ale v první řadě je velmi krásná – a to i s ozvěnou kýče, který tak čistá krása přináší.

Autorka studuje DAMU.